(ukázky z románu, odehrávajícího se na jihočeském venkově mezi lety 1900-2000, vydaného nakl. Petrov v roce 2004, týkající se „dětství za socialismu“)
Z kapitol 22-25:
Mila si ani neuvědomovala drsnost, bolestivost a „zvířeckost“ porodu, který ji čeká. Byla ostatně první ženou z domečku, která rodila v nemocnici, bez kontaktu s blízkými, uprostřed běloby, chrómu a dezinfekčního pachu, trochu jako na lepších jatkách. Porod byl mimořádně těžký a nedbale vedený a skutečně se po něm dostavila sepse s horečkou a blouzněním. Jen šťastnou náhodou ji v poslední chvíli zachytla sestra, když se pokoušela „vystoupit“ oknem v prvním patře. Na toto, ani na novorozeného syna Tomáše si nepamatovala. Ten ležel, zabalený jako vánočka, s jinými novorozeňaty v odděleném pokoji, tzv. „bečárně“, a nepřetržitě křičel, pokud vyčerpáním neupadl do krátkého spánku. Těžko si představit hrubší způsob týrání kojenců, nežli je jejich separace od matek a oddělené skladování se sobě podobnými. Tehdy se však jednalo o poslední hygienickou vymoženost, byť ti, na něž byla aplikována, doufají, že je nějaké peklo a v něm se smaží příslušný medicínský činovník, který celou reformu prosazoval. Pomocí antibiotik se sice podařilo matce Mile zachránit život, ale komplikace se protahovaly. Marie, která se chodila denně ptát na její stav, se nakonec odhodlala si malého Tomáše vyžádat. Primář se dosti zdráhal, poukazoval na její vysoký věk a na to, že dítěti bude v kojeneckém ústavu a posléze v dětském domově lépe. Po bouřlivých diskusích a podepsání četných reversů si nakonec malého vnuka odvážela domů, kde ji čekala neplacená dovolená. Dlouhý pobyt doma s dítětem v Marii opět aktivoval mateřské instinkty. Nechávala občas Tomáška, na jehož hlavě byly dosud patrné podlitiny a jizvy po vysokých kleštích a byl ve skutečnosti krmen z láhve, přisávat u svého prsu. Chtělo by se říci zvadlého, ale Marii nebylo ještě ani padesát. Tato okolnost, asi po vzoru Lorenzových housat, imprintovaných na náhradní „matky“, způsobila, že se do ní chlapeček „zamiloval“, a když se jeho skutečná matka vrátila po několika měsících ze špitálu, bledá a ztrhaná, odmítal se s ní blíž kontaktovat. Nakonec se s ní smířil, ale jako s jakousi tetou, jeho skutečnou matkou už natrvalo zůstala Marie. Milu toto uloupené mateřství dosti hnětlo, ale delegovala na své rodiče tolik kompetencí, že se to v jejich houšti jaksi ztrácelo. Jen velmi nerada a se strachem se odhodlala k dalšímu dítěti. Za dva roky se narodil další chlapeček Luděk. Tam už vše probíhalo, jak mělo a malý Ludík zůstal „její“. „Přeludíku, Bludíku, Záludíku…“, říkala mu při hrách a mazlení.
