Dějství – červenec 1974
Je mi pět let. Na obouchaném arabu (myšleno staré kolo) po bratrancích a bratráncích se snažím držet rovnováhu na silnici k Dnešicím. Je horko, asfalt se lepí na podrážky bot i na kola. Řvu, že na kole nikdy jezdit nebudu a prosím otce, ať ho prodá.
Dějství – březen 1980
Se spolužákem jedeme na kolech za minimálního provozu (proti dnešku) do 25 km vzdálené Plzně na první společný trénink. Trenéři tam víc okukují moji chloubu, dvacet let staré kolo po otci, než mě. Jsou spokojení, vlastním kolo na galuskách, může ze mě být závodník.
Dějství – červen 1983
Na dráze domovského Dynama ZČE vyhrávám dva tituly přeborníka ČSR. Je to jako nejsilnější možná droga. Jsem nejzávislejší a nejnamyšlenější žák osmé třídy na světě.
Dějství – květen 1986
Jedu na kole z Plzně domů pro pas. Už jsem nebyl doma měsíc (žádné mobily, o pevné lince si mohli naši nechat jen zdát), to budou naši čumět. Jsem student gymnázia, ale hlavně budu v Lipsku na Velké ceně poprvé reprezentovat Československou socialistickou republiku. Drez mi dali sice vytahaný a sepraný, ale je reprezentační!!!
Celé tři dny nesundám teplákovou bundu s nápisem ČSSR. Skončím devátý za osmi východními Němci. Trenér mi řekne, že všichni zobou pilulky.
Dějství – květen 1987
Sedím v autě na cestě do Dánska na Evropský pohár juniorů. Jedeme trenérovým dvanáct let starým Peugeotem, je to fáro, které nikdo jiný v Plzni nemá. Učím se k maturitě, je to můj svaťák. Moc se toho nenaučím (maturita ale dopadne dobře).V tašce mám dvacet československých galusek na prodej a v kapse dlouhý seznam od spolužáků, co jim na západě koupit. Máma někde od vexláků sehnala sto západoněmeckých marek, jiné peníze nemám, tak ty naše galusky musím prodat. Jsou sice těžší, ale za čtvrtinu ceny než italské. Jako tréninkových si jich cení i zápaďáci. Galusky v Kodani okamžitě střelím. Zírám, každý obchod Tuzex! Jsem víc hrdý, že jedu do kapitalistické ciziny, než že reprezentuji. Nominuji se na MS juniorů, další západ!
Dějství – červen 1987
Aby se ušetřilo, jedu do Itálie na mistrovství světa bez trenéra. Až v Praze na srazu zjistím, že místo něj se mnou jede nějaký soudruh funkcionář. Naše výprava jede fungl novou Karosou, po cestě baštíme konzervy a zíráme na rakouské bilboardy. Autobusák za italskými hranicemi zastaví v jakémsi skladu a my si tam můžeme levně nakoupit rifle. V Bergamu se trochu stydím za naše stoleté repre tepláky a žasnu, v čem chodí jiné výpravy. A ta kola! Přichází italský kapitalista a nabízí nám, že pokud zítra pojedu závod na kole jejich značky, můžu si ho nechat. Největší blbost mé sportovní kariéry. Na kolo si zvykáte dva měsíce. Trenér by to samozřejmě zatrhl, soudruh funkcionář mě povzbuzuje a já, vyjukaný zajíc, souhlasím. Jedu na krásném novém kole a zajedu průměrný čas, který stačí až na 25. místo. Když se vracíme do vlasti, kolo si odvede soudruh, aby vyřídil papíry. Soudruha ani kolo už nikdy neuvidím. Rudé právo o mě napíše jednu řádku.
Dějství – září 1987
Nastupuji na VŠ a na naléhání rodičů se věnuji studiu a končím s vrcholovým sportem.
Za to 25. místo už mě soudruzi stejně nikam nepošlou. Když vracím nafasované vybavení, kradu opraný reprezentační drez se lvíčkem a rudou komunistickou hvězdou. Stejně už za dva roky přestane platit…
Olav H. R. Hotovson
Mimo jiné autor knihy Olav Hjalmar Roar Hotovson ve svém díle.