Svoje záliby z mládí většinou moc nereflektujeme, prostě je prožíváme. Později se už teprve neohlížíme k jejich počátkům – buď sbíráme jejich plody, nebo na ně s nostalgií vzpomínáme. Jenže já jsem si před nedávnem začal klást otázky: Proč vlastně sci-fi? Proč já? A proč v průběhu 80. let 20. století? Proč v socialistickém Československu? S Tomášem Pospiszylem jsme na to téma uspořádali velkou výtvarnou výstavu Planeta Eden a vydali k ní knihu. Ale té osobní odpovědi jsme se myslím nedobrali.
Šestnáct let jsem působil jako redaktor sci-fi měsíčníku Ikarie, sestavil jsem několik antologií, napsal pár povídek, sesbíral několik cen. Chci se od sci-fi už odříznout, ale nejde to. Naopak mě začíná zajímat, jakou budoucnost si lidé představovali kdysi a proč o ní nepřemýšlejí teď. V jakou budoucnost doufali moji rodiče. Jako dospělého mě už tolik nezajímají konkrétní představy o budoucnosti, ale budoucnost sama. Budoucnost jako výzva.
Budoucnost viděná z periferie
A proto se zase obracím do minulosti. Mělo na moji budoucí profesi vliv dětství strávené na sídlišti Spořilov? Vyrůstal jsem na něm od svého narození v roce 1967. To bylo krátce po jeho dokončení. Dodnes ho považuji za jedno z nejpovedenějších pražských sídlišť. Je rozumně velké. Je dost staré, takže bylo ještě dělané poctivě. Domy jsou zvenku typické krabice, ale uvnitř není panel, ale poctivá cihla. (Beztak bylo od sousedů slyšet všechno, ale svým způsobem to tak nějak tmelilo to naše osmipodlažní společenství.) A kam se podíváš, dozvuky bruselského stylu. Na chodbě šachovnice černobílých dlaždic. Společné prostory prosvětlovaly luxfery. Kliky u dveří byly aerodynamicky zaoblené, černý bakelit s bílými prvky. Plastová držadla v kuchyňské lince. Umakart pastelových barev. Elegantní sektorový nábytek z lakovaného dřeva. Linoleum i poctivé parkety. Nikde nic nepřebývá, nic neruší pohled, v dětství se mi dokonce náš byt 3+1 zdál nekonečně velký.
A před domem pískoviště a brouzdaliště s okraji ze zaobleného betonu. Vysazené stromky, keře, nedaleko funkcionalistický maják, bílý penzion dole oblepený trojbarevnou skleněnou mozaikou, před ním tajemná plastika z hrubě tesané žuly, prý Spící kráska, dobře se po ní běhalo vzhůru a skákalo dolů.
Když jsem dorostl, jezdil jsem na kole na sousední, pořád ještě trochu rozestavěné Jižní město. Ale to bylo už jiné sídliště. Ohromovalo svou velikostí, ale připadali jste si tam ztracení. Odkudkoliv kamkoliv bylo daleko. Je to jistě vrchol sentimentality, psát ódu na rodné sídliště, ale nemůžu se zbavit dojmu, že sídliště Spořilov II projektoval někdo, kdo ještě věřil v lepší zítřky a kdo byl přesvědčený, že dobré bydlení nás k nim přiblíží. Že nás ty domy, zelené prostory mezi nimi a dětské prolézačky v podobě zeměkoule zušlechtí.
Až později jsem si uvědomil, že utopický půdorys měla vlastně i přilehlá čtvrť rodinných domků zvaná Starý Spořilov, vybudovaná ve druhé polovině 20. let minulého století. Byl to pokus vytvořit zdravé zahradní město daleko od rozkládajícího se organismu staré Prahy.
Je nadmíru symbolické, že spořilovská pískoviště nejprve zarostla travou, postupně z nich zmizel písek i děti, beton brouzdališť popraskal, nakonec zmizela hřiště úplně. Městská část místo nich nechala vybudovat cvičební stroje pro seniory. Aby si mohla bývalá budoucnost rozhýbat ztuhlá záda.
Moje nejkrásnější vzpomínky na rané dětství patří sluncem zalitým místnostem spořilovské pobočky Městské knihovny. Ano, propadl jsem čtení knih a tady jsem se cítil ve svém živlu. Proč ale, u všech čertů, zrovna science fiction? Technika mě v té době ani za mák nezajímala. Věda jen okrajově, pokud tam něco vybuchovalo, vznikalo něco netušeného a asistoval u toho šílený vědec. Ano, moje představa o vědě byla silně zakořeněná v portrétu vědce, jak jej podal mistr Jaroslav Němeček ve své kreslené sáze Čtyřlístek. Když jsme si hráli na Čtyřlístek (klasická čtyřčlenná rodina, takže to byl buď Čtyřlístek, nebo Čtyři z tanku a pes), největší boje se při rozdělování rolí strhly o postavu Myšpulína. Jak jinak.
