Jirka byl o dva roky starší a bydlel ve stejném paneláku v pražské Krči, jen o dva vchody dál. S jeho mladším bráchou jsem se neměl moc rád. Byli jsme stejný ročník, třídy jsme měli nějakou dobu ve škole na stejném patře, ale byl béčák. My byli céčáci. Mezi céčáky a béčáky to občas kříslo, a když se to pak začalo mydlit, tak jsme (aspoň mám takový pocit) dost často připadli na sebe, možná proto, že jsme oba byli spíš prckové.
Jirka mi připadal rozumnější, i když moc blízce jsme se neznali. Myslím ale, že to byl právě on, co jednou vedl výpravu sídlištních kluků na třešně do Slepáku. Tak jsme říkali areálu s velkou zahradou a ovocným sadem, ve kterém sídlil slepecký ústav. Na sídlišti to bylo široko daleko jediné místo, kde rostly třešně a červený rybíz, a jako malí kluci jsme na ně chtěli tajně chodit, protože to mělo nádech dobrodružství. Přece jenom se člověk musel dostat skrz železný plot a měl ten správně ožehavý pocit, že je na nepřátelské půdě, který znal z Foglarovek.
Rodičům (zvlášť teda mámě) se to vůbec nelíbilo, ale nám prostě chyběla Stínadla a Země Nikoho (ty jsme znali ze vzácných vydání z 60. let, navzájem si je směňovali s dalšími Foglarovkami a dlouze je probírali, protože Foglar byl v té době ještě na indexu a vycházet nesměl). Sami pro sebe jsme se omlouvali tím, že konkrétně třešně ve Slepáku stejně nikdo netrhá, což byla pravda – pokud jsme se k nějakým dostali, byly většinou popadané na zem.
Mám pocit, že to byl právě Jirka, kdo nám u Slepáku ukázal místo, kde chyběla jedna železná tyčka, a pak pěšinku houštím, která vedla ke třešním. Když nás tam vzal prvně, objevil se na pěšince starší kluk, zhruba stejně starý s Jirkou, a my strnuli, že nás vyhodí. Ale Jirka nás uklidnil, že to je Vaněk, že se s ním zná, Vaněk přisvědčil, že je to tak, provedl nás Slepákem a zase nás vypustil. Ovšem bez třešní. Zkusil jsem tam pak o pár dní či týdnů později vlézt znovu, ještě s jedním kamarádem, a na stejném místě se na pěšince jako duch znovu objevil Vaněk. Chtěl jsem vypadat zkušeně, tak jsem ke kamarádovi prohodil, že to je dobrý, že to je Vaněk, ale Vaněk tentokrát vůbec neprojevil stejné pochopení, jaké měl pro Jirku, a oba nás bez okolků okamžitě vyhodil. Byl přitom docela sprostej.
Druhou vzpomínku na Jirku mám ze zimy. Tehdy přišly právě do módy prkýnka na bruslích. To byl obrovský hit. Byla to taková dřevěná nebo vypolstrovaná sedačka, ke které se zespodu přišroubovaly dvě brusle, pak se polil svah vodou a po vzniklé ledovce se drandilo. Ty největší frajeři to brali s prudkým rozběhem a prkýnko si šoupli pod zadek ve skoku. To byla opravdu frajeřina a dost jsem jim to záviděl, protože jsem se prkýnka bál a nikdy jsem se ho nenaučil pořádně zvládnout.
Kopec za naším panelákem byl v celém sídlišti dost populární, protože to byly vlastně tři kopce za sebou. Kdo uměl dobře zarejdovat, rozjel to z horního kopce přes loučku šikmo na spodní kopec, který byl ze všech nejprudší a nabíralo to tam největší fofr.
Nebylo to úplně bez rizika – jednak ve středovém kopečku rostlo právě na klíčovém místě křoví, jednak spodní kopec končil na betoně před domem, a kdo to neubrzdil, moh si tam lehce namlátit, nebo, jak jsme se vzájemně ujišťovali, dokonce proletět zavřenými skleněnými dveřmi domu. Takže je jenom logické, že vodou se polévala právě tahle nejriskantnější a nejprudší trasa, aby tam vznikla pořádná dlouhá ledovka a prkýnka nabrala co největší fofr.
A byl to zase Jirka, kdo někde sehnal nějaké klíče k něčemu v přízemí, kde byl kohout s vodou a daly se tam napouštět kbelíky. Jednou jsme tuhle práci dělali společně, Jirka napouštěl a já, tuším, že ještě s několika dobrovolníky, mladšími kluky v mém věku, jsme nosili kbelíky na svah a vyráběli ledovku, které jsme si pak stejně moc neužili, protože jsme se jí báli a navíc na ní řádili starší kluci.
Pak jsem Jirku nějakou dobu neviděl, protože já chodil ještě pořád na základku, ale on už byl starší a šel někam do učení. Chystala se spartakiáda v roce 1985, ale to pro mě nebyla nijak velká událost. Já si pořádně užil už spartakiádu v 80. roce, kdy jsem na Strahově cvičil za mladší žáky, měli jsme tehdy zelené trenýrky, bílá trika ze zelenými pruhy na ramenou, dva žluté kruhy a švihadlo. Byl jsem na to hrozně pyšný, přes švihadlo jsem se naučil skákat právě kvůli té spartakiádě, ale v osmdesátým pátym už šlo tohle mimo mě a jen mi vadily změny v dopravě a přeplněné tramvaje. Větší událost to byla pro mou sestru, která byla stejně stará jako Jirka, chodila na zdravotnickou školu a na Strahově sloužila s ostatníma holkama od nich ze školy jako zdravotní pohotovost.
Máma jí v tý době začala trochu víc kontrolovat, protože v Praze začal někdo přepadat a vraždit mladé ženy, a k jedný tý vraždě došlo v lesním úvozu pod Novodvorskou, což bylo jen kousek od nás, a navíc v našem akčním rádiu.
V časopisu Signál, kterej táta poctivě týden co týden kupoval, aby si pak s mámou říkali, co a proč tam napsali, a především, co a proč tam nenapsali, jsem pak krátce předtím, než na Strahově naplno vypuklo další davové cvičení, zaznamenal zprávu, že Prahou se pořád ještě šíří šeptanda, že spartakiádní vrah nebyl ve skutečnosti dopaden a informace o jeho zadržení prý mají jen uklidnit veřejnost před nadcházející spartakiádou.
Tyhle zvěsti jsou prý ale naprosto neopodstatněné, protože pachatel se ke svým činům v plné míře doznal a jeho vinu prokázala i provedená rekonstrukce. I když jsem v té době už zcela přesně věděl, čemu se v Signálu může, a čemu naopak nesmí věřit, téhle zprávě jsem uvěřil. Pochopil jsem, že je to pravda a že zřejmě jednoho člověka ze svého okolí nikdy v životě víckrát neuvidím. Souběžně s tím už totiž letěla celou Krčí z úst do úst předávaná zpráva: „Hele, víš, kdo je ten spartakiádní vrah? Jirka Straka.“
Jaroslav Krupka
Novinář, dlouhodobě se zabývá oblastí marketingu a světem médií, dříve v časopise Strategie nebo v Lidových novinách, dnes v týdeníku Marketing & Media, kde je zástupcem šéfredaktora. Napsal knihy Česká reklama – od pana Vajíčka po falešné soby a Český historický šerm – ze suterénu až na hladiny oceánů.