„Ať zhynou!“ zněl tradiční přípitek pronášený babičkou na každé rodinné oslavě předtím, než jsme začali usrkávat její domácí eier koňak. Každý rok chutnal trochu jinak. Někdy býval silnější, jindy zase sladší, to když se babičce utrhla ruka s vodkou nebo cukrem. Pro děti byla vždy k mání nealkoholická verze, takže komunistům, přesněji řečeno „komoušům“, jsme spílali už od útlých let. Jako narozeninový přípitek to možná vyznívalo poněkud nepatřičně, ale tradice je tradice. Hlavní je, že splnil svůj účel a prosba byla vyslyšena, i když někteří z nás na ten okamžik čekali dost dlouho. Třeba můj prastrýc Zdeněk, kterému jsem v roce 1985, v první třídě základní školy, k osmdesátinám odrecitoval primitivní básničku: “Milý strýčku Válku, když jsi přežil válku, přežiješ i komunisty, tím si můžeš býti jistý.”
Já si naštěstí v totalitě odkroutil jen deset let, dost na to, aby se mi ta doba nadosmrti vryla pod kůži. Už tehdy toho bylo hodně, co jsem komoušům nemohl odpustit. Třeba to, že jsem nikdy nepoznal svého dědečka Vladimíra, který následkem ozáření z uranových dolů předčasně opustil tento svět dávno předtím, než jsem na něj přišel já. Táta o něm mluvil málo, znám ho jen z pár fotek a babiččiných vzpomínek. Na krbové římse na chatě dodnes stojí malá černobílá fotografie, na které je děda v montérkách u své Tatry 57B. Jako malý jsem ji často bral do ruky, vyndaval ze stojánku sklíčko, abych mu byl blíž, a dlouze jsem se na něj díval. Vysoký pán s dobráckým, trochu zasmušilým úsměvem, v němž je zároveň něco noblesního i přísného.
Před válkou a během ní byl děda jednatelem ve firmě svého otce, zámožného pražského továrníka. Měl vlastní auto, rád chodil do biografu a hrál krásně na piano. V roce 1948 je komunisti oba zavřeli do kriminálu a zabavili naší rodině všechen majetek v hodnotě několika milionů tehdejších korun. Praděda byl ve vězení pět let, dědu propustili po několika měsících. Z Pankráce šel rovnou domů, do Šrobárovy ulice na Vinohradech, kde měla naše rodina v činžáku pronajaté celé patro. Klíče mu sice nevzali, ale pro jistotu zazvonil. Dveře mu přišel otevřít Antonín Zápotocký a na sobě měl dědovo pyžamo. Nechal ho, aby si odnesl jen pár osobních věcí. Cennosti již dávno zmizely, komunisti všechno zkonfiskovali. Vypili i bednu drahého francouzského koňaku, který měl praděda uložený ve sklepě na synovu svatbu.
Z matčiny strany to nebylo o nic lepší, maminka nebyla z kádrových důvodů přijata dokonce ani na gymnázium, a tak nebylo divu, že naše rodina byla s režimem na kordy. Až na jedinou výjimku, strýce Kamila z druhého kolena, nebyl nikdo v komunistické straně.
Nedávno mi proto začalo vrtat hlavou, jak je možné, že rodiče na první cestu za železnou oponu, za příbuznými do Belgie, jeli už v roce 1985, ačkoli jsme do té doby směli nejdál k Balatonu nebo do NDR. Zeptal jsem se táty, jestli přeci jen neměl s režimem nějaké pletky. „Neměl“, odpověděl mi, „ale jednoduchý to nebylo. Dáš si pivo?“
Táta je všestranně nadaný, za mlada skládal a psal texty pro svojí kapelu, hraje na několik nástrojů, výborně vaří, dokáže opravit auto i postavit dům. Jestli ale v něčem vyniká, pak ve schopnosti poradit si v každé situaci. Zatímco většina národa jezdila ve škodovkách, wartburzích a žigulech, táta si koupil starou ruskou Volhu a rozhodl se, že do ní namontuje dieselový motor Peugeot, který mu strýc Guy sehnal na vrakovišti v Bruselu. Z dnešního pohledu je to technicky něco naprosto nemyslitelného. I tehdy to byl docela husarský kousek. Mezi ruskou a francouzskou technologií docházelo samozřejmě k častým nedorozuměním, a tak byla naše Volha dost poruchová. Ani to nebyl pro tátu problém, pamatuju si třeba, jak se nám cestou k Baltu rozbila spojka, a zůstali jsme i s půjčeným karavanem viset v nepřehledné zatáčce na úzké silničce kdesi uprostřed východního Německa. Trčeli jsme tam docela dlouho, než konečně někdo zastavil. Byl to sovětský vojenský náklaďák, jehož posádka nás nezištně odtáhla na nedaleké lesní odpočívadlo. Předním kolem Volhy najel táta na pařez, protože hever zrovna nebyl po ruce. V nedalekých kasárnách vyměnil krabičku marlborek za spojkovou lamelu z GAZu, poslal nás děti s mámou do lesa na procházku, lehl si pod auto a za čtyři hodiny se jelo dál.