Kunderovy testamenty
Kdybych se probral svými čtenářskými průkazy, kam se musely vypisovat názvy půjčených knih, viděl bych, jak se poměr dobrodružné literatury ztenčuje a naopak přibývá titulů, v jejichž názvech figurují klíčová slova jako raketa, vesmír, planeta, signály, experiment, laboratoř, robot a podobně. Byl to zjevný úprk z příliš obyčejné reality k něčemu, co ji přesahuje. Těžko najít něco, co by přítomnost přesahovalo víc, než budoucnost. Nestačila jen jinakost, na to by dobře posloužil deštný prales někde v Amazonii; musela to být absolutní novost, radikální jinakost. Jinými slovy: jiný svět.
Začal jsem sám psát sci-fi povídky a hned druhá či třetí vyšla tiskem v časopisu Sedmička pionýrů. Považoval jsem za osudové, že přímo v našem bytě bydlel před námi krátce také jeden spisovatel. Získal spořilovský byt od státu, ale potřeboval bydlet v centru, aby to měl blízko do Svazu spisovatelů na Národní třídu. Rodiče od něj byt na sídlišti získali výměnou za byt v Bartolomějské ulici. Měl zvláštní, tajuplné jméno: Milan Kundera. Nic mi to jméno neříkalo, ve škole jsme se o něm neučili. Když jsem byl malý, bavil jsem se tím, že jsem ve svých skrýších zanechával ohořelé, „prastaré“ papírky s různými testamenty podepsané archaickým písmem KUNDERA. Moje fantazie mi ho vykreslovala jako bělovlasého, podivínského starce.
Pak jsem v domácí knihovně od toho spisovatele našel knihu. Jmenovala se Žert a bylo v ní věnování mým rodičům. Chtěl jsem se do ní pustit, ale maminka mi knihu zabavila, že tam jsou prý neslušné věci. Stihl jsem alespoň přečíst jednu povídku z jiné jeho knihy, která se jmenovala Směšné lásky. Ale stejně jsem jí nerozuměl. Nevěděl jsem, kdo to je buzerant.
Rád bych vznešeně napsal, že jsem do jiných světů unikal před depresivní komunistickou totalitou, ale nebylo tomu tak. Ve svých řekněme dvanácti letech jsem žádnou totalitu nevnímal. Moji rodiče úředníci mi doma za zavřenými dveřmi nešpitali nic o tom, jaké jsou komunisti svině, ani režim nechválili. Nechávali na mě, ať si, až vyrostu, udělám vlastní názor. Nepokukovali jsme za ostnatý drát, o kolik lépe se mají západní sousedé. Žili jsme si v poklidné šedé zóně, na středu Gaussovy křivky.
Měl jsem pocit, že mi nic nechybí, že žiju v nejlepší zemi a nejlepší době ze všech. Když už jsem pocítil nedostatek, šlo o prkotiny z kategorie hraček nebo hůře dostupných knih. A moje milá maminka se snažila i v tomto směru, takže když jsem zatoužil po Nichollsově zásadní příručce Encyclopedia of Science Fiction, poprosila našeho známého ze zahraničního obchodu, aby encyklopedii v Londýně koupil, a připravila mi Vánoce, které už žádné jiné nepřekonaly. Anglicky jsem v té době ještě slabikoval, ale dodnes mám většinu anglické slovní zásoby z názvů sci-fi knih.
Pokud mě tedy vzpomínky nějak fatálně neklamou, neutíkal jsem od politického režimu. Myslím, že mi prostě vadila všednost, obyčejnost. Možná je to něco, co vadí v určitém věku každému. Stav duše, bez ohledu na okolní stav věcí. Sci-fi nás, tehdejší čtenáře, možná spojovala o to silněji, že nebylo moc jiných oblastí, kde by bylo možné vypadnout z reality, případně snít o nějaké vlastní. Halucinogeny, taneční hudba a podobné kratochvíle, to přišlo na řadu až o deset let později.
Pod atomovým svícnem je tma
Je tu ale jedna oblast, ve které se science fiction a tehdejší politická situace podivuhodně prolínaly: Hrozba jaderné války.
Když jsem si jako malý četl Bradburyho Marťanskou kroniku, měl jsem pocit, že ten autor píše pro mě. Měl jsem slzy v očích, litoval jsem odumřelou marťanskou civilizaci, nenáviděl jsem lidskou omezenost, ale vciťoval jsem se i do kosmonautů ze Země poznávajících tajemný svět rudé planety. Sdílel jsem tesknotu pustých marťanských měst i opuštěných velkoměst na Zemi.
Když jsem jednu povídku z Marťanské kroniky našel ve školní čítance, vnímal jsem to jako triumf. Já už jsem věděl. Já už byl zasvěcený. Byla to povídka Srpen 2026 popisující plně automatizovaný dům, v němž mechanismy vykonávají všechny pravidelné činnosti, i když už není pro koho. Z původních obyvatel zbyly jen stíny, světlejší místa na zdi ožehlé jaderným žárem. Měl jsem pocit, že se nacházíme velice blízko toho, aby se to stalo realitou. A přece jsem se toho příběhu nebál. Bylo to spíš takové melancholické přitakání jedné z možných budoucností.
Počátkem 80. let měl už svět hlavní hrozbu zničujícího jaderného konfliktu za sebou. Ale nedozněla úplně. A v paměti mi z ranějšího dětství zřejmě zůstaly uvízlé informace, z nichž jsem – jistě nejen já – měl poskládaný obrázek: naše planeta je napěchovaná jadernými zbraněmi. Rusko a Amerika se navzájem drží v šachu, ale to napětí je cítit a rovnováha je velmi křehká. Na obou stranách železné opony sedí člověk s prstem na červeném tlačítku a stačí malá záminka a svět, jak ho známe, přestane existovat. Když byl natočen film Den poté, o kterém horlivě referovala i naše média, příliš klidu nám to nepřidalo.
Nežil jsem tedy ve strachu z atomové války, ale docela jistě jsem vyrůstal s vědomím, že je možná, ba pravděpodobná. Katastrofické a postkakastrofické science fiction mě přitahovaly možná ze všeho nejvíc. Představy opuštěných, zničených měst navštěvovaly mou mysl od nepaměti. Sám jsem ve svých raných autorských pokusech toto téma použil několikrát.
Neodvažuji se dnes některou z těch neumělých povídek připomínat, ale osmělím se a opráším tady svou báseň, kterou jsem napsal v roce 1985. Tehdy jsem se občas bavil tím, že jsem vzal písničku nebo básničku z fondu světové literatury a přetvořil ji do sci-fi kontextu. Vlastně jsem si je přizpůsoboval svému vidění světa, protože já už realitu viděl pohledem sci-fi. A patřily do ní i příběhy o mutantech, dětech narozených ozářeným rodičům a majících různé nadpřirozené schopnosti, například telepatii a podobně. Když se téma postatomových mutantů setkalo se slavnou básní Rudyarda Kiplinga Když -, stalo se tohle:
Když…
Když jenom jedny ruce a jedny nohy máš
a na každé prstů přesně pět,
když zvláštní věci na svém těle neshledáš
a líbí se ti tento svět,
když nepoznal jsi prudký jas,
jenž obletěl snad celou Zem,
když šípem smrti, jenž vystřelil, než zhas
nebyl nikdo z rodičů tvých zasažen,
když syn Člověka jsi, synu můj,
když zrozen jsi z muže a ženy,
když nejsi příliš chytrý na věk svůj
a nepoznal jsi slovo „ozářený“,
když nečteš v cizích myšlenkách,
ač sebevíc jsou blízké,
když pocítíš vždy hněv a strach
nad vším, co není lidské,
když tvé myšlenky jsou čisté,
čisté je dál opatruj,
neboť až pak to bude jisté:
pak teprv jsi člověk, synu můj!
Nu, nestalo se. Svět nevybuchl. Právě Ray Bradbury to později okomentoval, že atomová zbraň byla největším dobrodiním v dějinách lidstva. Obě strany si uvědomily, že by s jejím plošným použitím nezůstal žádný vítěz. Zbraň míru.
Podobně jako dětská hřiště zmutovala do seniorských cvičišť, zmutovala ve svou parodii také protiatomová hrozba. Naposledy jsme si ji připomněli coby studenti gymnázia. Jeden den v roce byl zasvěcen protiatomovému cvičení. Nejprve jsme ve třídách promazávali páchnoucí plynové masky jodovou tinkturou. Pak jsme na povel vyšli na školní hřiště v pláštěnkách, s rukávy a nohavicemi zaškrcenými gumičkami, jinými slovy v „improvizovaných prostředcích protiatomové ochrany“. Já a ještě jeden spolužák jsme nafasovali hadry, ostatní ze třídy se seřadili do fronty a my jsme všechny těmi hadry očišťovali od atomového spadu.
Musím se přiznat, že zvlášť pečlivě jsme očišťovali několik vyvinutějších spolužaček. Museli jsme přece dbát na to, aby zkázu přežily především zdravé a krásné exempláře lidského druhu.
Ivan Adamovič
Kulturní publicista, novinář a spisovatel, editor v časopisu Maxim, spoluzakladatel časopisu Živel. Je editorem Encyklopedie fantastického filmu a trojdílné historické antologie české sci-fi povídky Kronika české sci-fi. Planeta-eden.cz.
