Sobota, 18. listopadu ráno. Je mi necelých dvanáct a z pokoje slyším rodiče, jak se v kuchyni radí, komu zavolat. Svobodná Evropa právě přinesla informaci o smrti Martina Šmída – a přesně tak se jmenuje syn jejich dobrých známých. Když se naštěstí ukáže, že reálný Martin žije, přestávám celé situaci věnovat pozornost, byť mě překvapí, že matka tentokrát cítí potřebu mě dovést do chrámu svatého Jakuba na koncert našeho pěveckého sboru, přestože obvykle chodím všude sám. Už víc než rok totiž docházím na základku na Uhelném trhu, takže mám Staré Město prochozené všemi směry a vyznám se v něm mnohem lépe než matka, původem i naturelem Hanačka.
Mimochodem, ta základka: má hrozně dlouhý název, něco jako experimentální základní škola s rozšířenou výukou informatiky při výzkumném ústavu pedagogicko-psychologickém. V praxi to znamenalo, že se do jedné třídy nahnala necelá třicítka nejnadějnějších mladých matematiků z celé Prahy. Prostě partička malých géniů, hyperaktivních přechytralých parchantů, kreativních pošuků, necitlivých sociopatů, apatických rainmanů, zkrátka dvanáctiletých zrůdiček, které za jedinou autoritu berou učitelku matematiky, protože ta na rozdíl od rodičů a vůbec většiny dospělých zjevně ví víc než my.
Co se vlastně děje, mi začíná docházet až v pondělí. 20. listopadu totiž naše šestá cé odjíždí na školu v přírodě a již v autobuse ti znalejší vysvětlují těm méně znalým aktuální politickou situaci s hloubkou vhledu vlastní prepubertálnímu mysliteli s bolestně vysokým IQ. Když dorazíme do Železné Rudy na chatu patřící ministerstvu vnitra, ukazuje se, že její správce se k událostem v Praze staví velmi rezervovaně a otrikolórované učitelky pozoruje se zásadní nevolí.
Někteří z nás se o situaci pilně zajímají a požadují pravidelné sledování televizních zpráv, jiným je politika gancegál a fungují stejně jako vždycky. Spolužák Barma tak jako rok předtím i dva roky poté hbitými prsty láduje do kapes sladké tyčinky z regálů v obchodech, které navštěvujeme v rámci pěších výletů. Spolužák Fištejn nás obchází s šachovými hodinami pod paží a nabízí partičku bleskovky. Spolužák Ostrouchov už druhým rokem toká se spolužačkou Prokřehlou, za což je v chlapecké části třídy cílem všobecného výsměchu, dokud mu Prokřehlá o dva roky později nedá, což mu sice vynese dvojku z chování a předčasný odjezd z lyžařského výcviku, ale my všichni mu po celý zbytek osmé třídy závidíme.
Spolužáka Dumase vybavila matka na rok 1989 nevídaným množstvím jižního ovoce. Dumas začíná snít o tržním hospodářství a prodává kiwi za nekřesťanských 7 Kčs. „Tolik nemám, tak mi prodej půlku za tři pade,“ žebroní Fištejn. „Půlka je za bůra,“ kontruje Dumas. Fištejn se ho hrdinně snaží přesvědčit, že taková věc nedává matematicky vůbec žádný smysl, ale debatu nakonec Dumas utne rázným: „Tohle je kapitalismus, vole.“
Spolužák Purpurlinger, který je výtvarně nadán, kreslí heraldické lvy s korunou. Okrášlené trikolórou si je lepíme na dveře pokojů, odkud je kryt pláštíkem noci strhává pan správce a posléze je pálí v kotli ústředního topení. Purpurlinger zprvu nadšeně kreslí lvy nové, jenže pak si jej vezme pod patronát Dumas a lvi přestanou být zdarma, což ty chudší z nás staví před rozhodnutí, zda si odepřít tyčinku Artemis, nebo být podezřelý z kontrarevolucionářství. „Ty komunisto!“ se totiž během pár dní stalo tou nejhorší nadávkou – když takhle oslovím Nikodýma, vztekle mě nakopne do holeně, a pak se rozpláče.
Spolužák Gecov má s sebou magnetofon a několik kazet s nahrávkami Nohavici a Kryla. Ve svém pokoji pořádá poslechové seance a cítí se přitom jako disident. Jedné z nich se zúčastním: Gecov po každé písni magnetofon vypíná a vyžaduje diskuzi o jinotajích v písni skrytých. „Na jedné lodi plujem, na jedné palubě, a i když neveslujem, voda nás sama nese,“ opakuje Gecov Nohavicův text s leskem v očích, „rozumíš, to je o nás, ta loď je tenhle stát.“ Nenápadně mizím z pokoje a jdu zjistit za Dumasem, jestli nízká poptávka nesnížila cenu kiwi na nějakou rozumnější částku. Bohužel nikoliv.
Když mají být odvysílány záběry z Národní třídy ze 17. listopadu, přestane televize fungovat. Spolužák Purpurlinger tvrdí, že viděl pana správce mizet k lesu s nějakým předmětem, který silně připomínal televizní anténu. Spolužák Barma proto planžetou odemkne dveře kuchyně a spolužák Housenka, nadšenec do pájení a plošných spojů, bleskově vytvoří provizorní anténu z několika naběraček a pekáče na žemlovku.
Sledujeme, jak policisté obušky bijí studenty. Nikodým pateticky deklamuje slova „národe český, kam jsi dospěl“ a posléze se rozpláče. Fištejn si celý masakr přehrává na šachovnici a tvrdí, že pokud by demonstranti zaútočili po královském křídle, nebyla by situace tak beznadějná. Ostatní se především těší na generální stávku; při ní nám ovšem již ne soudružky učitelky zadají, ať se v rámci stávkování naučíme Baladu o Karlu IV. od Jana Nerudy, a doplňující dotazy odmítnout zodpovědět, neb ony stávkují. Spolužák Nikodým to cítí jako velkou nespravedlnost nové doby: otře si oči, vezme si slovo a pronese brilantní filipiku proti takovému podvodu, za což je okamžitě potrestán třídní důtkou.
Já tohle všechno vnímám v jakémsi mlžném oparu. Potkám ji hned první den školy v přírodě, jde proti mně po schodech v papučích s rybičkami, které jsou určitě minimálně z Tuzexu, ne-li z devizového zahraničí. Jmenuje se Barbora a má německé příjmení, které dodnes neumím pořádně vyslovit. Tehdy mi to ale bylo jedno. Právě jsem se poprvé v životě zamiloval a vydrží mi to až do rozpadu federace.
Jiří Vaněk
Jako scenárista se podílel na seriálech Comeback, Helena, PanMáma a Doktoři z Počátků a na dokumentárním cyklu Národní klenoty. Vydal román Sebedrás, přeložil knihu Justina Halperna Kecy mýho fotra. Je spoluautorem blogu 1000 věcí, co mě serou, který byl v roce 2011 oceněn Křišťálovou Lupou. Přispíval nebo přispívá do časopisů Filter, Instinkt a Marie Claire.
