Červená se line záře.
Rozlívá se po studiu, protýká režií a vytejká na chodbu. Když jsem před prázdninama na todle kejvnul, maloval jsem si, že v létě bude víc času, že si to nechám uležet a v klidu to napíšu. Prdlajs. Odevzdat finální text mám do neděle. To jsou tři dny. Takže Plán B.
Vypovídám se a nahraju to. Pak najmu brigádníče, který to po mně nasází do textu. Aby to nezavánělo “surfováním na laciné vlně selektivních vzpomínek”, jediná správná cesta je vyklopit to z hlavy bez ladu a skladu, tak jak to bude přicházet, bez hodnocení a autocenzury, proud vědomí á la Virginia W., autentickej, nevycizelovanej, subjektivně pravdivej. Výpis paměti se štítkama já, dětství a socialismus.
Na svoji první vzpomínku se asi nerozvzpomenu. Závidím dědům, který u piva dávaj hlášky ve stylu “Mařka v pětatřicátym… na jaře devětačtyřicátýho rozkvetla… kouřím krabku denně od srpna šedesát tři…” Já si pletu včerejšek s předvčerejškem a na předpředevčírem mám amnézii.
Moje dětství v socialismu. Kde jinde. Kdybych řek jen dětství, přidal souřadnice rodnýho města a datum, bude jasný, že to bylo za socíku. Zamyslíte-li se nad tím, kdo si ho moh’ užít, napadne vás leda ňákej kovanej soudruh. Drsoňům případně bleskne hlavou zapřisáhlej bojovník za svobodu, kerej měl to štěstí, že přežil. Ale to byste zapomněli na podstatnou kategorii, a tou je dítě. Dítě narozený v tu správně špatnou dobu na správně špatnym místě. Dítě jako já.
Zatímco ségra socík zažila jen dva roky, já to dal dvanáct, sakumprásk dětství. Pak jsem už byl teenager. Lidi, kerý se narodili po mně, prubli dětství i mimo totalitu, a ti přede mnou si dětský zážitky umazali šmírem pubertálních nebo i dospěláckejch let za komančů. Já nejsem zatíženej ani jednim.
Narodil jsem se během jednoho z těch dní, který definovaly před a po a který lidma zamávaly nejvíc; v den, kdy Patočka, Havel, Vaculík a další podepsali Prohlášení. 1. ledna 1977. Ale o Chartě 77 jsem ještě pěknejch pár let netušil.
Táta před mým narozením hrál v Düsseldorfu. Mamka, v pátym měsíci, chtěla po Pragokoncertu potvrzení kvůli vízu, aby směla za nim, ale řekli jí, že nebudou ručit za muzikanta v západním Německu, kerej moh emigrovat. Tak uprosila náčelníka policie v Karviné a ten jí to vízum vystavil — je před volbami, děvucho, jestli se nevratite a kajsik tam zdrhnete…! Odletěla via Frankfurt. V Dojčlu pro ni byla připravená porodnice a bydlení bylo taky vošéfovaný. Šance na novej, lepší, vysněnej život… Jenže táta se bál, že jeho brácha nedostuduje, tak se na to nakonec vyflákli a vrátili se.
Z doby kojenecký a batolecí si moc nevybavuju. Byl jsem obklopenej milujícíma rodičema a prarodičema a po dvou letech jsem dostal i bráchu, kterýho jsem zbožňoval. A spoustu skvělejch strejdů a tet, jak to tak ve Slezsku bejvá.
Pamatuju si kanape, na kterým bohumínskej děda lehával po obědě, přikrytej novinama, a my ho nesměli rušit. Kousek od toho gauče nám vyhradil skříňku plnou hraček. Na těch bylo nejlepší, že je nekupoval, ale buď vyráběl, nebo nosil od popelnic a ze smeťáku a spravoval.
Lidi si víc věcí vyráběli sami a všechno vopravovali. I na silnicích a chodníkách se furt vyšívalo, na každym rohu kompresor a chlapík se sbíječkou. Naše druhý auto táta sestavil ze dvou bouranejch škodovek, a pak tu káru nastříkal tmavě hnědou barvou, kvůli kerý jsme ten rodinnej wagen překřtili na Kakáče.
Což mi evokuje smrady tý doby. A vůně. Pachy lidí i míst, telefonních budek se starejma seznamama na řetězu, pošt, aut. Tráboš čmoudil jinak než Varťas, což jsou kárky, který spolu se Simkama a Polonezama a Zastavama a Barkasama a osobníma Tatrama mezitím zmizely z českejch ulic. Když jsme šli pro kávu, hned za pokladnama jsme ji umleli — to byla vůně! Domů jsme s bráchou nosili víc kávy, než kolik jsme jí koupili, páč jsme dokázali každej elektrickej kafemlejnek vyklepat do mrtě a omést tak, že pytlík nešel zavřít, bo obaly se nerobily třikrat tak velke, pyčo. Pytlíky byly tenkrát ještě papírový a ostravský pokladní se ptávaly mam vam to dat do sačku?, případně chcete to do kabely?
I hračky smrděly jinak než dneska. Plechy na podvozcích aut Made in China, zvláštní kovová vůně. Dneska čék fetí vůni novýho compu od Applu, tehdy ke štěstí stačilo přičichnout k čínský hračce za pár kaček. Je to ale furt totéž: možná designed in Cupertino, ale určitě assembled in China.
Pak jsme se přestěhovali do Práglu a jezdili do New Bowman, jak jsme říkali Novému Bohumínu, na jarňáky. Byli jsme za exoty, mluvili jako Pražáci a nesdíleli adoraci havířů, na kerý si všichni chtěli hrát. Místní kluci chodili s vystrčenýma loktama jako jejich fotříci — obdoba pozdější houpavý chůze, hřebenu v zadní kapse kalhot a sirky mezi zubama. Říkalo se tomu dělat korbiče, což u těch mrňavejch rachitiků bylo k popukání.
Po jarňácích zpátky do školy. První třída v Ostravě, druhá už v Práglu a od třetí výběrovka — ruština, od pětky anglina. Kamarádství omezenýho výběru, kromě pár chytrejch děcek z normálních rodin ratolesti protežovanejch umělců, aparátčíků, diplomatů. Sranda se dělala z toho, co bylo daleko, a oči zavíraly před bezprostřední blízkostí. Takže Rusáci byli o přestávkách za blbce, ale fotři—estébáci tabu.
Vzpomínám na úžasný učitele. Na Standu a jeho historky. Rodiče si střihali, kdo půjde na třídní schůzky, protože s tímhle kantorem byla sranda. Na Dana, kterej po revoluci tý škole řediteloval.
Ruštinu jsem míval jako moderátor z Izvěstij a taváryšč učítělnicu jsem pěkně sra… prudil. Za nadepsání sešitu “Honza” mě seřvala, že je to germanismus a zhoršila mi známku. Vylepšování se dělávalo připravovaným čtením. To si žáček doma nacvičil četbu článku v Kalabóku a pak to odrecitoval. Já dycky frackovsky vytáh’ z hromady časáků libovolný číslo, náhodně je otevřel, přečet текст s dokonale odposlouchaným přízvukem a byl posazen s pjaťorkou. To jako jedničkou. Cikánské ucho, nejlepší pomocník muzikantův.
Spolužáci nosívali německý Bravíčka, Pify a katalogy Neckermanna, takže jsme věděli, co nabízí bájnej Západ, i jak vypadaj modelky v negližé, a toužili po obojím. V Tuzexu kousek od školy jsem okukovával teréňáky na dálkáč. Naproti hotel Panorama, kam jsme s bráchou chodívali zunzat plechovky od Coly, Fanty a Spritu. U metra langoše s česnekem, zmrzka za kačku čtyřicet, a když byly jen romantický drobáčky, v sámošce tureckej med za dvacetník.
Samozřejmě jsem sliboval před svými druhy, chodil do Jiskřiček i Pionýra. Dokonce jsem jezdil se SVAZARMem na vody. Jenže tam se hrálo podle Foglara, plnily se Bobříky a u táboráku se zpíval Hutka.
Byl jsem hodnej kluk, jen jednou přivolali rodiče do školy, protože k nám o Vánocích chodil Ježíšek a ne Děda Mráz. A z lidušky mě vyhodila souška Christová za to, že jsem odmít hrát ruský autory. Já je nechtěl hrát nikoli kvůli národnosti, ale proto, že to byly debility. Profesor Synek pro mě založil obor Skladba, takže na škole jsem zůstal.
Svoboda pro mě tenkrát bylo abstraktní slovo, kerý jsem si spojoval s indošema v mayovkách a mustangama pádícíma prérií. Rozuměl jsem spíš míru, byl soudruhům za něj vděčnej a spolu s nima jsem přál mupymup.
Nikdy jsem se nešrotil. Biflovat bylo třeba až na vejšce, do tý jsem si vystačil s jedním uchem. To druhý to pouštělo ven. A voči patřily knížkám pod lavicí.
Když čtete všechno, prej vod dvou let, těžko vyberete něco reprezentativního. Vybavuju si Verneovky, Káju Maříka a Tři mušketýry. Průkazky z knihoven plný razítek. Simmela, kterej pozdějc umřel na mý narozky. A Foglarovky. V Rychlejch šípech jsem proležel jeden zasněženej víkend v horách, na chatě tátova kolegy, kterej na mě spiklenecky mrknul, když z toho pokladu sfoukával prach, řka, “Dej si bacha, je to buržoazní literatura.”
Pak mě oslovila muzika. Tátova vinylová diskotéka a páskáč Grundig. Cívky s nahrávkama rádia Luxembourg a desky typu Mahavishnu Orchestra, Cobham, Duke, Chicago, Supertramp, Colosseum… Žádný bulharský edice, všechno poctivě propašovaný origoše. Potom Jarre, Tangerine Dream, Vangelis, Oldfield. Svoji první desku jsem si koupil právě vod něj. Amarok. V krámku na Mládežnický, tak zblblej azbukou, že jsem to zrcadlící se K čet jako Ž. Amaróž. Hudebním rozborem témat týhle amarounsky pestrý desky jsem popsal celej Á čtyřkovej sešit.
Potom nastala éra východoněmeckýho walkmanu Elta a, jak říkali rodiče, drátkování. Imrvére probíhala výroba reprobeden a dalších blbostí. Hrálo to z prdele, ale nahlas a s basama. Jezevčíci a kopčení emgetonek, hi-speed dubbing, vyhození šmirglkazet a nahrávání na dvojky a metalky, typ čtyři. Mixtejpy pro holky, s muzikou, která je nebrala — poslouchaly NKOTB, Bros a A-ha, a to ještě v těch lepších případech.
Na návštěvách jsem zíral, že jinde poslouchaj Jandu a Vondru a Haničku se Standou a Peťou a Kroky a jiný Davidové. Karty OSA byly rozdaný už tenkrát, pořád se líže ze stejnýho balíčku. Plul jsem na růžovým obláčku vkusu, nad brčálem vykradenejch aranží normalizační popiny. Autorský práva dostávaly na frak. V pankrácký tržnici jsem kupoval kazety od Vietnamců, Sony HF90, na jedný straně byl třeba Jarre, na druhý Vangelis a booklet byl nadepsanej psacím strojem. Pozdějc originálky Biem Zaiks, taky pofiderní. Když to čéka nebavilo, přelepil dírky leukoplastí a zoufalost přehrál nadějí.
Do toho pilování etud a stupnic obouruč a rozkladů akordů, převzetí postu varhaníka v kostele na chalupě, casting v lidušce a čtvrthoďka slávy v ňákym hudebnim pořadu. V tý době jsem taky poprvý viděl Fame, muzikál, ze kterýho jsem byl dlouho nemocnej.
Video jsme neměli. O dobrý filmy byla nouze. Se školou rok co rok Tři veteráni. Pokaždý, když se ozval ten virbl na začátku, kinosálem prohučela vlna zklamání. Ruský filmy. Mámo žiju. Partyzánskej kluk vyhodil do povětří tank a sám přišel vo nohu. Geroj. Nebo Tam, kde roste červené kapradí. Brečel jsem. A na anglině nám rodilá mluvčí, Američanka Mary, hustá nebo čistá, pustila Moskvu na Hudsonu, kde jsem poprvý viděl Robina Williamse, kerýho jsem si okamžitě zamiloval a kerej se nedávo zabil. Hrál saxofonistu z ruský cirkusový kapely na turné v New Yorku, sháněl v Bloomingdale’s blue jeans a nečekaně zdrhnul.
Naštěstí měla video známá rodičů o vchod dál a taky chlapík, co bydlel pod náma. K ní jsem chodil na Noci oživlejch mrtvol a další horrory, včetně toho, jak našli kameru týmu sežranýho kanibalama. U toho chlápka jsme zas s bráchou viděli všechny Chucky Norrise, Van Dammy a Bruce Lee. Padesátý pirátský kopie s unylým dabingem. Když jsem o dvacet let pozdějc makal v Microsoftu, smál jsem se korporátnímu seznamu One Copy Countries, páč to my byli ještě pár let předtím taky; nejlepší český odborníci na náš soft se učili na kradenym a ta mentalita zlodějů duševního vlastnictví v nás furt je a ještě dlouho bude.
Ten borec s tim videem byl celkem přísnej, uměl pár chvatů, ukazoval nám způsoby boje, ovládání izolovanejch svalovejch skupin a sílu myšlenek. Jednou mě rozebral tak, že jsem se rozbulel, bylo mi fakt hnusně a on mi s úsměvem řek, to já jen jak ses ptal, co že to vlastně dělám v práci. Jinak byl hodnej, a pozdějc dokonce našim prodal svoji telku, takže jsme měli barevnou. Voni v ní teda nic moc nedávali, ale Studio Kamarád ušlo, před každejma narozkama jsem se těšíval na dalšího Kouzelníka a bombastický byli hlavně Návštěvníci.
Co se týče kina, naši nás dycky dostali na něco suprovýho. Samotáře s Belmondem jsme viděli v letňáku, i když byl nepřístupnej, a když jsme šli na Indianu Jonese, já se těšil na indiány, ale bylo to mnohem lepší. Do vesnickýho kina jsme s bráchou a bráchancem jezdili na Žabího muže, ale taky na Krotitele duchů a Policajta z Beverly Hills. A potkávali se tam s cácorkama ze vsi, který byly v něčem dost napřed.
Holky byly kapitola sama pro sebe. Furt jsem byl do ňáký zamilovanej. Hned po první třídě, poprvý na táboře: Při ploužáku OMD držím kolem pasu jednu krásku a cítím přes její blůzku, jak je křehoulinká, jsem navždy ztracen, a i když to ještě netuším, za všema mejma romancema v rozvinutym kapitalismu bude stát tenhle zážitek za socíku.
Táta tam tenkrát přijel v rámci služebky, aby čeknul, jak moc se mi stejská. Já k němu jen přiběh, pozdravil ho a zas odběh, takže taťka odjel se směsicí hrdosti, rozčarování a smutku. Děti jsou strašný parchanti.
O pár let pozdějc jsem jedno krásný odpůldne čekal, až zavolá má vyvolená, a když konečně zazvonil telefon, běžel jsem k němu přes chodbu, na linu uklouz a fláknul kostí v koutku oka do rohu reprobedny. Tekla mi červená a bolelo to jako čert, ale já byl ten nejšťastnější člověk na světě, protože fakt volala Ona.
Ty lásky buď končily špatně nebo vůbec nezačaly, ale byla to krása. Prožíval jsem nádherný dětství. Na chalupě jsme měli skříň plnou zkamenělejch šumáků, vyráběli jsme bomby ze hřbitovních svíček a zapálili kaštanovej háj. Na Štědrej den nás dědové brávali do Prahy na procházku. Všude cinkaly drobný, protože papírová byla až desetikačka a to byly velký peníze; když jsem ji dostal od tety, byl jsem boháč.
V družině se mi líbila stavebnice z modrejch špičatejch dílků a spojovacích bílejch kostiček. Jeden modrej a jeden bílej kousek jsem ukrad, že budu mít raketku. Celou noc jsem pak nespal, bylo mi strašně a ráno mi rodiče vysvětlili, že to mě hryže svědomí. Tak jsem ty kostičky vrátil a už nikdy nic nečmajz, protože ten pocit byl fakt hnusnej. Ty jo, jak se ta stavebnice jmenovala?
Názvy ulic a stanic metra, ty si pamatuju. Ta naše byla Budovatelů, do školy jsem chvíli jezdil na Družby, nejlepšího kámoše měl na Kosmonautů, jinýho spolužáka na Primátora Vacka, druhá škola byla na Mládežnický, liduška na Gottwaldově a na chalupu jsme jezdili ze Sokolovský a pozdějc autem kolem Fučíkovy.
Na tý chalupě byla parta starších kluků. Jednou tahali kočku v jutovým pytli za motorkou, až z ní zbyl jen krvavej cár a ještěrkám trhali ocásky a věšeli je na nitku a ty ocásky se pořád hejbaly a všechno to bylo strašlivý a my nedokázali zavolat dospěláky a bejt za práskače. Teď jsou to všechno spořádaný tátové od rodin, hrdý na svý ratolesti, kterejm snad ze sebe předaj jen to nejlepší.
Cvrnkávali jsme kuličky, vyměňovali Céčka a hráli čáru. Frajeři nosívali důchodky, my s brudrem aspoň zmijovky. A babička s dědou nám z Dušanbe přivezli kšandy. Tehdy letěly takový široký, jenže tádžický sověti byli megalomani, přepískli to a ty řvavě rudý šle byly ještě dvakrát tak tlustý. Na těch mejch byly natisklý pěticípý hvězdy, ale mezi nima nápis USA. Jak se to tam tenkrát mohlo vyrábět, netuším, nicméně ve škole jsem byl ten jeden jedinej den king, Diktátor Sacha Baron v šusťákovce s americkou vlajkou hadr.
Amíků jsme se báli, páč mohli kdykoli zmáčknout čudlík a poslat na nás atomovku. Naštěstí jsme měli změřený ksichty a věděli, jakou velikost plynový masky nafasovat, a chodívali jsme na branný cvičení, v pláštěnkách, na rukou i nohou zagumičkovaný igelitový pytliky, ultimátní to ochrana před radiací.
Byl jsem taky na táboře s Rusákama, na který jsme se nejdřív těšili, pak je nenáviděli, protože to byli samí premianti, dělali dzjudó a každej měl kapesný deset litrů, což byly nepředstavitelný prachy, a nakonec jsme je litovali, protože kupovali běžný věci jako tenisky a teplákovky, pro celý rodiny — tyhle výdobytky socialismu doma neměli.
Z toho tábora jsem si odvez nadrilovanej nástup s instrukcema pořvávanejma v ruštině a bavil jím pak celou rozvětvenou rodinu. Jako přídavek jsme s bráchou občas zapěli táborovej song o zpropadený ještěřici a šoustání nebo tu s milionem slok, z nichž každá musela obsahovat slovo prdel. Naše oblíbená začínala Komunista prdel chystá.
Dochystal ji až v listopadu 89, to už jsme měli i malinkou sestřičku. Můj nejoblíbenější učitel a nejkrásnější učitelka se účastnili demonstrací a ve školním rozhlase byli nejdřív očerňovaný a pak, když už bylo jasný, že to asi dopadne, nebo vlastně nedopadne, vynášený do nebe, páč demonstrovali za nás všechny. Na anglinu jsem připravil referát, díky kerýmu vím, že nepřiměřený zásah se řekne inadequate hit.
Ve třídě jsme pak rozstříhali trikoloru a hrdě ji nosili na bundách, ale mně se zlomila sichrhajcka, tak jsem si to doma připnul odznáčkem ruskýho pionýra s Leninem. No a když jsem nastoupil do narvanýho autobusu, študáci si mě divně prohlíželi a jeden se ke mně naklonil a řek, hele, ty víš, kdo byl ten pán?, a já zajódloval, že jo, a on, že jestli to nesundám, rozbije mi držku, tak jsem to sundal a i s tou trikolorou vyhodil. Bylo mi jedenáct a třičtvrtě.
Dětství za socíku mi vlastně zkazil až dospělej život, během něhož jsem se dozvídal informace, před kterýma mě uchránili.
Ten soused s videem byl samozřejmě estébák. Spousta dalších lidí v paneláku, tátovejch kolegů i rodičů mejch kamarádů donášela. Fotrové třech mejch spolužáků měli vyslanecký posty na Západě. A v Cibulkovejch seznamech jsem pozdějc našel další lidi, do kterejch bych to neřek. A nebo i řek — jeden šmejd od táty z práce, kterej si vzal Turkyni, tam byl pod krycím jménem Sultán.
Ale zdivočelej dav žádnýho z estébáckejch taťuldů mejch spolužáků nezlynčoval, jejich rodiny jsou i dneska prominentní, v ráži a za vodou, protože sociální mobilita nikdy nikde moc nefungovala, takže všechno dobře dopadlo, jako v pohádce.
Tu éru jsem prožil sice obklopenej všudypřítomným zlem, ale díky pevnosti vybudovaný z lásky, bdělosti a rodinnejch hodnot se mi podařilo to všechno přečkat bez jedinýho zkřivenýho vlásku. Měl bych všem poděkovat. Včetně Prozřetelnosti; za to, že jsem nebyl starší a neměl děti, protože to by byl teprve test morální integrity, ne dětská hra — což je inside joke pro milovníky osmdesátkovejch hororů.
Takže rodičové, prarodičové, sourozenci, tety, strejdové, učitelé a další skvělí lidi, mockrát vám děkuju za mnohem víc než jen mandarinky na Mikuldu. A všem nám přeju, ať se nic podobnýho už nikdy nevrátí.
Kolik je? Koukám, že pořád ještě červená se líně záře… Kua, to jsem vykládal půl hodiny? Konec, balíme, první dobrá. Za mě je to komplet, poctivej výpis paměti. Cvak. Kéž by každá rudá záře šla vypnout tak snadno.
Jan P. Martínek
Hudební skladatel na rodičovské dovolené. Šest let pracoval jako manažer v Microsoftu, ještě déle přednášel na vysokých školách a v MBA programech a úplně nejdéle skládá filmovou hudbu.