…
Doba se zlehka měnila k lepšímu – přestalo se popravovat a v podstatě i zavírat, všichni už ostatně byli zastrašeni dost. Konjunktura raných šedesátých let trochu zasáhla i východ Evropy, lístkový systém zmizel a všechny běžné tovary se daly normálně koupit. Do černého domečku se poprvé v jeho historii dostala i lednička a televize. Magická bedna s malou černobílou obrazovkou, vysílající jen několik hodin denně, všeobecně fascinovala – domácí lidé se někdy dívali i jen na tajemně zářící monoskop a pro chlapečky to byla podívaná téměř stejně atraktivní jako dopolední pohádkové dívánky. Nikdo netušil, že tento vynález, proplachující lid na většině planety denně rozmanitými emocemi, bude bránit tímto způsobem válkám účinněji než celá rada bezpečnosti OSN. I v dobách s ledničkou se dají jen těžce vybavit ty bez ní, kdy se muselo nakupovat a vařit jen pro krátkou perspektivu a používat rozmanitých konzervačních fint. Ludík se domníval vidět v jejím horním fochu malé ojíněné trpaslíčky – ostatně i abstraktní entity typu „Sovětský svaz“ či „Sajgonský režim“, o nichž slýchal z rádia, si představoval jako barevné antropomorfní obludky. Jako velká vymoženost se rozšířilo i DDT a všude se sypalo. Proti padesátým létům byla ta šedesátá mnohem méně krutá a zběsilá, ale jaksi sladkobolně naivní a ne méně kolektivistická. Že se má o všechno starat stát, věřil z této generace téměř každý, mínění se rozcházela pouze v tom, jak. S konzumem následoval příklon k drobným každodenním radostem a šířil se zvláštní nekritický optimismus a rozmanité pověry, spojované ponejvíce s vesmírem. I na Východě se s Chruščevem věřilo, že se podaří Spojené státy „doběhnout a předběhnout“, za neosvědčení se ve funkci či znelíbení se už nemuselo ke zdi, ale pouze do penze. Obě velmoci se trumfovaly v kosmickém výzkumu a důvěřivému lidu předestíraly plány na kolonizaci vesmíru, dalších planet a slunečních soustav. I matka Mila, zapřísáhlá nepřítelkyně všeho sovětského, ukazovala malému Tomášovi jednoho dne s emotivní fascinovaností na oblohu a vykřikovala, že tam kdesi lítá jistý pan Gagarin. Pouhým okem viditelný nebyl. Veliký Centrální Kompjútr řídícího střediska v Houstonu, obsluhovaný v několikahektarové prachotěsné hale mnoha stovkami lidí, chrlil kilometry a kilometry děrných pásek. I na mimozemšťany došlo – nebyli to už tak úplně Marťané, kopající složité systémy zavodňovacích kanálů v narudlé poušti – ti noví přilétali v létajících talířích, tak jako dávná božstva sestupovali z nebe. Objevovaly se i první dětské knížky, které nebyly do morku kostí zpolitizované, jak bylo od třicátých let zvykem po většině světa. Komunismus jako veliká lednička uchoval estetické či ideologicko-estetické kánony meziválečné doby absurdně dlouho, v zásadě až do svého zániku. I paneláky byly jakýmisi upadlými pohrobky konstruktivismu, trochu jako jihočeské selské baroko toho „velkého“, jen se jedno dnes jeví rozmarně harmonické a druhé ohavné. Celkově vzato se život jevil po letech trochu snesitelnějším. Válka však byla ještě relativně nedaleko – Tomáš a Luděk vyrůstali v atmosféře varování před odhozenou municí v lesích a handgranáty a rozbušky byly místy schovány i po domech. Jeden nikdy neví.
…
Byl předvečer svátku svatého Mikuláše. Kluci si hráli pod dohledem děda Silvestra a byli napjatí očekáváním Mikulášova příchodu. Ani dnes nedošlo na obvyklá vyprávění o zemřelé sestře Vilmě, o zkáze Titaniku nebo na pohádku či o velikém větru, který rozfoukal do světa sourozence, dvě sestřičky a bratra. Silvestr nevycházel z údivu, když sledoval jejich dnešní konání. Tomáš prováděl rozmanité kejkle s postříbřenou konvičkou a stejnou mističkou, která k ní patřila. Pozdvihoval konvičku do výšky, chvílemi až nad hlavu, a obřadně ji líbal na víčko. To pak odklopil a tajuplně šeptal: “Poď ven!