V dětství obvykle vše plyne poklidně a předvídatelně. Škola začíná v osm, prázdniny trvají dva měsíce, koprová omáčka pořád stejně hnusná a Andula v první lavici je šprtka. Člověk se upíná na nějaká efemérní data, jako třeba desáté narozeniny, po kterých bude všechno jinak. Pak se probudíte, je vám deset, ohmatáváte se a usilovně pátráte po nějakých změnách a ono nic. Jsou jedinci, kteří takhle dokážou žasnout i ve čtyřiceti.
Ale pak jsou dny, které vám opravdu změní celý život. Pro mě onen osudový den nastal v polovině srpna roku 1984. Odjížděli jsme totiž do Sovětského svazu. Otec dostal nabídku, která se neodmítá, a to sice odjet pracovat do odboru ekonomických informací Rady vzájemné hospodářské pomoci. Pro později narozené: to byla taková odpověď na integrační procesy, probíhající v západní Evropě, provedená ovšem v typicky socialistickém duchu. Ti, kteří dnes RVHP srovnávají s Evropskou unií, dávají najevo buď naprostou neznalost toho, jak ona instituce fungovala, nebo trpí skoro až záviděníhodnou ztrátou paměti. Následující čtyři roky otec vyráběl brožury o úspěších mongolského zemědělství (fakt, nekecám) nebo odpovídal na dotazy listu Neues Deutschland ohledně perspektiv spolupráce východoněmeckého a bulharského elektronického průmyslu při výrobě počítače, který by se vešel na jeden průměrně velký pracovní stůl.
Rodina se nás dětí pro forma zeptala, jestli chceme jet do Ruska, ale ani jednohlasné odmítnutí na situaci nic nezměnilo. Rodiče obecně si v tomto ohledu na demokracii příliš nehrají. Ostatně já si to sám vyzkoušel, když jsem vlastní rodinu stěhoval v opačném gardu, tedy z Moskvy do Prahy. Mé vyženěné dceři bylo třináct, tedy jen o rok více než mně v onom roce 1984. Nemůžu říct, že bych pro svou nechuť stěhovat se měl nějaké racionální důvody. Spíš se mi nechtělo od kamarádů ze školy a turistického oddílu. O Sovětském svazu jsem ze školy věděl, že je to země, kde zítra znamená včera nebo včera znamená zítra, každopádně že v tom mají nějaký chaos.
Rodiče měli informací o poznání více, a tudíž poslední měsíce probíhaly ve znamení horečného shánění nejrůznějších věcí. Vlajková loď rozvinutého socialismu totiž již druhé desetiletí setrvávala v období tzv. brežněvovské stagnace. Jedním z prvních slov, které jsem se naučil, byl výraz “děficit”, tedy nedostatek. I v Československu jsme si na přebytek zboží nemohli stěžovat a také si pamatuji, že když vyhořely papírny u Českých Budějovic, tak snad půl roku byl k dostání jediný druh toaletního papíru s hladkým, jakoby povoskovaným povrchem. Nicméně v Sovětském svazu byl “děficit” prakticky systémotvorným prvkem. Existoval celý soubor tzv „zakazů“, což znamenalo, že jste si přes svého zaměstnavatele mohli objednat nedostatkové potraviny, jako bylo například kvalitní hovězí nebo kondenzované mléko.
Stejná situace panovala i u ostatního zboží. Pomiňme kulturně kulinářské odlišnosti, třeba fakt, že v Rusku neznali hrubou mouku, nezbytnou k výrobě námi tak milovaných tvarohových ovocných knedlíků. Takže jsme si vezli zásoby, které by při bedlivějším zkoumání celníků mohly zavdat příčinu k domněnce, že si hodláme otevřít menší pekárnu. Před dnem D se v pražském bytě začaly vršit hromady nejrůznějšího zboží. Od automatické pračky (v SSSR byly tehdy jen poloautomatické z vedlejší produkce jakéhosi zbrojního závodu a populární anekdota té doby tvrdila, že nejspíše zapomněli vymontovat hlaveň, protože prádlo poté vypadalo jako by dostalo přímý zásah z AK-47) po prezervativy (to byl také “děficit”). Lví část vybavení a oblečení odjela v kontejneru, rozumní rodiče ale trvali na tom, že to, co budeme potřebovat první měsíc, pojede s námi. Bylo to věru prozíravé rozhodnutí, protože společnost Čechofracht doručila kontejner až koncem ledna, protože ho nějak ztratila na celnici v Brestu. Chodit v listopadu v Moskvě v pražském letním oblečení nebyl žádný med.
Takže jsme do Moskvy jeli vlakem a celá naše bagáž měla být rozmístěna ve třech kupé. Akce byla dost náročná na logistiku. Vlak odjížděl pozdě večer, a aby se vybavení našeho potulného cirkusu stihlo přemístit z bytu na pražské hlavní nádraží, bylo potřeba snad deseti cest polským Fiatem mého dědy sem a tam. Já byl určen coby hlídač narůstající hory zavazadel. Nijak mi to nevadilo. Od útlého dětství jsem byl vášnivý čtenář, a tak jsem trůnil na krabici s automatickou pračkou a věnoval se knize. Kolemjdoucí si mě prohlíželi s takřka posvátnou hrůzou.
Konečně byl k nástupišti přistaven vlak a rodinní přátelé se jali stěhovat věci do vagónu. Vše probíhalo poměrně hladce až na tu nešťastnou pračku. Ukázalo se, že je asi o dva centimetry širší, než ulička ve vagónu. Ruský průvodčí začal jevit znaky určitého znepokojení. Můj strýc, profesí filmový režisér, pochopil situaci, odběhl a vzápětí ho obdaroval lahví vodky. Průvodčí náhle začal spolupracovat a na všechny otázky odpovídal: “Vsjó normálno, komandír.” Dokonce vlastnoručně odmontoval držáky na záclonky, které průchodu objemného pracího mechanismu bránily.
Po všem objímání, líbání a loučení zazněla píšťalka výpravčího a vlak se zvolna rozjel vstříc ruským dálavám. Z vedlejšího kupé se ozval tupý úder a následně mírně hysterický smích rodičů. Prostřední lůžko, na kterém seděli (veškeré dolní prostranství bylo zaplněno zavazadly), totiž náhle povolilo a oba sklouzli dolů i s horkým čajem, který jim připravil průvodčí, jenž jim po obdrženém alkoholickém dárku div že nesalutoval. My se sestrou jsme se ve vedlejším kupé uložili ke spánku. Poslouchal jsem dunění pražců a vzpomínal na jednu starší paní na nádraží. Podívala se na mě, jak sedím na vrcholu hromady zavazadel, hodné menšího cirkusu, a zeptala se, kam že to jedu. Když uslyšela odpověď, vyhrkla: “I ty můj chudinko!”
Ondřej Soukup
V rané pubertě byl rodiči zavlečen do Sovětského svazu a bez ohledu na pozdější předsevzetí se mu fascinace Ruskem, Běloruskem, Ukrajinou a dalšími státy bývalého SSSR stala osudovou jak v osobním, tak i v pracovním životě. Momentálně pracuje jako redaktor zahraniční rubriky Hospodářských novin.