Těmito a podobnými útrapami jsme při každé delší cestě procházeli jen proto, že nafta se dala sehnat výrazně levněji než benzín. Snad všichni šoféři, kteří tehdy řídili autobus, náklaďák nebo bagr, si jí dávali část stranou, a prodávali jí pak známým za poloviční cenu. Na chatě za garáží jsme mívali velký kovový sud, kde ji táta shromažďoval, a když jsem byl starší, mohl jsem z něj naftu pumpovat do konve a lít přes sítko do nádrže. Na benzínku jsme jezdili minimálně, jedině snad když táta někde výhodně sehnal tankovací poukázky. Na každé cestě nám pak byly neodmyslitelnými společníky zelené plechové kanystry.
Cesta pro motor na Západ byla dalším z řady tátových majstrštyků. Nejdřív musel v práci posbírat asi šest razítek od různých závodních výborů a odborů, nakonec po pohovoru přidal to poslední razítko a podpis soudruh ředitel. To byl ale jen začátek, pak teprve bylo možné zažádat o výjezdní doložku a devizový příslib. Táta pracoval jako samostatný odborný referent na odboru dopravy Národního výboru v Praze, na starost měl dopravní značení v jednom pražském obvodě. Svou práci musel vždy koordinovat s dopravní policií, tehdejší Veřejnou bezpečností. Měl proto ve svém obvodě policajta „parťáka“, se kterým různé uzavírky a objížďky řešil. Shodou okolností byl jeho tehdejší parťák členem celozávodního výboru KSČ, a měl díky tomu všude známé. Táta tak mohl orazítkovanou žádost odnést zadním vchodem na Obvodní odbor pasů a víz a za pár týdnů si šel vyzvednout schválenou výjezdní doložku.
Dalším oříškem byl devizový příslib a nákup cizí měny. Lidé tehdy kvůli tomu čekali i celou noc ve frontě před Státní bankou československou, a ani tak se na ně často nedostalo. Moje teta Lída se dokonce v bance nechala zaměstnat jen proto, aby zvýšila své šance na nákup tvrdé měny. Jakmile se jí to povedlo, zdrhla. Otec na to šel od lesa.
Při plánování dopravních opatření pro opravu tramvajových kolejí v ulici, kde sídlila mj. i pobočka banky, pojal geniální nápad. Zcela účelově se objednal k řediteli pobočky, vzal si oblek a kravatu a šel ho osobně seznámit s plánovanou akcí. Dal mu na sebe telefon a nabídl mu, že vzniknou-li jakékoliv potíže s dopravní obsluhou banky, bude je se stavbou operativně řešit. Potíže byly, řešily se a mezi řečí táta požádal o pomoc se získáním příslibu. Posléze ještě řediteli pobočky zařídil výjimku ze zákazu zastavení a vjezdu na území celé Prahy a měl vyhráno až do revoluce.
Legálně získaný obnos ale nebyl postačující, zbytek německých marek musel táta koupit od veksláků na černém trhu. Tyto ilegálně nakoupené marky však nesměly být bdělými pohraničníky při namátkových kontrolách odhaleny. Maminka je proto ukryla do zavařovaček se španělskými ptáčky a půjčeným žigulem vyrazili na Západ. Když se jim podařilo přejet hranice, uvědomila si, že v roztržitosti zapomněla označit inkriminovanou sklenici. Cestou do Bruselu pak museli jíst ptáčky tak dlouho, dokud nenašli balíček s bankovkami. Motor nakonec zdárně přivezli domů a Volha na kradenou naftu záhy brázdila silnice východního bloku.
Filip Vavroušek
Dříve aktivní hudebník (saxofonista) a příležitostný grafoman žijící ve Vídni, nyní pracuje v bankovnictví.