“. Když byl neznámý venku, víčko zase přiklopil a nádobce se klaněl. Vypjaté momenty celého počínání doprovázel Luděk, který u děje jakýmsi způsobem asistoval, zvoněním na dětský hračkový zvoneček. Silvestrovi nešlo na rozum, odkud mohou mít tolik gest, připomínajících na první pohled kněze při mši – nikdy v životě v kostele nebyli, byť je rodiče dali víceméně načerno pokřtít, a v televizi se bohoslužby samozřejmě nevysílaly. Začínal mít i obavy, aby se s celým programem nepředváděli cizím lidem. Bohatě stačilo, že Tomáš, který nedávno objevil existenci cizích jazyků, vymámil z Mily ukázky němčiny v podobě písní Stille Nacht a Horst-Wessel-Lied a nadšeně je předzpěvoval kolemjdoucím. Numinózno se ostatně toho večera hrnulo všemi škvírami. O jsoucnosti Mikuláše a čertů mohlo být těžko pochybností – každý rok byli pravidelně k vidění. Dobročinný maloasijský biskup Nikolaos by se asi převelice podivil, kdyby viděl proceduru, v níž podle jména figuroval. Tato v podstatě mimocírkevní tradice, rozšířená po většině Evropy, byla zcela mimořádně odolná a vzdorovala i nejtužšímu komunismu až do jeho konce. Mikuláši a čerti obcházeli i po nejpustších sídlištích, byť anděl, který je v české tradici původně doprovázel, zmizel poměrně záhy, snad proto, že božstva podzemní a chtónická mají tužší kořínek nežli ta nebeská a jasná. Je ostatně dobrý důvod k domněnce, že mikulášovský čert je svým původem parohatý keltský bůh zvěře Kernunos, pod vlivem křesťanství trochu zdémonizovaný. Bozi se dají s velkým úsilím trochu potlačit či zahnat do rozmanitých rezervací či exilů, ale vyhubit je je těžko – od toho jsou to ostatně bozi. I respekt z „čerta“ byl věcí očividnou – před rokem jeden z nich, značně posílen alkoholem, srazil v osudový večer jednoho ze vzdálenějších sousedů a způsobil mu zlomeninu spodiny lebeční. Mocnosti temnot není radno dráždit, byť povaha doby už byla taková, že věc skončila žalobou pro ublížení na zdraví. Na každý pád měli oba kloučci z obcházení přízraků mimořádný zážitek.
…
Přišel rok 1968, ve světovém měřítku přelomový – ten český, jakkoli z místní optiky převratný a pamětníkům zastírající vše, co se dělo jinde, byl z toho všeho významný nejméně. Již v lednu říkal otec Štěpán ve věšteckém prozření: „Voni přídou!“ a poukazoval na maďarskou intervenci. Pohříchu byl téměř jediný, kdo si to myslel. Prakticky všechny změny se dály na rovině slov a ne činů a působily z pozdějšího hlediska podivně neustálým zaklínáním socialismem, byť s lidskou tváří, a „progresivními silami“. Jara národů trvají krátce a toto bylo krátké mimořádně. Naivní úsměvy a afektovaný vzmach ztuhly na tvářích politiků i lidu, když se ozvalo všeobecné skřípění pásových bojových vozidel. „Občané, diskutujte s vojáky, půjde patrně o nějaké nedorozumění!“ ozývalo se z rádia. „Ani kapku vody okupantům!“ znělo později. Po několika měsících už se jednalo o „naše osvoboditele“. Luděk s Tomášem měli zcela mimořádný důvod k žalu. Zmarněný obrodný proces je zdaleka nemrzel tak jako skutečnost, že uprosili rodiče, aby je poprvé v životě vzali do Prahy do Národního muzea obhlédnout všechny ty vycpaniny, exotické motýly za sklem a kompletní kostru „verlyby“. Odjezd byl stanoven na třetí dekádu srpna. Frustraci na rozbitým objektem svých snů dávali najevo aspoň tak, že si za všeobecného kvílení sirén zcela nerušeně hráli s chovanci svého rychle se rozrůstajícího zvěřince. Malé žalíky jsou pohlcovány velkými a zcela zanikly ve všeobecném zmatku. Obyvatelé městečka s nevolí sledovali ruská vojska, opět projíždějící po hlavní silnici, s vozovým parkem jen nepatrně zmodernizovaným oproti době před třiadvaceti lety – snad jen ty koňské povozy chyběly. Všeobecné vyučování ruštiny umožňovalo v noci smolit nápisy v azbuce, byť většinou s chybami. „Zachvátčiky, idítě domoj!“ psali odbojníci. Českých bylo neméně: „Vyměním brožovanýho Lenina za svázanýho Brežněva!“ stálo na chodníku před radnicí. Na vratech kostela dosud visel nesmělý plakátek: „Katolická dívko, přemýšlíš o budoucnosti? Vstup do kláštera!“ V Kropáčově Blatnici se nikomu nic nestalo a i celostátně bylo mrtvých jen nemnoho.
