Dětství… Tahle kategorie obvykle nemá politické přívlastky, protože dětský pozorovatel zkoumá svět kolem svýma nedospělýma očima. A třebaže ho politika tím či oním způsobem obklopuje a ovlivňuje, vnímá jen její projevy a samotné slovo politika pochopitelně nezná. Je to svět, ve kterém roli superautority hrají dlouhou dobu jen rodiče, a malý kluk se čerta stará, jestli mají nějakého šéfa a ten zas nějakého dalšího a tak dál, až na úplný vrchol pyramidy. Malý občánek ČSSR jméno Moskva pochopitelně znal, protože o ní slyšel; tušil, že existuje něco jako socialismus a komunismus, protože přinejmenším od té doby, co nastoupil školní docházku, mu ty výrazy někdo vysvětloval, ale rozhodně si tahle slova ze světa dospělých nespojoval s tím, jak tráví svůj čas, a nijak nehloubal nad tím, jak ho ovlivňují. To jen, když se za touhle vrcholně romantickou dobou člověk ohlíží, má tendenci k politickým výkladům, ale to už do toho dětského guláše sype koření, které tam moc nemá co dělat.
Svět autorit se v průběhu času rozrůstá. Záhy instituci rodiny doplní další, tedy škola, a malý capart se musí srovnat s novými autoritami – svými kantory. A musí začít listovat v knížkách, které nedostal pod stromek ani k narozeninám, ale od státu.
V početnici, kterou jsme nafasovali v první třídě, a kterou schválilo výnosem ministerstvo školství a kultury v roce 1959, chystá na páté stránce mladšího brášku – prvňáka – do školy starší sestra – pionýrka s červeným šátkem na krku. To je na dlouhých pětadvacet stran jediný závan ideologie; až u číslovky 5 narazil žáček první třídy na pěticípou rudou hvězdu, a pak zase až na straně 43 při procvičování číselných řad na letku MIGů. Strany 78 a 79, probírané očividně v květnu, jsou ideologií prodchnuté nejsilněji: ilustrace zachycují rudé transparenty s hesly a pionýry mávající státními a červenými vlaječkami pilotům během májové vojenské přehlídky.
Se slabikářem, který ministerstvo schválilo ve stejné době jako početnici, je to podobné. Na prvního pionýra narazili prvňáci až na desáté straně, o dvě stránky dál je tu na sourozenecké ilustraci tentokrát v pionýrském starší bráška, ale pak byl až do strany 38 od organizované mládeže pokoj. Ani slabikář se nevyhnul májovým tématům – na ilustraci průvodu pod Národním muzeem si vykračují členové z X. pionýrské organizace spolu s vojáky lidové armády a příslušníky Lidových milicí.
Samozřejmě, nešlo jen o učebnice. Formování socialistické mládeže byl přece SYSTÉM, a tak se k cizím ilustracím přidávaly naše vlastní – v únoru, na výročí „vítězství pracujícího lidu“ jsme kreslili a malovali klasické továrny, v květnu zase tanky číslo 23 osvobozující Prahu. Školní chodby lemovaly tematické nástěnky, ostatně funkce nástěnkáře byla hned po předsedovi třídy tou nejdůležitější.
Přesto se autor těchto řádků, který vstupoval do své první třídy na prahu normalizace, nemůže ubránit pocitu, že totální indoktrinace by měla vypadat jinak, že československý propagandistický model, jako by jel jen na půl plynu. Určitě by nesnesl srovnání s tím, co se v téže době odehrávalo v sovětských nebo východoněmeckých školách, o severokorejských, čínských či albánských ani nemluvě. Ale to už je zase pohled dospělého, který sem nepatří. Silné zážitky se formují přece jenom jinak.
