Člověk narozený před 2. světovou válkou pamatuje si dosud mnohé, zvláště když ještě navíc vyrůstal v chudších poměrech a pobíhal bos v nedlážděných ulicích pražské čtvrti Vršovice. Doma jsme vždy čekali, než se nejprve nají otec…
Myslím, že to byl čas blížícího se socialismu, když jsem na podzim roku 1948 přišel na první hodinu angličtiny. Byla zároveň poslední. Pamatuji blonďatou učitelku, pro kterou si v čase první hodiny přišli dva pánové, snad budoucí nositelé tzv. Dukla plášťů.
Chlapecká měšťanská škola se také proměnila v devítiletku a do třídy přišla i děvčata z okolí vrchu Bohdalec, včetně sestřenky Zdeňka Svěráka, který chodil o dvě třídy výš. Rovněž Foglarův čtenářský klub Skaláci byl i mojí partou, vyrabované skautské klubovny si také pamatuji, ale mnoho dobrodružství jsem navzdory všemu prožil i v údolí potoka Botič. Vím, že mi nikdo neuvěří, ale když v roce 1953 školní rozhlas hlásil Stalinovo úmrtí, spadl jeho obraz ze zdi a zůstal tam viset jen Gotwald a jeho zeťák v bílé uniformě A. Čepička!!! Byla zrovna hodina matematiky a učitel Jan Vlasatý tehdy úplně ztuhl a s úžasem zíral na torzo portrétu. Pamatuji si dokonce na jeho slova, když jsem vyřešil příklady, které mi později předložil u závěrečné zkoušky: „Franto, úplně jsi mě přeříz‘…“
Snad i ta matematika mi pomohla ke studiu na Vyšší průmyslové škole strojnické v Masné, kam přijímali většinou již mládence vyučené řemeslu. Bylo to pro mne náročné i z toho důvodu, že mé tělo od roku 1953 patřilo také lehké atletice ve sportovní škole Otakara Jandery ve Stromovce. O rok později jsem se stal mistrem republiky ve skoku vysokém v mladším dorostu. Právě tahle léta prožitá na atletickém oválu mě přivedla k fair-play jednání v celém životě. Nakonec i na poli fotografickém, kde jsem začal dost pozdě, když mému tělu ublížila víc jak silně vojna (1957 – 1959). O vše jsem se přičinil jen a jen svojí prací a naučil jsem se to už v dětství, když jsem vyrůstal na ulici a chodil bos do školy. V roce 1945 padla do mé školy bomba, a tak jsem pak chodil z vesnice Hradenín na Kolínsku do školy do vedlejší vesnice Poboří do jednotřídky, než nás z ní vyhnali ustupující Němci. Také bosky…
Moc fajn dětství bez počítačů a mobilů! Když jsem se v roce 1938 narodil a bylo mi několik měsíců, můj strýc, co byl šofér a zahradník u Karla Čapka, přinesl mi od spisovatele Dášeňku s jeho věnováním. Jenže protože jsem v jedné cimře rozděleného bytu neměl žádné hračky a moc jsem brečel, dala mi maminka Dášeňku na hraní a já ji rozcupoval. Úžasné dětství!
František Dostál
Fotografující autodidakt a důchodce. V aktivním věku pracoval jako konstruktér obráběcích strojů a přes nabídky nikdy nenastoupil na profesionální dráhu fotografa, čehož ani trochu nelituje. Píše o historii fotografie a o fotografech, má za sebou desítky výstav v tuzemsku a v zahraničí. Vydal 20 knížek a na dalších se podílel. Dvě byly dokonce oceněny v soutěži o nejkrásnější knihu roku.
Fotografie Františka Dostála, která otevírá obrazový doprovod v tištěné knize
