Po druhé třídě jsem přešla na jazykovku s rozšířenou výukou němčiny, pročež jsme od třetí třídy zahájili ruštinou a němčina měla přijít o dva roky později. Na ZŠ v Jeremenkově ulici se asi nic jiného čekat nedalo.
Měli jsme hodnou paní učitelku, starší paní, s dosti neobvyklým jménem Peggy (moje sestra ovšem chodila na angličtinu, tak jsem věděla, odkud vítr vane). Jednoho dne mě požádala, ať jí neříkám „paní učitelko“, ale „soudružko učitelko“. Mamince, která se mnou vždycky mluvila o paní učitelce, jsem to samozřejmě neřekla, ve škole jsem používala soudružku a doma paní, což mi postupně, jak jsem se na soudružky adaptovala, šlo hůř a hůř. Ale zvládla jsem to. Ani nevím, jak se soudružka převtělila zpátky do paní, když už se to smělo, a jestli to bylo provázeno podobnými rozpaky jako v obráceném gardu.
V době výročí VŘSR jsme pravidelně kreslili Auroru (jednou jsem si dala obzvlášť záležet a nakreslila jsem obligátní tři komíny kouřící každý na jinou světovou stranu) a já jsem nechápala, proč mě rodiče nechtějí vzít do lampionového ani prvomájového průvodu, o jiskrách a pionýru nemluvě. A ačkoliv se VŘSR už nějakou dobu neslaví, nedůvěra k (nyní nejčastěji svatomartinskému) lampionovému průvodu ve mně zůstává stále. S husou problém nemám.
Což mi tedy připomíná mou disidentskou říkanku, kterou jsem pronášela polohlasem a s mírným šimráním kolem žaludku v obavě, že moje spolužačka, jejíž tatínek byl údajně fotografem pana (soudruha?!) prezidenta, mu to práskne: Gustáv Husák tlustá husa. Doma se to líbilo.
Můj dědeček, který se narodil v roce 1893 (ano, pozdní rodičovství existovalo i dříve) a umřel dávno předtím, než jsem se narodila, byl stavitel. Když jsme se v dějepisu učili o tom, jak byli kapitalisti zlí, s pláčem na krajíčku jsem se ptala maminky, jestli dědeček byl taky zlej, ale ujistila mě, že byl naopak hodnej a že si mu jeho bývalí zaměstnanci stěžovali, jak to v nových poměrech vůbec nefunguje.
Kromě zlých kapitalistů jsme probírali i letopočet. Vzpomínám si, jak se maminka rozlítila, když jsem jí bezelstně recitovala definici, že náš letopočet běží od „určité, pevně stanovené historické události“. Docela by mě zajímalo, jestli se Ježíš do osnov už probojoval…
V roce 1989 mi bylo deset, revoluce mě zastihla v páté třídě. Dění jsem neúnavně sledovala v televizi a chodila jsem informovat rodiče do kuchyně, když bylo něco nového. Spolu s několika spolužáky jsem nosila malinkou trikolóru a ňáký osmáci se nás posměšně ptali, jestli vůbec víme, proč to máme na sobě. Úplně přesně jsem to teda nevěděla, ale i bláhové dítě může mít vlastenecké cítění, ne?
Třeba ho ve mně vzbudila jedna z pravidelných humanitárních zásilek čokolád a pěkného zápaďáckého oblečení (pár podařených kousků slouží dodnes) od spřátelených emigrantských rodin, v níž se o rok dříve objevila trika s prvorepublikovým státním znakem a nápisem Československo 1918-1988, která posléze budila značnou pozornost kolemjdoucích. Pravda, do školy jsme to se sestrou myslím nenosily, ale o prázdninách se to sneslo.
V prosinci 1989 jsme vyrazili na jednodenní autobusový zájezd do Vídně. Přála jsem si barbínu, protože barbínu přece chtějí všichni. Bohužel se ukázalo, že nejspíš nebudu dostatečně mainstreamová holčička, jelikož jsem z ní nakonec byla trochu zklamaná. Ale vzala jsem si z toho ponaučení a už nikdy jsem pak bezdůvodně nedělala to, co všichni.
Helena Voráčová
Zběhlá bohemistka, zapálená fyzioterapeutka Omylem vystudovala francouzštinu na filosofické fakultě, ale napodruhé už se trefila do černého a nyní se věnuje nejlepšímu povolání na světě. Ve volném čase žije naplno.