Na normální dítě sotva zabraly „archetypální“ modely vzorů – staršího bráchy nebo ségry s pionýrským šátkem kolem krku. Nevzpomenu si ani na žádnou z továren, kterou jsem vodovkami namaloval během únorových výtvarek. Zato se mi vybaví mé akvarelové zátiší s krabicemi, které se dostalo až na třídní nástěnku, třebaže vzniklo z nouze. Nešly mi kulaté tvary a symetrie, a tak jsem zkrátka nebyl schopný se ctí zpodobnit hrušky, švestky a jablka. „Soušce“ učitelce jsem to vysvětlil, ta mé důvody uznala, a ještě jsem sklidil pochvalu. Vzpomenu si i na háčkování žínky, kde jsem nevěděl, jak se z první, „řetízkové“ řady dostat na tu další, a tak jsem řetízku uháčkoval asi dva metry, a dnes bych měl patrně několikrát obháčkovaný rovník nebýt toho, že jsem si práci směl vzít na dodělání ze školy domů. Tam za mně pochopitelně žínku „dokončila“ máma. Za něco, co jsem očividně nemohl dokázat sám, jsem nakonec dostal jedničku. A tak dále… takže, kde jsou ty znárodněné únorové fabriky, májové tanky číslo 23 a přáníčka k Mezinárodnímu dni žen, které se mi měly tak hluboko vrýt pod kůži?
Vyrůstal jsem na pražské Letné. Kdo ji zná jen z poslední doby, zřejmě těžko uvěří tomu, že v naší ulici parkovalo jen šest aut. O všech jsme věděli, komu patří, tak jako jsme znali (a důsledně zdravili) všechny sousedy v domě – mimochodem většina z nich pracovala někde poblíž, a tak jsme to měli dobré třeba na poště nebo v květinářství. Letenský provoz byl takový, že jsme si mohli nerušeně kopat s míčem přes celou šířku ulice, a když jednou za půl hodiny nějaký ten vůz projel, odloudali jsme se na chodník, a pak zase dlouhé desítky minut nerušeně pokračovali ve hře. Vykladač ze světa dospělých by nám asi vysvětlil, že kdybychom přijali Marshallův plán a zažehli hospodářský zázrak jako západní Německo, asi by aut v ulici jezdilo i parkovalo víc. Ale nikdo takový tam naštěstí nebyl. Pro nás byla zásadní událost, že projelo pár aut a že jsme si mohli jít ven začutat.
Když jsme se o pár let později přestěhovali na prosecké sídliště, dokončené chodníky byly málokde, kolem obytných domů se tyčila staveniště ještě nedodělaných dalších bytů, zdravotních středisek a samoobsluh. Všude se válel stavební materiál – prkna z bednění, trubky, polystyrénové desky… Tak vypadal ideální klukovský svět. Šplhali jsme po lešeních, procházeli a stoupali hrubými stavbami, z řeziva stavěli bunkry a na plátech z polystyrenu se plavili po obřích kalužích, které vytvořil déšť, a navíc nemuseli s uhlákem do sklepa. Dospělý průvodce by nám asi dokázal hodiny povídat o neplnění plánu, nedodržování norem, porušování předpisů a zanedbávání bytového fondu. Ale opět tam – a opět naštěstí – nikdo takový nebyl.
Dětství jsem trávil hned ve dvou zemích „tábora míru“. Přes školní rok v Praze, o prázdninách na táboře a pak u příbuzných v tehdy „lidovém“ Bulharsku. Když jsme psali dopis babičce s dědečkem, na obálku jsme vždycky uvedli jméno Gradinarov. Když jsem se ptal táty, proč se jmenuje jeho otec jinak než on sám, vysvětlil mi, že bulharsky je zahrada gradina a že dědečka každý zná jako zahradníka, a proto tedy ten Gradinarov. Dál už jsem se neptal – v klukovských očích je každá zahrada obrovská, i ta asi dvousetmetrová před naším balkánským domem u řeky, zvlášť když tam metr dvacet vysoký prcek bloudí mezi klasy kukuřice. Táta mi samozřejmě už nevyložil, že dědeček míval velké sady, o které združstevněním přišel, a tak mu zbyla už jen přezdívka a oči pro pláč, když musel sledovat, co se s jeho stromy děje. Stejně mu to nedalo, chodíval na svou zahradu dál a snažil se tady něco okopat nebo přiříznout, támhle zase vyčistit studánku.
Dva mé strýce z tátovy strany dostal špatný původ do vězení a na nucené práce, možná by osudu svých bratrů neunikl ani táta sám. Naštěstí se mu vyhnul, možná i proto, že si nesl životem jiné příjmení než jeho starší sourozenci a dědeček, což taky přirozeně budilo moje otázky. „Za to může opilý pop,“ odbyl to vždycky. Nebylo to zásadní. Důležitější přece bylo šplhat po kopcích Staré planiny, objevovat v horách tu cikánský, tam zas turecký hřbitov, urvat z kopyta na koňské mršině podkovu, chytit ryby, nechat se svézt na žebřiňáku nebo od kamaráda Ivana na motorce a dostat se domů včas – tak aby byl chleba donesený od vesnického pekaře ještě teplý a večeře na stole.
Když bylo po jídle, sedělo se a vyprávělo, strýc Petr přitom pokuřoval bezfiltrové cigarety Slnce, které si před tím pečlivě přepůlil žiletkou. Na dětskou otázku, proč to dělá, řekl jen: „Ze zvyku, půlil jsem si je tam celý roky, a teď už toho nechávat nebudu.“ „Kde TAM, strejdo?“ „Ále, to máš jedno,“ mávl jen rukou. Tolik na tom zase nesešlo, záleželo přece mnohem víc na tom, jestli vyškemrám pár stotinek na limonádu v hospodě. Protože tak báječné jako tady přece v Čechách nemají.
Dětství za socialismu bylo prostě dětství. Odehrávalo se v rozdílných kulisách než na druhé straně železné opony, ale děti mají jednu výhodu – nemají tolik srovnání. Neporovnával jsem Východ a Západ podle HDP na hlavu nebo reálné mzdy, ale dvě země jednoho bloku podle chuti chleba a malinovky, a především podle míry dobrodružství a toho, zda tam musím chodit do školy, k zubaři nebo pro uhlí. Proto v mých vzpomínkách vždy zvítězí ta z nich, ve které byl jinak objektivně podle všech myslitelných kritérií život těžší.
Absence srovnání není – jako nic na světě – absolutní. Když se naší spolužačkou stala někdy na prvním stupni základní školy Klára, jejíž tatínek pracoval jako atašé na zahraniční ambasádě, a z penálu vytáhla nejen už tak dost ceněnou čtyřbarevku, ale dokonce SEDMIbarevku, samozřejmě jsme užasli. A samozřejmě to byl pro nás DŮKAZ, že na tvrzeních, které jsme o světě na Západě tu a tam zaslechli (nešlo se jim vyhnout), něco je. Ale nejlepší foukačka šla stejně udělat z versatilky. O rok později do naší třídy přibyl Olda z kolotočářské rodiny. Za patnáct korun měl pro každého, kdo o to stál, kapslíkovou pistoli, kterou bylo možné jinak získat jen tak, že si ji člověk vystřílel mnohem dráž na válečcích. A kdo měl v tu chvíli navrch?
Exkurze dětským světem nutně vede jiným pruhem než jízda krajinou dospělých. Za příkladnou ukázku mohou posloužit Televizní noviny Československé televize. Viděné dospělýma očima a slyšené dospělýma ušima představovaly esenciální kanál socialistické, protizápadní propagandy. Napříč generacemi jsme asi společně řešili jen to, zda je máme na čem sledovat – svět se dlouho dělil na ty, kteří televizi už mají, a na ty, kteří ještě ne – a zda je to něco barevné nebo černobílé. Co jsem si ale o vysílání jako socialistické dítě myslel jinak? Jen to, že je nudné. V tom se – pravda – socialistické děti od těch kapitalistických moc neliší.
Michal Petrov
Bývalý novinář, autor 190. dílného televizního cyklu Retro (oceněného v roce 2009 prestižní cenou Televizní akademie Elsa) a knihy Retro ČS, která získala ocenění Bestseller 2014 (cca 40 tisíc prodaných výtisků). Mapování socialistického konzumu a vetešnictví se s vášní věnuje i poté, co po čtvrtstoletí opustil svět médií.