…
Poměrně brzy po pádu nadějí dramaticky stoupla porodnost a další zvýšení rodinných přídavků ji ještě navýšilo – jednak to byl útěk do privátní sféry, do světa rodiny a víkendových chalup, vymoženosti jinde v Evropě skoro neznámé nebo alespoň ne běžné, jednak je rozmnožování vždycky delegováním nesplněných očekávání na další generaci. Snad aspoň naše děti… Zdánlivá dětská nevinnost a jakoby zázračná otevřenost všem rodičovským očekáváním dává klamnou naději, že v dalším pokolení bude lépe a marné sny se nějak uskuteční. Také dávají děti v absurdním a nesmysném, leč hospodářsky zajištěném světě jediný smysluplný životní program, alespoň pro lidi běžného ražení. Výrazně začal klesat i věk vstupu do manželství – pokud někdo nestudoval, nebylo se už připravovat na co, čekat na co ani užívat si čeho. S postupem let se celá společnost výrazně infantilizovala – v podstatě základním způsobem opečovávaní, ale také kontrolovaní, podezíraní, ponižovaní a ohlupovaní se dospělí v přerostlé děti zvolna měnili, ti mladší ani nikdy nedospěli a záhy rozšířeně reprodukovali dětinskost dál. Stabilní společnost neskýtala ani traumatické, leč dospívání také přirychlující zážitky typu válek či jiných katastrof. Životní příběh každého byl v podstatě až do smrti a dalších pokolení nalajnován a nezdálo se, že vůbec kdy bude jinak – svět vedený starci a pevně rozdělený do bloků až do přítmí afrických pralesů se takovým jevil už navždy.
Na samém začátku této cesty ještě měli obyvatelé městečka možnost asistovat, byť jen v televizním přenosu, události, která snad svým způsobem zastínila i Kolumbovu plavbu – kdo si 21.července 1969 přivstal, mohl vidět v neurčitých obrysech astronauty Armstronga a Aldrina, jak vystupují na povrch Měsíce. Lid si šuškal, zda-li snad na Měsíci není zlato či diamanty – byl ostatně krmen vyprávěnkami o budoucí těžbě nerostů na kosmických tělesech. Netušil, že ani plný měsíční modul drahokamů by zdaleka nezaplatil náklady celé cesty. Už nikdy potom lidstvo nesebralo odhodlání obětovat tolik peněz a sil na vědeckotechnický výboj – rok 1968 byl příliš velkým přelomem. Program Apollo, už předtím uvedený do chodu a schválený, ještě pár let dobíhal a do konce roku 1972 následovalo ještě pět dalších přistání. Potom už nikdy žádné, i sen o brzké cestě na Mars se rozplynul jako pára.
…
Jako kompenzaci nezdařeného výletu si kluci obstarali párek činčil. Tehdy to nebyla v Čechách zdaleka tak běžná zvířata jako dnes a sousedé se chodili na zdroj kožešinek pro módní salóny se zájmem dívat – rybičky, krotká kavka, ani chov černobíle sedlatých holubů-staváků, kteří s daleko slyšitelným tleskáním přelétávali dvorek, nikoho zdaleka tolik nezajímaly. Nové přírůstky dostaly surreálná jména Číman a Huriska – obě byla vlastně ironická – sameček se jevil hloupý a netečný, samička nepříliš úhledná a dosti agresivní – byli ostatně zadarmo a bylo to na nich vidět. Když je jednoho dne ráno přišel Luděk krmit, užasl – Číman ležel v jednom rohu mrtev, zato jeho družka vrhla roztomilé a už osrstěné mláďátko, samečka. Co dělat, nový příchovek dostal jméno Číman II. a nadějně rostl. Věc začala mít zvláštní příchuť v okamžiku, kdy se ukázalo, že Huriska je, tentokrát z krvesmilného poměru, opět gravidní. Ani teď jim nepřišlo na mysl, samečka oddělit a po porodu tentokrát dvou mláďat, živého a mrtvého, ležel i on v kleci bez života i bez známek zranění. Tak se narodil Číman III. V době, kdy matka Huriska po nějakém čase opět od něj čekala další vrh, věnovali malí chovatelé na intenzivní naléhání svých zděšených rodičů a za slib párku slepic-liliputek celou přízračnou rodinku i s klecí komusi ze svých kamarádů.
