V kolika letech vlastně končí dětství?
Odpovědi se asi budou lišit, ale pro tuhle příležitost si snad můžu jeden údaj vybrat. Podle mě končí v sedmnácti letech a jednom měsíci. Plus minus tak čtyři dny.
Když mi bylo sedmnáct let, jeden měsíc a přesně čtyři dny, skončil u nás socialismus. To je náhoda. Bylo to príma. O mnoho déle už bych to dětství nevydržel.
Moje dětství v socialismu bylo samozřejmě dost těžké, jako každé takové dětství v socialismu. Nejsložitější na tom všem bylo, že jsem moc nechápal, co ten socialismus vlastně obnáší, protože jsem nic moc jiného ani neznal. A když jsem to snad trochu pochopil, socialismus i dětství skončilo. Se socialismem i dětstvím to bývá dost podobné. Jednoho dne z něj prostě vyrostete. (Zní to jako přihláška do ODS z roku 1993, já vím, ale byl jsem dítě.)
Pochopit socialismus jsem se snažil hned na několika místech. Vyrůstal jsem povětšinou v Praze a shodou mnoha rodinných okolností taky trochu v Turnově. To je takové docela malé město sto kilometrů na severovýchod od Prahy, kousek od Liberce. Nemyslím, že by bylo něčím extra výjimečné, náměstí, kostel, hřbitov, nádraží, školy. Než přišel socialismus a moje dětství, muselo se tu docela dobře žít. Vlastně se tu docela dobře žilo i za mého dětství, jen jsme u toho nesměli myslet na ten socialismus. Nebylo to lehké, nebylo.
Můj dědeček tu kdysi dlouhá léta býval ředitelem základní školy. Té „dívčí“, protože ani socialismus nedokázal potlačit mentalitu a pravidla idylického maloměsta. Děvčata chodí na dívčí školu, chlapci na chlapeckou, aby se pak potkali na „šperkárně“, místní vyhlášené šperkařské škole, v tanečních, na gymnáziu, nebo ve vlaku do Liberce. Obvykle to skončilo stejně.
Dědeček byl tedy „pan řídící“, jak se tu říkalo. Každý ho v Turnově znal a skoro každý ho měl rád, protože byl, jak se říká, přísný, ale spravedlivý a naučil. Pokud takhle někdo mluví o paní učitelce, znamená to obvykle, že to byla nesnesitelná důra. Můj dědeček, taky Jindřich, byl ale přísný a spravedlivý a neuvěřitelně mě rozmazloval. Jen tak se dal ten socialismus přežít.
Každou sobotu večer chodil hrát do místní sokolovny karty, desetníkový mariáš. U stolu se scházela vybraná společnost. Dědeček, pan primář místní nemocnice, notář – posledním si už nejsem jistý, ale myslím, že to byl pan Forman, se kterým se dědeček střídal v nočních službách ve vrátnici místních Vodovodů a kanalizací, kam si chodil jako důchodce přivydělávat.
Můj dědeček byl předválečný sociální demokrat. A myslím, že i poválečný, jenom mu v roce 1948 vyměnili členskou průkazku. Přišel prý s tou novou tehdy domů, položil ji na stůl a mlčel. Bylo mu čtyřiačtyřicet, měl pět dětí, nejmladším dvojčatům bylo jen pár měsíců. Když jsme bydleli ve Švermově ulici, chodil k němu vybírat stranické poplatky pan B., co bydlel pod námi, předseda místní uliční stranické organizace. Pravděpodobně dost velká svině, ale taky něčí dědeček, protože za socialismu si nešlo moc vybírat. Můj dědeček se k němu choval, jak se v provorepublikovém maloměstě u pana řídícího předpokládalo. S úctou a velkoryse.
Dokonce jsme odebírali Rudé právo. Můj dědeček, ten nejpečlivější člověk, kterého si dovedete představit, si noviny pedantsky rovnal podle data do komínků a každý den přesně v jednu hodinu odpoledne, když mu babička uvařila kávu do porcelánového hrníčku, si je četl. Nevím, co tomu říkal, ale museli jsme být všichni zticha. Když babička náhodou něco utrousila, dědeček jen malinko zvednul oči a tak, aby to žena, kterou celý život bezmezně miloval, neslyšela, pronesl: „Babička vysílá…“
Předtím celé dopoledne běhal po městě, aby pro ni sehnal, cokoliv jen potřebovala: šunku, ovoce, léky na její nemocné srdce, což se asi zdá jako banalita, ale nám to tak nepřipadalo. Chodil jsem s ním, vysokým, až do pozdního věku vzpřímeným a štíhlým mužem, vždy pečlivě upraveným, oblečeným v košili, saku a teplákách. Vypadal trochu jako Ronald Reagan na té slavné fotce z Air Force One. Lidi se na něj usmívali a uctivě ho zdravili. Všichni.
Až tedy na tři tisíce sovětských vojáků, kteří tu s námi žili a kteří si jej ze svého dětství nemohli pamatovat. Na jejich kasárna, kdysi kasárna československé armády, jsme koukali z našeho balkonu. Jezdili jsme kolem nich na kole na místní koupaliště. Cesta vedla i kolem kdysi idylických Metelkových sadů, které už v 80. letech ze všeho nejvíc připomínaly sídliště Solncevo. Včetně načerno postaveného obrovského paneláku pro rodiny oficírů. Když ho v roce 1990 odstřelili, byla u toho i CNN. Ve stejné ulici stál kdysi vyhlášený hotel U Karla IV., proměněný v letech pobytu vojsk v „oficerskij klub“, v němž se scházeli hluční muži ve vysokých holinkách, v čepicích nazývaných „elpíčka“ a oficírské paničky používající velmi výrazné a originální parfémy, v ruštině „duchy“. Dost výstižné.
Kdybyste to tak někdy v roce 1986 viděli, a bylo vám k tomu čtrnáct jako mně, nenapadlo by vás, že by to tu vlastně někdy mohlo vypadat jinak. Nic jiného byste neznali, jako já.
Jenže to, co po celou dobu zůstávalo přítomno a jen trochu skryto v mém dědečkovi, se po odchodu vojáků, socialismu a mého dětství probudilo: ze zdemolovaných zavšivených kasáren je obchodní akademie, z Metelkových sadů zase park, do nějž se dá chodit, z oficirského klubu hotel U Karla IV. A z Turnova kvetoucí idylické maloměsto, kde se docela dobře žije, zvlášť když to můžete sledovat jen z dálky při občasných návštěvách.
Dědeček se toho už nedožil, jeho žena, moje babička, aspoň začátků nových časů. „Dědeček by měl radost,“ říkala. Zemřela rok a dva měsíce po Listopadu, na Vánoce 1990. Byl jsem papírově dospělý. Dětství skončilo.
Jindřich Šídlo
Novinář a komentátor. V médicích pracuje od roku 1992. Začínal v Českém deníku, devět let strávil v Respektu, čtyři sezony v MF DNES, v roce 2005 nastoupil do Hospodářských novin, kde s přestávkou v podobě osmnáctiměsíční stáže v ČT setrvává dodnes.