Každý, kdo se narodil v Československu během studené války, vyrostl tak trochu pod atomovým hřibem. Někteří to vnímali jen okrajově, snad nebyli tak citliví. Taky záleželo na tom, jakou paňčelku nebo součelku jste chytli ve škole. Já jsem měla v první a druhé třídě moc hodnou paňčelku a všechno bylo dobré. Po ní ale nastoupila série nablblých součelek – a to už bylo horší. Dostaly nás do parády právě ve věku, kdy už průměrné dítě samou láskou utrápilo pár morčat nebo křečků – a začíná chápat, co je to smrt.
V tom okamžiku nám součelka při vlastivědě, občanské nauce, branné výchově, či jak se všechny tyhle předměty jmenovaly, ale i při češtině, výtvarce, fyzice, počtech, začala s očima navrch hlavy vykládat, že stačí stisknout jediné tlačítko – v našich představách něco jako kulatý domovní zvonek – a veškerý život na téhle Zemi navěky zanikne. „Dovedete si to představit, žáci?“ ptala se nás v upřímné hrůze.
Tupě jsme na ni zírali. V té době se osmi nebo devítileté děti ještě neodvážily při hodině nahlas smát, byť by to byl rozpačitý, zoufalý, falešný smích maskující slzy. Samosebou, že jsme si nedovedli představit nicotu, holou pláň bez života, na které radioaktivní paprsky, o jejichž podstatě určitě nic nevěděla ani naše součelka, jednou provždy zahubily všechno živé. Většina z nás si takovou katastrofu neumí představit dodnes, tak jako si nedovedeme představit vlastní smrt, přestože jsme se mezitím setkali s romány, obrazy, hudbou nebo i matematickými vzorečky, které nám nepředstavitelnou nicotu (snad) trochu přiblížily. V osmi nebo devíti letech jsme si ji tak totálně nedovedli představit, že nás to ani neděsilo.
Děsil nás výraz hrůzy v očích naší soušky čitelky, poslušné socialistické kravky, hluboce přesvědčené, že za blížící se zánik světa můžou ti prohnilí imperialisté z Ameriky, na jejichž útok musíme být co nejlépe připraveni.
Připravovali jsme se. Na pravidelných cvičeních CO (civilní obrany) jsme se dusili v plynových maskách. Ty naše sice už neměly choboty, ale i tak nás proměňovaly v poněkud hrůzostrašný hmyz s obříma, vypoulenýma, šedobílýma očima. Šedobílé byly od toho, jak se nám skleněné průzory zapotily, a my jsme nedohlédli ani na půl metru.
Když padesát nebo šedesát polovičních slepců doběhlo k praporku jménem „kóta“, součelka zapsala naše výkony do sešitku a pokaždé (pokud se správně pamatuju, ještě na prvním stupni školy nejmíň patnáctkrát nebo dvacetkrát) nás upozornila: „Vidíte, žáci? A to nosíte masky BEZ FILTRU. Dovedete si představit, jaké to je, muset mít ve SKUTEČNÉ VÁLCE celý den na obličeji masku S FILTREM?“
To jsme si už vůbec nedovedli představit. Už takhle jsme se v maskách dusili (a když vás přistihli, jak si tu hnusnou gumovou věc u brady nadzvedáváte, abyste zalapali po dechu, byla za to o stupeň snížená známka). Pokud se v maskách BEZ FILTRU nedá dýchat, usoudili jsme mlčky, pak se v masce S FILTREM udusíme za dvě minuty. Udušení jsme si, myslím, dovedli spíš představit než nukleární poušť. Součelka nám to mnohokrát podrobně vysvětlila. Viděli jsme před sebou vyhřezlé, anebo naopak zkolabované plíce, oči vylezlé z důlků a visící jen na svazečku nervů, mozek nateklý tak, že leze nosem ven…
Dnešní dítě je proti těmhle obrazům spíš očkované, ví, že když je nejhůř, všechno vybuchne a z posledního života vám nezůstane už ani mizerných pár LP, stačí se vyvztekat a pak spustit hru od začátku. Nám nikdo nevysvětlil, že tohle všechno – běhání v maskách po lese, „podvazování vyhřezlých střev“, „odstraňování projektilů ze svaloviny“ či „přímá srdeční masáž“ – techniky první pomoci, které jsme se učili, teda naštěstí jen teoreticky –, je vlastně taky jen taková hra. Nebylo přece možné celý národ v mírové době vychovat tak, aby byl vzorně připraven na třetí světovou válku. Těmihle metodami rozhodně ne.
Kantoři, kteří už vesměs nepamatovali druhou světovou, nás vyučovali na základě jakýchsi podivných ideologií, které nechápali nejspíš ani oni sami. Mnohaletý „výcvik“ v poskytování první pomoci nám poskytl pramálo znalostí a umů, které by se nám mohly hodit v normálním životě. Věděli jsme sice, jak podvazovat vyhřezlá střeva či odstraňovat projektily ze svaloviny, ale na kamarádovo rozbité koleno jsme dovedli jen tupě zírat. Když jednou při branném cvičení začala spolužákovi crčet krev z nosu (asi ho rozrušil komplikovaný průstřel kosti lebeční, který jsme právě obvazovali), nevěděla si s ním rady ani učitelka. Mnozí z nás dosud žijí ve falešné představě, že se ve škole naučili, jak zachraňovat nemocné a zraněné.
Mě vyvedl z omylu pětidenní kurz první pomoci, kterého jsem se zúčastnila koncem osmdesátých let v New Yorku v rámci proškolování sociálních pracovníků. S odstupem času vidím, že veškeré tyhle hrátky sloužily jedinému účelu: měly v nás vyvolat strach z imperialistů. Nedávalo to sice logicky moc smysl: pokud stačí stisknutí jediného čudlíku k tomu, aby ze světa zůstala jen toxická poušť, nač se učit podvazovat střeva? Vždyť na planetě nezbudou žádná střeva k podvazování! Všechno pohltí atomový mrak.
Když nám jednou, to už jsme byli starší, vykládala jiná součelka, že na světě je teď takové množství atomových pum (jak jim říkala), že by se jimi dal jedenapůlkrát pokrýt celý svět, třídní šplhoun zvedl ruku a ptal se, jestli se jimi budou pokrývat jen pole, ulice a tak, anebo je nanesou i do budov. A pokud ano, tak jestli jimi bude pokrytá podlaha v každém patře. Trvalo dlouho, než se vysvětlilo, že se tím pokrytím rozumí účinky pum, ne že by snad pumy někdo skládal na plochu světa – jedenapůlkrát – jednu vedle druhé. Tahle příhoda ukazovala, čemu všemu jsme byli ochotni uvěřit, a jak daleko sahala, – či nesahala, – naše představivost.
Měla jsem i jiný zdroj informací – třeba svého tatínka. Byl úžasná bedna, laserový fyzik, který věčně seděl za psacím stolem v pracovně a počítal jakési rovnice, přičemž ho nikdo nesměl rušit. Můj tatínek věděl úplně všechno. Prozradil mi například, že celé území Sovětského svazu je provrtané podzemními chodbami dlouhými tisíce kilometrů, po kterých se jaderné zbraně přesunují sem a tam na základě pokynů počítače generujícího náhodná čísla. Tím pádem žádný špión nikdy nevypátrá, kde zbraně zrovna jsou, a žádný nepřítel je nemůže preventivně zničit. Bylo to lepší nežli sci-fi. A tohle navíc byla skutečnost!
Pravděpodobně jsem atomovou hrozbu, která nám dnem i nocí visela nad hlavou, vnímala silněji než průměrný žák svého věku. I když o takových věcech nikdo z učitelů ani jiných dospěláků nemluvil, nebylo těžké si všimnout, že obrýlení spolužáci a spolužačky jsou na tom ještě třikrát hůř než my ostatní, když mají běhat ke „kótám“ v plynových maskách. Brýle se jim pod masky nevešly, tak si je museli sundat – a pak se v maskách div nezabili. Jakákoli tělesná anomálie nebo vůbec jen odchylka od průměru způsobovala, že branná cvičení byla daleko nebezpečnější, anebo aspoň pořádně nepříjemná – od slepoty v masce přes „antiradiační pláštěnku“, do které jste se buď zamotali, když jste byli moc malí, anebo jsme v ní byli napchaní jak buřt, když jste byli o něco větší. Tohle všechno mimoslovně, ale o to hlasitěji naznačovalo, že se v naší zemi nevyplatí být jiný než ostatní.
Pár spolužáků a spolužaček bylo osvobozeno z tělocviku – a tím pádem i z branných cvičení. Snad ani neměli vlastní plynovou masku! (Všichni „normální“ plynovou masku měli, řádně označenou příjmením, jménem a třídou, do které jsme zrovna chodili. Masky byly uloženy ve škole, tam bylo jejich místo, i když nám součelka prozradila, že v případě přímého ohrožení nám budou vydány a budeme je pořád nosit u sebe.) Co se stane s těmi nešťastníky, kteří neprošli branným cvičením, pokud vypukne plynová válka? To prostě jen tak… umřou?
Nikdo to neřešil.
V tomto směru byl socialismus, tak jak ho pamatuju, hodně spartánský. „Chromajzly“ a „kriply“ jsme sice nezabíjeli, ale běžně jsme se o nich vyjadřovali jako o „kriplech“ a „chromajzlech“ a nijak jsme se nesnažili jim chromajzlovský život usnadnit. Jen jsme se škaredili, když se nám nějaký plesnivý dědek na vozíčku připletl do cesty anebo plesnivá bába o berlích pět minut nastupovala do tramvaje. Nevěděli jsme, co si s nimi počít – nevěděli jsme to ani jako jednotlivci, ani jako stát. Bylo zřejmé, že z nich nikdy nebudou dobří vojáci, bojovníci proti imperialismu, a stát je nenechal doslova zdechnout hlady, ale nijak zvlášť se o ně nestaral.
A já jsem si v dětství čím dál tím bolestněji uvědomovala, že moje máma, nejbližší člověk na světě, se čím dál tím víc řadí mezi chromajzly, kteří ani neumějí dost rychle utíkat, kteří kulhají, lámou se jim kosti… k lidem, které už nikdy nikdo nepromění v dobře cvičené vojáky, vhodné pro boj zblízka. Vždyť neuměla ani podvázat vyhřezlá střeva! Bůhví, jestli pro ni na pracovišti mají plynovou masku.
Moje máma byla už dlouho nemocná – a čím dál nemocnější. Jen v mých nejstarších vzpomínkách se objevuje zdravá. Nikdy jsem se jako dítě moc nebála o sebe. Naopak jsem se vždycky těšila představou třetí světové války – aspoň by se konečně něco dělo, něco by protrhlo tu uprášenou nudu. Nikdy mě nenapadlo, že bych snad mohla sama přijít o život, to děti obvykle nenapadá.
Spíš jsem sama sebe viděla jako jedinou nezraněnou bytost na poli plném polomrtvých nebožáků, kterým je třeba odstranit projektil ze svaloviny, podvázat jim vyhřezlá střeva anebo jim rozříznout hrudník (čím asi? kuchyňským žabikuchem?) a provést přímou masáž srdce. Jediné, co tomuhle dobrodružství ubíralo lesk, bylo pomyšlení na maminku. Co si s ní počnu, jak ji zachráním, když už neběhá tak rychle, aby ji nedohonil atomový mrak?
Ve škole jsme se biflovali, co všechno je třeba sbalit do torny v případě evakuace. Každý dospělý prý ponese na zádech třicet pět kilo a děti do deseti let po patnácti.
V naší chaloupce v Orlických horách jsme se stejně starým bratrancem vyrobili ze dvou smrkových kmínků a vyřazeného prostěradla polní nosítka, na ta jsme nakládali drny a kamení a nacvičovali, jak v případě rychlé evakuace odnesem mou mámu do bezpečí. (Pofidérního bezpečí, samozřejmě, ale to jsme v té době neřešili. Útulek byl útulek, bunkr byl bunkr.) Nosítka se nám nepovedlo vyrobit moc festovní, kmínky se pod nákladem kamení ohýbaly, prostěradlo se trhalo – a každý nezdařený pokus transportovat mámu do bezpečí přede mnou rozevíral hlubinu zoufalství. Ne, nedokážu ji zachránit. Nejsem na to dost silná.
V té době se samosebou nikdo z nás ani nepokoušel představit si, jaké to asi mohlo být, žít na druhé straně Železné opony, třeba zrovna v USA, v zemi, kterou jsme všichni měli za úkol nenávidět – a snad všichni jsme jí věnovali bezpodmínečnou lásku. Ovšemže naivně, bezpodmínečná láska je naivní vždycky, a ta naše navíc nemohla stavět na faktech, protože žádná nebyla k dispozici. Když jsem byla starší, usoudila jsem, že hrozba jaderné války, která zničí svět, byla jednostranná propaganda. Že pod atomovými hřiby, které nám kdykoli mohou vyrůst nad hlavou, jsme žili jen my, obyvatelé „východního bloku“. Že se studená válka týkala jaksi pouze nás – a přestože to bylo nelogické (a my jsme vždycky věřili, že Sovětský svaz má mnohonásobně větší jadernou sílu než Američani – ne že bychom z toho měli radost, naopak!), žili jsme v přesvědčení, že v celosvětovém jaderném konfliktu to odskáčeme my a nikdo jiný, na druhé straně zátarasů budou všichni v pohodě. Jak by se to asi mohlo stát, nad tím jsme nedumali.
Až v devadesátých letech mě můj tehdejší přítel Raymond, narozený v New Yorku jen o rok dříve než já v Praze, až příliš chytré a velmi nesportovní dítě zajímající se o vědu a veškerou kulturu kromě té populární, netypický Američan, který se nikdy nenaučil řídit auto a do Ameriky se nehodí, otevřel oči. Raymond mi prozradil, že i když neměli ve škole pravidelná cvičení CO, ani nikomu nevyjímali projektily z ran, měli předmět zvaný „civic orientation“, zřejmě něco jako naše občanská výchova. A v něm se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let učili o tom, že nějaký vysoce postavený pitomec může kdykoli zmáčknout „atomový čudlík“ podobný kulatému domovnímu zvonku – a celý svět, jak ho známe, bude navěky anihilován. Raymondův tatínek byl dlouho nemocný, i když ne tak dlouho jako moje máma, a Raymond se s křikem a zpocený budíval, když se mu ve snu nepovedlo vyřešit, jak svého tatínka zachránit v případě, že Sovětský svaz zaútočí.
Zvěst, že v sedmdesátých letech měly z jaderné války hrůzu děti na obou stranách železné opony, mě ohromila. V Americe se děsily jen ty nejvnímavější, nejzranitelnější. V Československu i ty průměrné. I tak mě Raymondovy vzpomínky přesvědčily, že atomová hrozba, ať už reálná, nebo ne, byla po řadu let, možná pár desetiletí, předmětem čilé propagandy v obou znepřátelených táborech.
***
Ve světle toho, jak upřímně jsme se v ČSSR všichni báli atomových bomb, které naštěstí nikdy nedopadly, je až s podivem, jak málo jsme se báli hrozeb přízemnějších, osobnějších a – to hlavně – konkrétnějších.
Nepamatuju se, že by nás kdokoli z dospěláků otevřeně varoval: nechoďte do bytu s cizími lidmi, nenasedejte k nim do auta, nenechte se ani pozvat na zmrzlinu, když je neznáte. V parku Na Jezerce se na přelomu 60. a 70. let vyskytoval Dědek, nejspíš to byl starobní důchodce, ale klidně mu mohlo být třeba pětatřicet, to šesti nebo osmileté dítě nepozná. Měl chraplavý hlas, chodil o holi – a tou holí mlátil každé dítě, které mu přišlo do cesty. Nikdy ne bezdůvodně – jednou šlapalo po trávníku, jindy se hrabalo rukama v potůčku, až bylo celé zabahněné, potom zas překáželo na cestičce. Dědek s holí si vždycky našel důvod, proč vás přetáhnout, a mezi jednotlivými údery vám to hlasitě vysvětloval. Držel vás přitom za cokoli, co se mu povedlo chytit: za ucho, za vlasy, za opasek, za paži, za sukýnku. Nikdy nás neztřískal příliš, to ne, a jeho rány zřídkakdy zanechaly modřiny. O to víc si to užíval, rudl u toho, těžce dýchal a některé holky říkaly, že jim pořád chmatal mezi nohy. Pověděla jsem o tom rodičům. Nevím, jestli mi uvěřili, každopádně to na nich nezanechalo žádný zvláštní dojem. Řekli jen, ať se mu vyhýbám.
Vůbec se mi to nechce srovnávat s honbou na čarodějnice, jaká by v parku Na Jezerce asi proběhla dnes. A, upřímně řečeno, nejsem si jistá, který přístup se mi zamlouvá víc – ten tehdejší, kdy podivíni jako Dědek měli volné pole působnosti a všichni věřili, že jsou neškodní? Anebo ten dnešní, kdy se i ten nejnevinnější, nejlaskavější člověk může dostat do maléru třeba proto, že pohladí cizí dítě po hlavě a řekne: „Hezký chlapec“?
Čímž nechci říct, že jsme se Dědka nebáli. A vzpomínka na něj patří mezi ty nejživější, které mi zůstaly z přelomu 60. a 70. let. Musel to pro mě (a nejen pro mě) být silný zážitek. Skoro se bojím to takhle napsat, ale přiznám se, že by mě mrzelo, kdyby mi tu vzpomínku někdo upřel. Tím myslím, kdyby to tenkrát někdo zařídil tak, aby byl Dědek s holí z parku Na Jezerce jednou provždy odstraněn a my děti jsme se s ním nesetkaly. Ovšem, moderně smýšlející rodič se nad tímhle prohlášením hrůzou zachvěje. Ale já jsem dodnes ráda, že jsem měla možnost vyrůstat v prostředí, které nebylo podle dnešních standardů ani čisté, ani bezpečné. Jinak by mé dětství bylo nudné.
***
Když mi bylo čtrnáct a půl a chodila jsem do prváku na gymplu, objevila jsem Úchylase. Tedy… neobjevila jsem ho já, to v žádném případě, dávno přede mnou ho objevily jiné. Úchylas sedával zřejmě už po řadu roků na lavičce ve zrezivělé boudičce na zastávce tramvají u Vltavy a čekal, až ze vrat škol vyběhnou žačky. Poblíž byla ještě jedna škola, základní, a Úchylas měl nejspíš spadeno především na dívky o něco mladší než my středoškolačky. Vypadalo to, že ho berou holky tak mezi dvanácti a patnácti, musely už být trochu vyvinuté a nesměly být přestárlé. Posadily jsme vedle něj, čistě experimentálně, spolužačku v našem věku, která vypadala na deset – a nestalo se nic. Nereagoval ani na módedámu z vyššího ročníku, které už bylo skoro sedmnáct a proslýchalo se, že má „známosti“ mezi bohatými cizinci ze Západu. Ta ovšem, na rozdíl od spolužačky s postavičkou dítěte, vzala Úchylasův nezájem jako urážku a nechala se slyšet, že je debil.
Jinak Úchylas nebyl vybíravý. Když bylo holce mezi dvanácti a patnácti a vypadala na to, bylo fuk, jestli je tlustá nebo hubená, malá nebo žirafa, blondýnka nebo černovláska. Bylo fuk, jestli je krasavice, anebo horší průměr. Stačilo, aby se posadila na lavičku v boudičce zastávky – a Úchylas si hned přisedl k ní. V jedné ruce držel desetikorunovou bankovku – takových peněz! – a druhou jí položil na kolínko, přimáčkl ji ze strany k jejímu prsu, zlehka ji pomuchlal pod sukní. Celé to trvalo sotva dvě minuty – a vydělala si deset korun!
Jak je Úchylas starý, jak se jmenuje, kde bydlí, čím se živí, že si může dovolit takhle rozhazovat, to jsme se nikdy nedozvěděly. Úchylas nekladl otázky ani na ně neodpovídal. Opřekot mumlal, jak jsme krásné, že máme krásné tohle a támhleto… a tamto určitě taky…, a děvčatům trpícím mindráky zvyšoval sebevědomí. Neodvažuju se odhadnout, kolik holek z našeho ročníku (natož z paralelních) si k Úchylasovi občas zaběhlo pro deset korun a trochu sebeúcty. Říkaly jsme mu Úchylas, protože na tom, jak se choval, bylo skutečně něco divného. Ale Úchylas se, pokud vím, nikdy nepokusil holku ukecat, aby s ním někam šla, nikdy žádné neudělal modřinu ani ji nepolíbil, nikdy žádné nesliboval nic, co nemohl nebo nehodlal splnit, nikdy se jí nedotýkal, když se bránila – zkrátka nikdy žádné z nás neublížil.
Nemůžu samozřejmě tušit, jaký byl Úchylas v soukromí – jestli měl rodinu, dceru ve věku svých oblíbených desetikorunových hříšků, anebo jestli byl osamělý… a jestli někdy provedl něco skutečně nepěkného. To samosebou nemůžu vědět. Ale cosi mi říká, že byl Úchylas v podstatě dobrák. A měl svým způsobem ohromné štěstí. Vybral si pro své úchylasování dobu, kdy se všichni příliš báli radioaktivní války dvou světů, než aby se zabývali nenápadným chlapíkem, posedávajícím den co den ve zrezivělé boudičce na zastávce.
Iva Pekárková
Autorka zhruba dvaceti knih – románů, cestopisů, povídkových souborů. Žila jedenáct let v USA, pak devět let v Česku a teď už zas osm let v Anglii. Vyzkoušela všemožná zaměstnání a byla ledasčím, od sociální pracovnice v Jižním Bronxu koncem 80. let až po číšnici, barmanku, řidičku limuzíny, taxikářku v New Yorku a v Londýně, novinářku, klinickou laborantku, učitelku angličtiny v thajských uprchlických táborech a konzultantku přes africké čarodějnice.
Foto: Kenneth Osieme Odozi