…
Ve zbytku prázdnin si oba bratři udělali výlet na Balkán, do jediné oblasti, kam se v zásadě bez nesnází mohlo. Rumunské Karpaty je nadchly – těžko se najde v Evropě divočejší a romantičtější kraj. Ač Čaušeskova hrůzovláda tehdy ještě nepokročila příliš daleko, byla drákulovská tradice patrná na každém kroku. Horní partie pohoří Bihor jakoby utekly z raného středověku. Dřevěné bačovské chaloupky pokryté chvojím a jejich obyvatelé se nemuseli starat, jaká je povaha doby dole v rovině. Nebylo co si na nich vzít a jejich úkol byl vždy tentýž – popásat dobytek pánů, kteří jsou kdesi v nedohlednu a trochu z toho přikrádat, aby se nezemřelo hlady. Kolem dveří a okýnek byly svazky česneku, prevence, podobná našim pastičkám na myši v komoře. Kdyby se umělo, chtělo by se o tom napsat vampyricko-lykantropický, zbojnický a zároveň směšnohrdinský epos, něco na způsob Cikaniády Jona Budaie-Deleana, ale mnohem obludnější. Místo toho bloudili oba protagonisté po vápencových kopcích, nahlíželi do závrtů, propastí, krápníkových a ledových jeskyň a v neděli přihlíželi, jak pastevci, vojáci a dělníci z jakési stavby přicházejí k osamělé krčmě a plánovitě se opíjejí cujkou, odpudivou kořalkou, představující jakési dokapy po slivovici. Bylo zarážející, jak rychle se všichni uvádějí do stavu bezvědomí, plánovitě a beze slova, jen mladý Cikán jim k tomu hrál na housle. Toho dne večer po Tomášovi, jdoucím ve tmě po pěšině mezi kopci, někdo střelil, ale nezasáhl. Lépe řečeno, zasáhl jen zcela málo, kulka roztrhla na rameni tričko, aniž škrábla kůži. Snad pytlák, snad nějaká těžko pochopitelná nenávist. Smrt z ruky cizího člověka je nezvyklá a nepravděpodobná. Druhý den raději odjeli do dunajské delty, kde usínali za ohlušujícího skřehotání tisíců žab. Sny o tropickém bujení se zdály plnit, z vody a připlavených živin tu v letním teple vyvstávala záplava bytostí a navzájem si padaly za oběť. Za pár lei se daly koupit nejkrásnější ryby, ty menší i svépomocí nachytat. Za skly dalekohledu se objevovali ptáci, vídaní jen v ilustrovaných příručkách. Cesta pokračovala. V botanické zahradě v severobulharském Balčiku chytil Luděk prvního sladkovodního kraba, pojmenovaného Alfons. Spolu s pavouky-slíďáky Uriášem a Mefistem byl přivezen do domečku a stal se rodinnou atrakcí. Měl na sobě něco z mechanické hračky, ale jeho očka na stopkách se dívala chytře a v klepetech, jimiž si bral moučné červy, měl neuvěřitelný cit a přesnost manipulace. Jeho majitelé spřádali fantazie, jak snadno by bylo naučit ho malou tužtičkou na porcelánovou tabulku psát. Co by bylo zajímavějšího než poznat kraba, jeho problémy, tajné myšlenky a sny? Než však mohla mezidruhová komunikace začít, Alfons svlékl starý, těsný krunýř a zakrátko pošel. Život je v podstatě série zmařených šancí.
Stanislav Komárek
Biolog, filosof a spisovatel. Mezi lety 1983-90 v emigraci v Rakousku (Naturhistorické museum, Ministerstvo zemědělství, Zoologický ústav Vídeňské univerzity). Od roku 1990 dosud učí na Katedře filosofie a dějin přírodních věd PF UK Praha, autor řady knih odborných, popularizujících i tří románů, též sloupků v Hospodářských a Lidových novinách.
