Kostel plný židlí (Oldřich Vágner)

Je mi dvanáct let. Ležím v trávě vedle chátrajícího kostela s mírně nakloněnou věží a zírám do červencové oblohy. Čekám na kámoše.

Na volné prostranství před kostelem pomalu vjíždí a zastavuje modrý náklaďák s vysokou žlutou plachtou. Tento týden potřetí. Závozník vystupuje, otevření zadní sajtny náleží k jeho povinnostem. Pak přejde k otlučeným, zpráchnivělým dveřím kostela. Z kapsy sepraných montérek vytahuje svazek klíčů a odemyká obrovský visací zámek. Uvolňuje rezavý řetěz a dokořán otevírá skřípající křídla dveří hlavního vchodu. Pobíhá kolem auta, zarputile mává rukama. Jako obyčejně, nevěnuje šofér zmateným pokynům kolegy přílišnou pozornost, couvá pomocí zpětných zrcátek. Na modrém laku kabiny svítí bílý nápis Interier n. p. Interier je firma vyrábějící nábytek a zkratka n. p. znamená, že firma je národním podnikem. Říkala souška ve škole, že všechno je národní, a tedy nás všech.

„Kampak mladej? Nezacláněj tady.“

„Chtěl bych se podívat dovnitř, ještě sem tam nebyl.“

„Tam nic neuvidíš. Samý židle.“

„V kostele?“

„V bejvalym kostele. Teď to je sklad nábytku. Černoprdelníci museli vypadnout. To vás neučili?“

„Učili. A jsou tam sochy a obrazy?“

„Kdepak, řikám ti, samý židle.“

„Jen ho nech Fando, ať se podívá.“

„ Ale fofr, po vobědě musíme eště s fůrou do Nový Vsi.“

Vstupuji do hlavní lodi kostela. Po stěnách záclony pavučin, na kamenné podlaze závěje prachu, opadaná omítka. Nevětraný zatuchlý vzduch, zahuštěný vůní laku a dřeva, vycházející z hromady naskládaných nových židlí. Jsou všude. Na kůru, na ochozech, na schodech, v sakristii… I velký, křížový půdorys kostela je nejméně ze tří čtvrtin zarovnaný až ke spodnímu okraji ochozů. Židle zapasované nohama do sebe vypadají jako parožím zaklesnutí jeleni. Neumím odhadnout množství. Stovky? Tisíce?

„Konec exkurze mladej. Musíme makat, kapišto?“

„Už jdu.“

Ze zámku bočních, nepoužívaných dveří rychle vytahuji masivní železný klíč, strkám jej pod košili a vycházím do sluníčka. Řidič i závozník zašlápnou nedopalky cigaret a začínají odnášet židle z auťáku do kostela.

„Tak co mladej, líbilo?“

„Není tam oltář ani sochy, křížová cesta ani lavice…“

„A víš, jak to vyschlý dřevo krásně hořelo v kamnech? Plná fůra toho byla, však řekni Fando.“

„Nojo, ale tý práce s tím. Nařezat, rozštípat…“

„Měls to zadarmo, tak nebreč.“

„Proč sem ty židle pořád jenom vozíte? Proč žádný neodvážíte?“

„Jó hochu, plán se musí plnit, ale tomu eště nemůžeš rozumět.“

„Souška říkala, že se musí plnit plán.“

„No tak vidíš. U nás děláme židle, jinej náš závod vyrábí křesla a gauče, jinej zas obejváky.“

„A to všechno navozíte k nám do kostela?“

„Depak, to by se sem nevešlo. Takovejch kostelů máme víc, řekni Fando.“

„Nojo. Štyry nebo pět.“

„Pět Fando. Pět kostelů plnejch nábytku máme.“

„Aha. Tak o tom nám souška neříkala nic.“

„Vo ekonomice se budete učit pozdějc, až budete věčí.“

Prázdniny skončily a kostel byl židlemi vycpaný jak břicho velryby kostrami Jonášů. Několikrát jsme jej s kamarády tajně navštívili. Dovnitř jsme vlezli bočním vchodem, odemčeným tím uloupeným klíčem schovaným pod košilí. Občas jsme zkusili, pokaždé ovšem marně, ty židle spočítat. Nakonec jsme jich asi deset odnesli do naší boudy v lese. Podle soušky byly národní a patřily nám všem. V evidenci zmíněného podniku určitě nechyběly, nevím, že by je někdy někdo postrádal nebo hledal.

A „vo ekonomice“ jsme se učili opravdu až o hodně „pozdějc.“ To už jsme byli fakt „věčí.“

 

Oldřich Vágner

Spokojený důchodce, cestovatel, autor povídkové knížky Cesta byla dobrá, místy špatná.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

One thought on “Kostel plný židlí (Oldřich Vágner)

  1. Ivan Veslar napsal:

    Bylo mi 7 let v 51 roce,vratil jsem se ze skolniho tabora v Losinach a doma bylo nezvykle ticho.Muj tata,Judr nejvyssiho soudu v Brne se nekam stratil.Az po dvou tydnech mi matka a sestra rekly,ze prijel cerny Tatraplan a otce odvedli do vazebni veznice na Cejlu. Pozdeji ho odsoudili za velezradu a pomahani agentum na 3 roky,za to,ze znamemu byvalemu tovarnikovi,ktery utekl do zapadniho Nemecka schoval u nas 2 perske koberce.Pak byly uranove doly ve Rtyni v podkrkonosi potom zemrel Stalin a Gotvald a pustili ho po dvou letech,mel ztratu titulu a obcanskych prav ale az v roce 1967 ho pozvali do Prahy a byl plnne rehabilitovan.Mohl se vratit ke sve praci jako skladnik v drubezarnach.Ja jako synek se spatnym kadrovym posudkem jsem nebyl pripusten na tehdejsi,jeste jedenactiletku i kdyz jsem prospival s vyznamenanim.V 68 tem roce to vypadalo nadejne ale po prijezdu spratelenych armad jsem utekl na 25 let do Jizni Afriky,po tak zvane sametovce jsem se vratil a od te doby mne mrzi,ze se prakticky dodnes nic nezmenilo,pouze se prevlekaly kabaty.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *