Deka, Lino, Standard (Filip Kubík a Karel Lizerot)

Deka (Filip Kubík) a Lino (Karel Lizerot) vzpomínají na prahu dědství na své socialistické dětství.

Deka je textilie sloužící jako pokrývka. Deky bývají tlustší, aby byly teplejší. Deky, které koušou, nezlobí. Často se používají k zakrývání kanapí, na kterých se sedí a do zdi prázdně hledí. Osobnosti: Connie Deka, americká spisovatelka (autorka slibné, leč zapadlé novely Bright Promise), Filip Deka Kubík, český dětský socialista (furt vzpomíná na Prahu).

Lino je krytina sloužící jako skromnější bratranec korkového koberce. Lina bývají spojována gutaperčou, aby byla odolnější. Často se používají v prostorách, kde žijí alergici, případně občané trpící rozpadem osobnosti. Jsou dobře omyvatelná. Osobnosti: Lino Ventura, italský herec, Karel Lino Lizerot, český socialistický dět (rád osvobozuje Plzeň).

 

Forbína

Lino: V Čéeseser se nám na tatramatce furt sekal buben. Bylo to k uzoufání. Asi jim to Jugoši nějak blbě vysvět(l)ili. Když nešla pračka, popral jsem se aspoň se sestrou.

Deka: Taky jsem měl sestru. Mimochodem: železniční stanice Praha-Bubny. Tam ty pračky ze SFRJ sváželi a vysvěcovali. Lidi se o ně prali. Někdo přišel i na buben.

Lino: A Jára v tý tlačenici, mimo dohled rodičů, zbouchnul Milicu Rodić. Měla potom taky pěknej buben.

Deka: Historky z perónu. Vlak na vedlejší koleji je připraven k odjezdu.

 

Klovatina aneb Mátožné zámotky

Deka: Vyrůstal jsem ve stínu jeřábů, který stavěly most Klementa Gottwalda.

Lino: Taková ornamentace se jednomu zadře pod kůži.

Deka: Co máš pod kůží ty?

Lino: Já jsem znal už jenom Kotvalda. Toho stavěl Hložek.

Lino: Roční období je již dost pokročilé na to, aby bylo sucho. Sovětské vlajky v oknech jsou naplácnuté klovatinou na plocho na tabulkách tam, kde nejsou hliníkové zástrčky. Žlutá tekutina prosvítá rudým papírem a konkuruje srpu a kladivu. Zástrčkou nic neprosvítá, tam se pouze vsune ohlodaný klacík s rudou textilií, jež se buď třepotá, nebo ne. Já vyrůstám na klacíku. Vlajky československé, které jsou povinně vlevo, na suchosti nijak neubírají, i když mají ve vodorovné poloze červenou barvu dole, neboť tam přece stéká krev. Kráčíme po zavřeném tramvajovém kolejišti, které je mimo První máj milosrdně meteno soupravami. Teď je ale prázdné a rozviřuje ho pouze chůze vedení školy. V mém nose se mísí kolejový olej, tušená vůně klovatiny a absence deodorantu ředitelky. Ve svém okně má vylepeného Lenina, nevlaje, je připlácnutý, ale ne klovatinou. Náhle obnažený tramvajový pruh je znepokojivě jiný.

Deka: Je fajn, že jsi vyrůstal ve spořádaný rodině, co měla všech pět (hliníkovejch zástrček na vlaječky) pohromadě. Já si nic takovýho nevybavuju. Možná je to tím, že jsme bydleli ve čtvrtým patře, kam už chodci sotva dohlídnou, takže nás s povinným vlaječkováním nikdo nebuzeroval. Ostatně jsme bydleli v ulici Lidových milicí, kde se milicionáři moc rádi postarali o vyvěšení mohutnejch vlajek u každýho vchodu. Ty potom chodcům vlály přímo do protaženejch obličejů, případně je zcela obmotávaly, až se z nich stávaly mátožné zámotky, které byly v případě vzdoru nakládány do klovatiny a na korbě náklaďáku Tatra odváženy na nedaleký most Klementa Gottwalda. Odtud pak shazovány do propadliště Nuslí. V době spartakiád býval levý pruh Lidových milicí ucpán nekonečným hadem červenobílých Karos, který cvičenky a cvičence rozvážel ke všem čertům. Jako necvičenec jsem hada aspoň hypnotizoval prázdným pohledem ze čtvrtého patra.

 

Nucený výsek aneb Zbytečně nemel

Deka: Polívčička byla?

Lino: Paralelně k síťovce byla taky masovka.

Lino: Shodou neopatření jsem narůstal v nevědomky chráněném ústředí a instinktivně jsem se necítil popraven na úvod v reálném socialismu. Často jsem nohám věcem neuměl, jejich seznam zůstával děsně pod kladinou. Revoluční odborové hnutí bylo podobně duté jako Sovětský svaz. Sápal jsem tklivá slova, ale do hromady mysl udávala. Zmocňovala se mě kost, myš Lenky hrozivě vykluzovaly. Proč je Socialistický svaz mládeže, ale Komunistická strana Československa? Proč říkáme socialismus, ale nikdy komunismus? Proč je Německá demokratická republika, ale Československá socialistická republika? A co to vůbec znamená sovětský? Když jsem poněkud vyspěl v německém jazyce, poznal jsem, že železnice NDR se jmenují Deutsche Reichsbahn. Říšské dráhy. Nechtěl jsem dospět do okamžiku, kdy budu muset tyto záležitosti rozvážit.

Pokusným řešením bylo spolehnout se na to, že rozumím alespoň vývěsním štítům československých obchodů. Zpočátku se zdálo, že jsem zvolil správnou cestu, neboť „Jízdní kola – Šicí stroje“ mě znovu ukotvovaly v poznané realitě, a to i přesto, že jsem mezi oběma položkami viděl jakousi výrobní spojitost. „Ložní zboží“ už sice nebylo tak zřejmé, ale znělo sladce, byly tam žně, byl tam bůh. Odpudivou „Hygii“ alespoň doprovázelo výmluvné „Kadeřnictví“. „Polotovary“ díky blízkosti ovoce z Lenina dávaly tušit, že to má být k jídlu. „Prádlo – Pletené zboží“ se s ničím nepletlo. Měl jsem rád nápisy „Fotografia“, byly víc než fotografie. Nakonec jsem vnitřně přijal i velmi generickou „Prodejnu“, která byla občas k vidění vedle JZD. Zdálo se, že se z bezvědomí stalo uspokojivé nevědomí. Malátnou ochablost však zrušil „Nucený výsek“. Tu bylo neporozumění náhle zneklidňující. Výsek jsem znal z matematiky, pak možná z lesa. Jako by to byla plocha, na které byl někdo přinucen žít. Já a všichni kolem mě? Měl jsem strach, že se ve výseku ztratím jako obrysy televizoru v ukončovací znělce Československé televize, z kterého se každou noc stávalo mizící oranžové slunce.

Deka: Hm, Hygie mě taky odpuzovala. Polotovary nenaplňovaly, Výsek sekal. Ale jinak byly generický názvy československejch obchodů – a toho, co v nich (ne)bylo – svým způsobem uklidňující, jednotící. Jednota. Samoobsluha. Maso-Uzeniny, Ovoce-Zelenina, Kotva. Prior. Tramvaj číslo 22 do stanice Máj. Hořčice plnotučná, nebo kremžská? Vitacit žlutej, nebo červenej? Rohlíky, nebo housky? Káva nemletá, nebo mletá? Zbytečně nemel. Ber, nebo neber. Zverimex. Centrotex. Tuzex. Chceš bony, vole?

Lino: Za kolik, vole?

 

Úrovně samoobsluhy aneb Standard

Lino: Vyklepal jsi deku?

Deka: Naklepal jsem řízky.

Lino: Samoobsluha v naší čtvrti má čtyři úrovně. První je začátek schodů, které vyrovnávají fakt, že potraviny stojí na jakémsi kopečku a leze se do nich jako do kurníku. Druhá jsou vchodové dveře, při každém otevření semílají hliník a nános podle ročního období. V létě jsou to tvrdé lusky akátů, v zimě posypový štěrk, který se zachycuje i na těžký tmavě červený závěs. Jeho účelem je, aby mráz nepřicházel, ale vždycky se do něj zamotám a zůstanu uvězněn v rudé temnotě. S úlevou pak spatřuji úroveň třetí, tvořenou čelenkami pokladních, vetknutými kovovými sponkami do (mastných) vlasů, a vysokými strojky na mletí kávy, které se účesům prodavaček nápadně podobají. Místo hlavy mají ale pytel se svorkami. Je ho při zpracování směsi Standard třeba hluboce prohrábnout, aby směs neulpívala. Zbytky namletého standardu se poté uchovávají rovněž v hlavách pod čelenkami.

Pokladní markují v korunách a jejich činnost zahřívá stroje ADS s kotvou ve znaku natolik, že většina postranních plechů kas chybí a já mohu pozorovat, jak se odvíjejí cívky účtenek. Snášejí se k zemi na přepravky s umělohmotnými sáčky s mlékem, které obsahují vždy alespoň jeden pytlík propíchnutý. Otírání zakoupeného pytlíku mně tak může  připomínat to, co moje matka odmítá považovat za standard, a sice vymývání sáčku od mléka pro další použití. Vedle mléčné spouště sedí jogurty, jahodové a nejahodové. Je třeba je obvodově objet druhým koncem lžičky. To nepovažuji za standard já a s pocity viny je perforuji koncem oblým. U jesenky, která má svoje důstojné místo v regálu, je útrpné dilema vyřešeno předepsaným hrotem a hliníkovou blánou. Moje jediná svoboda je pak vakuové přiložení tuby k jazyku a slastný pocit meziprostoru. Vlastně ani nevím, že mě pozoruje čtvrtá úroveň samoobsluhy, a sice podlouhlé okno téměř u stropu. Prý vidí všechno, i ukradnutý Vitacit. Je to paní vedoucí, jejíž úloha je kontrolovat KČS? Raději sestupuji zpět na první úroveň s pocitem, že jsem sice obsloužen, ale sám.

Deka: Dostat se jako dítě do sámošky nebylo ani v naší čtvrti jen tak. Nejdřív ztuha se točící vchodový dveře: Nejednoho semlely. A pak ta těžká rudá deka: Šla mi po krku. Horko a sevřený hrdlo, nerovnej tanec v temnotách. Když konečně povolila sevření, vplouval jsem pokousanej dovnitř a mátožně hledal záchytný body: čelenky a sponky, Standardy a mlecí strojky. Zlatej řez sámoškovýho prostoru.

Jednou v sámošce namletá, nesla se káva Standard v papírovém pytlíku světem. Voněla a otevírala dveře. Co si pamatuju, dělala se výhradně jako „turek“, to znamená nasypat do hrnku, zalejt horkou vodou, zamíchat, počkat, až si to sedne. Po vypití zůstala na dně sedlina, alias USAzenina, alias „lógr“, nestandardní hmota mimozemského vzezření. Jedinou výjimkou, kterou jsem znal, byla moje sestra, která k úžasu všech přítomných na nic nečekala a obsah hrnku vypila i s lógrem. Vůbec je zajímavý, že rituál dělání a pití kávy Standard mám spojenej výhradně se ženama, totiž s mámou a oběma babičkama. Táta ani dědové asi po kafi neprahli (byť byla pražena). Podstatný asi bylo, že máma i babičky byly v naší rodině motorem společenského života. A káva Standard byla jeho olejem.

Standard se servíroval v různých hrncích. Různé společnosti, návštěvy, příležitosti měly vyhrazeny své modely: cibulák, malý hnědý s vybledlejma proužkama, lasturový se zlatým lemováním, červený s bílejma puntíkama, atd. Tyhle sady, kterejch nebylo díky plánovanýmu hospodářství a železný oponě nekonečný množství, se nicméně postupem let vinou náhodných rozbití tenčily, takže jednotnej mustr kávových dýchánků se nenávratně drobil. Některý věci se ale neměnily. Třeba zuřivej pískot konvice tancující na modrým plynovým plamenu sporáku MORA. „Filíííípkůůů, sleješ to kafe prosímtě?“, volávala máma z hlubin halasného smíchu v obýváku. A Filípek vždycky slil, to se ví. A pak už hrníčky rachtaly, lžičky cinkaly, cukrové kostky KRYSTAL se vpíjely do lógrů. Slazené kondenzované mléko TATRA se mísilo se sladkými hlasy přítomných dam, kouř z cigaret CLEA se v modrých spirálách zvolna plazil ke stropu.

 

Boj za mír aneb Papírek obstaral otec

Deka: Jednou jsem na dětským hřišti vyšplhal po laně do jakýsi zavěšeniny, plastovýho mutanta pravoslavný kostelní báně. Uvnitř bylo napsáno: Jsem nadržená mamina, chci sex.

Lino: „Sexuální zrání mladého muže“, Ivo Pondělíček.

Deka: Taky mi zrálo v knihovně.

Lino: Otec mi jeden výtisk nenápadně strčil pod polštář.

Deka: Podpolštářové zboží.

Deka: Jedním z božích socrealistických rituálů bylo držení čestných stráží u různých pomníků a pomníčků, většinou v květnu, co si pamatuju. V pionýrský uniformě. V naší třídě byla nejpopulárnější lokací Lužická ulice. Pamětní deska (koho, čeho, to nikdo neřešil) totiž shodou okolností visela na domě, v jehož prvním patře bydlela třídní krasavice Ká. Většinu času trávila za školou. Na strážce pomníčku házela z okna omračující úsměvy, občas i lízátka. Dělala obscénní bubliny ze žvýkaček PEDRO. Foukala bubliny z bublifuku. Méně uvědomělí pionýři neodolali a mizeli v prvním patře. Vpouštěni ovšem byli pouze atleti, co při školním tělocviku dohodili granátem závratně daleko. Tahle disciplína mi naštěstí celkem šla. Ohromný nápis BOJ ZA MÍR na tribuně stadionu na mě působil jako droga. Apatická tělocvikářka mechanicky zapisovala výsledky do sešitu, netušíc o tajných studnách motivace upocených hochů v červených trenýrkách. Zatímco laně v Jarmilách a modrých trenýrkách tiše kroužily po tartanu. Ká se tartanu vyhýbala, šetříc síly na jinačí dobrodružství. Idylka skončila v osmý třídě, když se Ká vypařila do „nesocialistické ciziny“. Tělocvik ani květnová Lužická už nikdy nebyly to co dřív.

Lino: Taky jsem držel stráž u pomníčku (nezaměňovat s památníčkem, což byl nablblý tvrdý sešit se vzpomínkami na spo-lužáky), ten můj byl na rohu ulice Partyzánská a Sousedská. Název druhé ulice značně shazoval patřičnost místa, myslel jsem si. Pomníček se rovněž vyznačoval tím, že nikdo moc nevěděl, na co upomíná. Jeho výhodou bylo, že ho od 28. Základní školy československo-sovětského přátelství dělil dlouhý tmavý podchod. Měsíce jsem plánoval, že se v něm zdržím se spolužačkou B. Nic jsem nedbal toho, že na sobě budu mít ledabyle uvázaný červený šátek, kterej by mě v jiných dobách pasoval na poněkud jinýho frajera. Nevěděl jsem, jestli B. byla tajným objektem touhy upocených hochů v červených trenkách, nevěděl jsem to ani o sobě. Prozatím byl šátek rudým kusem nylonu, který doprovázel jakési hajlování směrem ke spánku. To mě muselo na nějakou dobu stačit. Stráž u pomníčku byla jen jedním ze stání mého mládí. Byl jsem nadějným budoucím kádrem vyznamenaným odznakem Mladý budovatel za sběr 3 tun železa (sic!). Dotyčný papírek opatřil otec ve Sběrných surovinách a pramálo kdo se staral o vztah množství a reality. Směl jsem tedy být vyfocen jako stráž u vlajky (koho, čeho, to nikdo neřešil). Hynku, Viléme, jarmily přišly!

Deka: Jarmilo, Karle, květen se taky vyznačoval tím, že na každým rohu visely ohromný plakáty s číslicema 1, 5, 9. Školáci z NDR, co u nás bejvávali na výměnným školním pobytu, se vždycky udiveně ptali: „Was ist das, tyhle numera?“

 

Japonský čaj aneb Czechoslovak grey

Deka: Stereo PIONEER bylo mým svazáckým snem.

Lino:Já měl jenom mono. Nukleózu.

Deka: Mezi náma, tête-à-tête: Mám tetu. Tetu tet. Říkejme jí teta Té nebo rovnou Thé. Japonský čaj ostatně vždycky vypadal zelenější než ten náš. Zvlášť v osumdesátejch letech, kdy teta Thé byla za královnu. Bydlela na Klárově, v růžovém domě stočeném v Chotkově kruté zatáčce. Kolem domu v pravidelnejch intervalech supěly tramvaje z podhradí na Letnou. Tramvaje byly všechny stejný, červeno-žlutě-bachratý. Thé byla blond, šik a šlank. Nějak odmaturovala. Sehnala brigádu na japonský ambasádě. V jejím dívčím pokojíčku se pod černobílým plakátem Johna Lennona záhy objevil stříbrnej kazeťák Toshiba. A pak i černej gramofon Sony. Když se ambasador potřeboval zbavit elegantních křesílek, protože jejich péra už měla svý nejlepší léta za sebou, Thé se v rámci zdvořilostních tanečků nabídla, že ví o jedné malebné strži za Prahou, kam by se křesílka dala elegantně svrhnout. O převoz se ambasador starat nemusí, to nestojí za řeč. Křesílka pak byla ozdobou obývacího pokoje na Klárově a vyhlášenou atrakcí mezi pražskými domorodci. Ale né na dlouho. Jednoho dne totiž ohlásil návštěvu diplomat Wé, shodou okolností zaměstnanec japonské ambasády. Křesílka byla neprodleně odsunuta na chalupu do Sudet. Po svatbě s Wé se Thé odsunula do Tokia a po zbytek osumdesátejch let jsme ji už neviděli. Toshiba, Sony i Lennon se přesunuli přes řeku, do mého chlapeckého pokojíčku na Vinohradech. Na Toshibě se docela dobře dal poslouchat Medkův hlas Ameriky z Vídně.

Lino: Z Vídně nevysílal pouze Medek, ale rovněž Teta. Jiná než Ta Tvoje Tokijská. Moje T. byla za královnu díky tomu, že Stalin sice osvobodil Vídeň, ale pak ji ze záhadných důvodů v roce 1955 opustil. Toho využila T. a stočila to do kruté zatáčky pár kilometrů za železnou oponu, i když na východ od Prahy. Žila ve městě, kde všude visí ukazatel Brno/Bratislava, a podnikala spanilé jízdy na západ. Byla oknem do světla a noční můrou, dovážela svěží vůně a znásobovala náš domácí pach. Věděl jsem, že to, co žiji, nechci, ale jediné, co jsem znal jiného, byla T.. Písmena, která na sobě vozila, mě píchala do srdce: špičaté A pro Rakousko a dvojitě ostré W pro Vídeň. Vše však vždy nějak milosrdně překrylo sladké aróma kokakolové žvýkačky Hubba-Bubba. Rád jsem z ní dělal obrovskou bublinu, která v listopadu praskla. Ještě předtím jsem se vypravil na východ na Západ. Pravidla psaní velkých a malých písmen mě naučila, že jsem se narodil do převráceného světa. Chvilkovou úlevou bylo si dát čáru. Stačilo ji po půlročním razítkování překročit a trip se rozjel. Žluté byly krajnice i jablečný džus v restauraci, který jsem nikdy dříve nepil, zelené bylo kiwi, které se záludně skrývalo pod čepičkou v kalíšku na vejce. Růžové byly brýle, kterými jsem pozoroval Západ slunce, a černé byly myšlenky na návrat. Nakonec z toho byl opět jeden vydatně vylouhovaný Czechoslovak grey. Nejčastější čaj té doby.

 

Tébych aneb Guma chladí

Deka: Čas se zastavil.

Lino: Gagarin vo tom věděl svý.

Deka: Těreškovová si dlouhou chvíli krátila tím, že skákala gumu.

Lino: Tébych je tajemné slovo, jehož vyslovení ve mně navozuje pocit vítězství nad slovem koberec. Koberec bere, bere iluze, dobrý vkus a hlavně naději, že najdu správný povrch. Je rozlezlý po celé zemi, pokrývá s úporností plevele všechny plochy od rohu do rohu. Ten, co mám v pokoji, má hloupá oka, příliš dlouhá a příliš tenká, mají tvar neduživé kuželky, místo aby byla jako pevný klobouk houby. V marné snaze z něho udělat tébych ho tepuji práškem Tep proti roztočům. Výsledkem je, že se guma, do níž jsou vysetá oka, na věčné časy přisaje k betonu. V předsíni to není lepší, tam vládne jegor alias jekor. S ním zbydou jen oka pro pláč. Je úplně holý. Že je zátěžový, se dozvídám až mnohem později. Občas před dům přijede Жигули otce mého otce. Tébych taky nemá, ale impresivní žlutá podlahová tkanina, která se sovětskou nepřesností obtéká řadicí páku, je něco nepoznaného. Já ale hledám povrch méně povrchní. Na sedadlech vozu stéká oranžové leskymo, z jeho vyzývavých chlupů jde hlava kolem. Zlom V.A.Z.! V komoře náhodou nacházím červené jablko na šedém podkladu, které moje matka jehlou vypálila z chemlonu. Stane se na nějakou dobu mým oblíbeným tébychem.

Deka: No těbůch, podlahový krytiny. I na mně zanechaly stopy. Moje pražská babička byla poměrně umanutá žena, proletářka původem ze Žižkova, která ve všech věcech kladla důraz hlavně na praktičnost. Z tébychů, koberců a chemlonů měla husí kůži. Její mysl byla pevně upnutá na lino (které vyslovovala zásadně s dlouhým í). „Není nad líno, Filípku,“ vtloukala mi do hlavy. Omyvatelná gumovost, co příjemně chladí chodidla i mysl. Kontrapunktem byla babička moravská, která s jistým buržoazním půvabem ujížděla na estetičnu. Na jejích rozvrzaných parketách plavalo přehnané množství dekorativních koberečků. Respektive ujíždělo. Pod našima dětskýma nohama. Honičky tak pravidelně končily tvrdými pády. Hlavou do skříně, kolenem do mosazného stojanu na cosi. Po ošetření ran a boulí vždycky následovalo pečlivé urovnávání koberečků do původních poloh. Celkově ale líno vítězilo na body. Jeho plusem byly i čvachtavé zvuky pantoflí nervózně tančících na skvrnách od sirupů Malina, Jahoda a Lesní směs.

 

Zvuk motorů aneb Východní pot

Deka: Životy těch druhých.

Lino: Tiché dny v Klišé.

Deka: Dvojí život Antény.

Lino: Před spaním mě baví hádat, jestli je projíždějící auto podle zvuku východní, nebo západní. Dobře se to dělá na vesnici, kde mají rodiče chalupu. Miluji důstojný temný převod motoru aut, která mají vzadu nalepeno D. Jsou vzácná a vždy mám chuť vyskočit z postele. Auta, která mají o dvě písmenka víc, mě spíš dráždí. Musí si něco dokazovat tím DR navíc? Důstojnost z těchto šňůr, které si z naší vesnice udělaly předepsanou trasu exotické dovolené v ČSSR, mají pouze nadčasoví záporožci. Můj otec je doprovází na plnou cívku puštěnou Antenne Bayern, která na celou ves nepatřičně ohlašuje dopravní zácpy u Mnichova. Záporožci tomu rozumějí, ale tak jako pro mě jsou to zprávy odnikud. Zastaví se na Šumavě a dál nesmějí. Stejně tak jako já, když z lyžařského svahu každý zimní víkend pozoruji americké rakety na protějším kopci. Nebo je to hotel? Antenne Bayern občas střídá vesnický rozhlas po drátě. Vášený občany, vrčí. Hlásí starosta obce, soused, Němec, asi, nebo jak to vlastně je? A proč je na rozcestí u lípy křížek s nápisem Gelobt sei Jesus Christus? Dvoutaktové motory, které jsou pro mě symbol moře (na Baltu to přece ničím jiným nevoní), vzácné metalízy s déčkem, ale i něco divného ve vesnici, to je sice všechno německé, ale vzájemně si nesmyslně nepodobné. Útočiště ve svém zmatku nacházím v katalozích Neckermann s křídovými voňavými tenoučkými stránkami. Když večer nejede žádné auto, přičichávávám k papíru a objevuji, že život je jinde, nejspíš na stránkách pánského spodního prádla. Gelobt sei Jesus Christus!

Deka: Pro Kristovy rány, minová pole západoněmeckých katalogů. Do Prahy ale žádná anténa Bayern rozhodně nedosáhla. A popravdě řečeno ani nevím, co přesně znamená „na plnou cívku“. Taky že ze mě naše učitelka fyziky byla nešťastná.

Hluková stěna čtyřproudého provozu v ulici Lidových milicí byla tak jednolitá, že posuzovat důstojnost převodů jednotlivých vozů dost dobře nešlo. Ale taky si vybavuju dva zážitky s německými vozy. Nejdřív NDR: Při školní výměně se žáky z Lipska mi přidělený hoch otráveně sdělil, že jeho rodiče nemaj žádný pořádný auto. Jenom jakýsi Trábi. Netušil jsem, že Trábi je hovorový označení pro Trabanta. A nechtěl jsem tuhle zásadní neznalost přiznat. V domnění, že Trábi je prostě generický označení mizernejch aut, jsem hocha ujistil, že my máme taky Trábi, tak ať si z toho nic nedělá. Když pak spatřil naši sněhobílou Škodu 120L, koukal na mě dost divně. A já radši koukal jinam.

A pak SRN (nic proti srnám): Vyrazil jsem tam s mámou na návštěvu její známé, která se na Západ provdala (vedlejší produkt brigády na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně). Je vlastně s podivem, že nás tam pustili, nicméně druhá půlka rodiny musela jako rukojmí zůstat doma v Lidových milicích. Manžel té známé nás vozil uhlazeným vozem, co měl pod kapotou motor made in Bayern. Seděl jsem vzadu, ani nedutal a fascinovaně si prohlížel chromovanou dveřní kliku. Zatáhnul jsem za ni. Tak mocně, že se v ní něco nenávratně zlomilo. Klika ochrnula a mě polil východní pot. Vedle mě seděla jejich dcerka, která ten incident moc dobře viděla. Chvíli mě udiveně pozorovala, ale pak se spiklenecky usmála a dělala, že se nic nestalo. Shovívavost týhle západní dcerky na mě udělala hlubokej dojem.

 

Materiál na košile aneb Kolotoč v průvanu

Deka: Schneekoppe. Jediná autentická česká hora.

Lino: To jsem z toho jelen, Trautenbergu.

Lino: Moje československé dětství se několikrát přelilo do sovětské okupační zóny Německa. Byly to pobyty letní, baltské a mezigenerační. Můj děd si za deset korun na národním výboru ve svém příjmení změnil dvojité vé na vé, neboť jednoduché vypadalo lépe česky. V souladu s Moskvou ale považoval dederony za lidi podobně nové jako jejich materiál na košile. Proto se přátelil s ajznboňáky z Karmarštatu a jednou to i se mnou Říšskou dráhou vzal výš, až k samému moři. Jmenovalo se Ostsee, což jsem přičítal politickým poměrům, a myslel jsem, že na Západě mají Westsee. Východní moře jsem pak zažil dvakrát ve (Ferien)lágru. Rozprostíral se u nejzápadněji položené pláži v zóně, což se stávalo zřejmým každý den po osmé hodině večerní, kdy nás pohraničníci vystrnadili z kukaní, celé pobřeží evakuovali a začali ho protínat světlomety. Ráno moudřejší večera se tvářilo jakoby nic, Trabanty trhavě vypouštěly plyny dvoutaktových motorů, které se pro mě navždy staly vůní moře. Naposledy jsem tuto zemi navštívil s rodiči, zajeli jsme rovněž do Berlína, hlavního města NDR, a v ulici Pod Lipami jsme chtěli pokračovat přes bránu dál. Z věže na Alexu pak při shledu na Západní Berlín moje maminka prohlásila, že je zelený. U toho na nějakou dobu zůstalo. Moje bláhové nevědomí, které se jen útržkovitě vypořádávalo s geopolitikou Evropy. Brzy Tráboše vypouštěly plyny a opouštěly majitele i na Malé Straně. Zatu(c)hlé Československo bylo ale stále pod silnou vrstvou Lybaru ze Spolchemie Velvěty.

Deka: Je zajímavý, že já si z dětství mlhavě pamatuju letní pobyt na jakýmsi táboře u Ostsee. Rodiče mi ale tvrdí, že jsem tam nikdy na táboře nebyl. Tak nevím, možná mě tam jenom ve snu unesl tvůj děd. Možná za to dostal deset korun na národním výboru. V každým případě dodnes někde na dně cítím stopy studenýho moře, písku v očích, ostrýho zvuku píšťalky, plechovýho bubínku, zrzavejch tváří pionýrek, bublání dvoutaktů a chuť Bockwurstu.

Na gymplu, shodou okolností pojmenovaným po východoněmeckým soudruhovi Wilhelmu Pieckovi, jsem pak zcela určitě absolvoval dvoudenní školní výlet do Drážďan. Poslední půlden už nás naše unylý učitelky němčiny měly plný zuby, a tak nám daly rozchod zum Einkaufen. Bloudili jsme bezcílně v betonový pustině mezi panelákama a demokratickejma obchodníma domama, pak někdo koupil lahev vodky. Točili jsme se na nějakým kolotoči na Prager Strasse, byl tam příšernej průvan. Pak nás učitelky nahnaly do autobusu, že se pojede zpátky. Chyběl ale spolužák Macháček. Když se po nejmíň hodinovým čekání objevil, učitelky na něj ječely: „Kdes byl, cos prosimtě nakupoval?!“ Na což Macháček s poněkud nepatřičným klidem odvětil: „Sháněl jsem narovnávák na vohejbák.“

 

Světlu vstříc aneb Možnosti chalupářů

Lino: Mám to nějak prázdný.

Deka: Na to ti peču.

Lino: Jsi trouba.

Lino: Ulepené popraskané koženky trolejbusů, odlepená černá lemování lin, vytahané zduřelé gumy tepláků, propálené načichlé ubrusy hospod. Podmočené spodky domů, lešení padá omítka, zpuchřelé okenní rámy, zakouřené umělé záclony. Tchýniny jazyky, zrezlé rohožky, krepsilonové ponožky, unavené sámošky. Sbíječky, výkopy, nástěnky, ruměnky. Výlohy, úlohy, přílohy, oblohy, mastné nebe nade mnou. Město se hrouží do sebe, židovský hřbitov vyhlazuje bagr, obrovská pustá synagoga trčí do nicoty. Denně smetávám popílek z parapetu. Volně zaměňuji kyslík a uhlík. Výšková značka státní nivelace. Poškození se trestá. Zazní-li výstraha, opusťte nenáviděný prostor. Jako nejlepší řešení se mně zdá pravidelně každé ráno před školou jít do kostela svatého Bartoloměje, kde odvážně visí transparent Desetiletí duchovní obnovy národa 1987-1997. Mechanicky se obnovit novým zvykem. Později raději již volněji navštěvuji hrob s milovaným nápisem Emil Ritter von Skoda. Útočiště poskytují rovněž dva obchody: Krásná jizba, protože moc nevím, co je jizba, a máloco se jmenuje „krásná“, a Zahraniční literatura, protože tam zakupuji korán v němčině, vydaný v DDR v Reclam-Verlag. (Nějaká reklama?) Na Ústředním hřbitově stojí oprýskané šedé krematorium s nápisem Světlu vstříc. Stává se na dlouhou dobu mojí devizou v nekonvertibilním světě.

Deka: Neznám nikoho, kdo přesně ví, co je jizba. Moje představa byla: Blizna a na ní jizva. Jedna byla i v Praze. Máma v ní nakupovala rádoby selskej nábytek, modrotiskový ubrusy a malovaný džbánky. Na chalupu v Sudetech. Rodiče ji koupili od chlapíka, kterej se živil tím, že sepisoval sbírky lidových vtipů. Tři svazky nám zanechal v knihovničce. Sotva jsem tenkrát uměl číst, ale už tehdy na mě šly mrákoty z toho, jak zoufale nevtipný to bylo. Chalupu rodiče pořídili, abychom my, děti z Lidových milicí, o víkendech dýchaly zdravý vzduch. Aby to nebyl zas až takový šok, byl chalupářský vzduch jemně ředěn popílkem z mělnický elektrárny.

Fascinovali mě sousedi z vedlejší chalupy. Rodina, která se dokonale aklimatizovala v čs. normalizační realitě. Chlápek stavbyvedoucí, manželka sekretářka ředitele „podniku zahraničního obchodu“. Stavbyvedoucí chalupu permanentně rekonstruoval, a to ve velkým stylu. Zdálo se, že má neomezenej přísun stavebního materiálu. „To víte, jako stavbyvedoucí MÁ MOŽNOST“, zářila jeho manželka, která se po zahradě pohybovala v tygrovaným kostýmku a se širokým rudým kloboukem na hlavě. Věnovala se v zásadě třem činnostem: opalování se, okopávání skalky a přípravě svačinek pro svého jediného syna. Byl jsem do ní zamilovanej, protože ty svačinky, na který mě velkoryse taky zvala, byly fakt výborný. Šunkový chlebíčky, tygrovanej kostýmek, exotická vůně opalovacího krému, kterej si přivezla z Jugošky. Z toho by se zatočila hlava každýmu, no ne?

Lino: No, každýmu ne.

 

Lodičky aneb Nedůstojní důstojníci

Deka: Po očku sledujeme, jak se to všechno někam řítí.

Lino: Kolik nití do desíti?

Deka: Vod desíti k pěti.

Lino: I když školsky velmi vyspělý a družkami čitelkami pěvovaný dějný lapec, byl jsem v lecčems poněkud autistický. Že se později rovněž vyautuji, jsem v dobách ČSSR netušil. Pouze jsem v některých věcech plaval. Jednou z nich byly dámské lodičky. Jediné, co jsem si byl schopen vizualizovat, byly večerní šaty se vzorem houpajících se lodiček. Až později se staly lodičky symbolem vzdoru a buržoazní bubliny uprostřed dělníků a rolníků. Nosila je moje učitelka němčiny, a to doma. Nevídané. V zemi vytahaných tepláků, hnědých punčochových kalhot a trenýrek byla mým vzorem. Paní továrníková, která nikdy nepracovala, ale která šla po manželově znárodnění do výroby. Rabotala v náhodném národním podniku a po večerech v družstevním kvartýru s šedivou omítkou šířila vzdělanost. Němčinu, jediné, co ze ztracených dobrých časů uměla. Na socialistickém záchodě měla bidet (kdo jako měl vědět, co to je) a záclonky jen na půl okna. Na dovolenou jezdila do Grandhotelu ve Starém Smokovci a čekala, až přejde rudá přeháňka. Trpělivě přijímala žačky s trvalou a v tesilkách s pukem. Snášela i svoji adresu na Revoluční ulici, ona, která věřila spíše pomalé evoluci. Nikdy bych neřekl, co se může skrývat za břízolitovými fasádami drolícího se města mého dětství. Buržoazní bublina byla každé pondělí večer, kdy na Československé televizi běžela slovenská inscenace, vždy znovu mojí filmovou nadějí v našem rozpadajícím se potěm kinu.

Deka: Lodičky doma plavně nošené, to je poezie. Tektonická puklina v moři tepláků a papučí, máš recht. Já si vzpomínám na otce jisté Marie, spolužačky ze základky. Starý pán, kdysi profesor filozofie, chodil doma zásadně oblečen v obleku a s dokonale uvázaným saténovým motýlkem. Obutej v lakýrkách. Jako né jenom když měli návštěvu, ale pořád, rozumíš?

Lino: Né asi.

Deka: Bydleli v chátrající vile na Vinohradech, která jim kdysi patřila, leč z Vítězného února vyšli jaksi poraženi, bez vily. Bylo jim sice dovoleno bydlet v jednom ze tří pater, leč zbylé úrovně byly ve státním zájmu zabydleny rodinami důstojníků československé lidové armády. „Nedůstojné,“ komentoval to pan profesor.

 

Síň tradic aneb Tanky v linu

Lino: Hrady a zámky ČSSR.

Deka: Moje představa pexesa.

Lino: Vám poděkování a lásku Vám. VPLV. Automatizovaná slova jako střelba z kalašnikovů, slabikovaná každé ráno na chodbě základní školy. Komu a za co, to se rituál neptal. Byla vyrytá v jakémsi sousoší Rudé armády. Asi jsme posílali lásku jí. Že osvobodila Plzeň. Babička sice vyprávěla, jak jí američtí vojáci dávali žvýkačky a konzervy UNRA, ale VPLV mě před každým zvoněním gumovalo hlavu. Tak jakýpak Američani. Ale oprátka se nade mnou houpala i bez reportáže. Na politické mapě Evropy, která visela ve třídě, jsem našel Jugoslávii, která nebyla ani modrá jako Západ, ale ani červená jako Východ. Soudružka učitelka mě poučila, že Jugoslávie je růžová, neboť ji neosvobodili Sověti, a zajíkla se. Pokud jsem mohl věřit babiččinu odvážnému tvrzení, že západní Čechy osvobodily USA, a nikoli SSSR, pak bychom měli být na mapě vybarveni také růžově. To už jsem se ale soudružce učitelce říct neodhodlal. Růžové tajemství jsem v sobě nosil celé chlapectví a teprve moje pozdní jinošství mu dalo nečekaně jinou podobu. Od rudé k růžové aneb Mé dětství v socialismu. Ilustroval Gustáv Husák. Obálku navrhl Erich Honecker. Doslovem opatřil Vasil Biľak. Vytiskly Západočeské tiskárny, n. p., závod 02, Plzeň. Vydání páté přes deváté, v Mladé frontě první, revidované.

Deka: VPLV? Co z toho jako vyplývá? Zeptal se mlok, když vylezl ze zatuchlý výlevky v rohu školní sborovny. Zdi mojí základky bývaly vyzdobeny neumělými křídovými nápisy Velká Láska Letí Světem Postel Praská Porodnice Pracuje (VLLSPPPP), Jan Ámos Komenský Skákal Z Vokna Na Ženský (JAKSZVNŽ) a podobně spontánníma náhražkama potlačovaný sexuální výchovy. Školník se je pokoušel mazat. S mizivým úspěchem. Gustáv Husák sice taky ilustroval každou třídu, ale byl za sklem, takže nerušil.

Naše učitelka výtvarky se pro změnu specializovala na linoryty, kterejma každoročně obesílala celostátní soutěže s mírovou tématikou. Což znamenalo, že preferovaným námětem byl sovětský tank. Nejlépe někoho osvobozující, třeba pracující lid. Nebyl čas se ptát, jak moc to ten lid chtěl. Ostatně výtvarná učitelka se svých žáků taky neptala, jestli chtěj celej školní rok, rok co rok, trávit rytím do zpuchřelých odřezků lin. Byla to válka. Válka s linovými mloky.

Lino: Byla to prvouka.

Deka: Byla to prvouka nedouků.

Lino: No vidíš, ale nakonec ten režim vyhořel.

Deka: Pár pěknejch linorytů se zachovalo.

Lino: Tak jo, vyčistit zuby, navoskovat uši a pod deku. Samet do sluchátek.

Deka: Tak jo. Plyš do kukátek.

* * *

 

Filip Kubík

Právník, fotograf, chatař, bukař, nadnárodní otec. Unijní legislativec usazený v Bruselu (mimo jiné spoluautor nových unijních předpisů, podle kterých se lze před vnitrostátními soudy domáhat náhrady škody způsobené cenovými kartely a dalšími nelegálními praktikami narušujícími volnou hospodářskou soutěž na unijním trhu).

Kubik - foto

 

Karel Lizerot

Žije 15 let v zahraničí, byrokrat s potřebou kreativity. V současné době pracuje v Evropské komisi v Bruselu, zabývá se zahraničními vztahy. Bývalý český diplomat.

Lizerot - foto

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *