Zločinci všude na světě vědí, že zazní-li v šest ráno zvonek, je za dveřmi policie. Když mi bylo patnáct, věděl jsem sice, že mé rodiče řadí komunistický režim mezi své nepřátele, ale s tajnou policií jsem zatím žádné vlastní zkušenosti neměl. A tak mě překvapilo, když náš třípokojový byt v Hodkovičkých na kraji Prahy takhle brzy zrána zaplnili muži v civilních oblecích. Bylo jich snad šest nebo sedm včetně zástupce národního výboru, protože domovní prohlídce musel být podle zákona přítomen nezávislý svědek. Jeho nezávislost nejlépe dokládalo to, že si ho estébáci přivezli a zase odvezli s sebou.
Velitel zásahu ukázal rodičům příkaz prokurátora k domovní prohlídce a zeptal se, zda jsou ochotni dobrovolně vydat “protistátní písemnosti a závadovou literaturu”. Matka se ho zeptala, jestli má s sebou seznam takové závadové literatury. Když odpověděl, že nemá, řekla mu, že to je ovšem chyba, protože už páter Koniáš takový seznam měl.
Na rozdíl ode mne, pro rodiče to nebyla první domovní prohlídka v jejich životě. Otec zažil dvě, jednu provádělo Gestapo, když mu bylo osm a Němci hledali strýce, kteří byli v odboji, a druhou Státní bezpečnost v padesátých letech, když jeho otce, mého dědečka, který byl tehdy ředitelem továrny na elektromotory, zatkli a obvinili ze sabotáže. Moje matka také zažila domovní prohlídku Gestapa. Když byl její otec, můj druhý dědeček, totálně nasazený, vtrhlo Gestapo do bytu, kde byla babička se svými dcerami.
To jsem se ale dozvěděl až později, teď po našem bytě chodili tajní. Vytahovali knihy z knihoven a vysypávali šuplíky s rukopisy. Hned na začátku řekli, že telefony budou zvedat jen oni. Měli jsme tehdy oficálně doma jen jeden přístroj, ale já jsem měl na černo ještě jeden. Když se u něj zvedlo sluchátko, linka se zablokovala a nebylo možné z druhého aparátu volat ani se dovolat. Když jsem slyšel, že nám budou estébáci zvedat telefony, řekl jsem si, tak to ne. Ve svém pokoji jsem nenápadně nadzvihl sluchátko a zafixoval ho ve zvednuté poloze. Pak jsem čekal, co se bude dít. Už za chvíli jsem viděl velitele, jak zvedá sluchátko toho oficiálního telefonu a zkouší z něj volat. Samozřejmě marně. Rozčiloval se. Proč, to jsme pochopili až dodatečně. Souběžně totiž estébáci prováděli domovní prohlídku u Ludvíka Vaculíka. Potřebovali se spolu dohadovat. A vysílačky neměli, tak chtěli použít náš telefon.
Když většině českých spisovatelů po nástupu Gustáva Husáka režim zakázal publikovat, vymyslel Ludvík Vaculík, jak literatura přežije. Sehnal písařky, které na psacích strojích rozepisovaly knihy, které nesměly vycházet. Rozmnožování na profesionálních zařízeních by bylo trestným činem, ale strojopis byl povolen. Na běžném psacím stroji se dalo pořídit okolo deseti kopií. V bazaru s elektronikou v Myslíkově ulici, kam jsem často chodil nakupovat, jednoho dne přivezli vyřazené elektrické psací stroje vyrobené ve východním Německu. Byly už použité, ale nic jim nechybělo a vypadaly velmi robustně. Prodávali je za několik stovek korun, směšnou částku, protože nečekali, že by o ně měl kdokoliv zájem. Pro domácí použití byly nepotřebné, a podniky si zase mohly objednat nové. Koupil jsem první a byl jsem velmi příjemně překvapený. Udělal až ke dvaceti kopiím. Ve stroji se točil elektricky poháněný válec, a když písařka jemně klepla na klávesu, páčka s písmenkem se uvolnila, dopadla na rotující válec, a ten ji obrovskou silou vymrštil proti papíru, resp. dvaceti listům průklepového sedmnáctigramového papíru a devatenácti listům kopíráku. Takovou sílu nemohl člověk sám vyvinout. Koupil jsem jich pak ještě několik a produktivita písařek Edice Petlice, jak se tomuhle opisování začalo říkat, se výrazně zvýšila.
Ale ještě před Petlicí začal můj otec zvát své přátele k nám domů na tzv. čtení. Vždy jeden autor měsíčně předčítal ze své nové knihy. Prvními posluchači, byli jeho kolegové. Chodili k nám Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Alexander Kliment, Václav Havel, Karol Sidon; Jan Trefulka a Milan Uhde z Brna; Milan Šimečka a Miro Kusý jezdili z Bratislavy, přicházeli kolegové ze zakázaných Literárek Milan Jungmann, Petr Pithart a Pavel Rychetský a mnozí další, samozřemě s manželkami. Nechápu, jak se do malé otcovy pracovny, navíc ještě plné knih, těch 20 až 30 lidí vešlo, ale vešli se. Jindy k nám příjižděli spisovatelé ze zahraničí, kteří se také u nás setkávali se svými kolegy. Philip Roth, Arthur Miller, William Styron, John Updike, Tom Stoppard. Legendy a už tehdy spisovatelé z učebnic, i když z těch českých se kvůli stykům se zakázanými kolegy vylučovali. Myslím, že jim to nevadilo.
Teď tedy jsou v našem bytě hosté nezvaní. V ložnici rodičů si udělali polní sklad. Na válendy nosí zabavené stohy knih, rukopisů, dopisů, prostě všecho, co shledali potřebné nám sebrat a odvézt. Po několika hodinách toho bylo několik hromad. Zaujalo mě, že sebrali dílo Alexandra Solženicyna v angličtině, ale vedle stojící knihy téhož autora v ruštině v knihovně nechali. Asi soudruzi neuměli číst azbuku, nebo prostě jen věřili, že co je v bukvách, nemůže být závadové.
V Literárních novinách vyšla v roce 1968 karikatura od karikaturisty Haďáka. Byl to upravený porevoluční bolševický plakát lákající dobrovolníky do Rudé armády. V originále je na něm rudoarmějec, který ukazuje na diváka a ptá se: Ty už jsi se zapsal jako dobrovolník? Haďák po sovětské okupaci plakát upravil, takže rudoarmějec na něm říkal: Ty jsi také podepsal 2000 slov? Táta dostal originál obrazu od Haďáka s věnováním a měl ho pověšený na stěně. Estébáci ho shledali závadovým, sundali z háčku a položili na postel mezi ostatní zabavené věci. Nevím proč, ale bylo mi toho obrazu líto víc než ostatních věcí. Asi že jsem okolo něj každý den chodil. Když se estébáci nedívali, vzal jsem ho proto z postele a rychle šoupnul pod válendy. Dost dlouho si toho nevšimli, až pak jeden z nich najednou začal obraz shánět a ptal se ostatních, kde je. Pak ho našel pod postelí a opět jej hodil mezi zabavené věci. Nechtělo se mi takhle s nimi prohrát, tak jsem dával pozor, a když začali sepisovat seznam zabavených věcí a odnášet je, naskytla se nová šance. Obraz ještě nebyl na seznamu, tak jsem ho znova nepozorovaně ukryl pod postel. Tentokráte už v tom měli estébáci zmatek, protože si nejspíš mysleli, že už je mezi odnesenými věcmi. Když pak prohlídka skončila, vytáhl jsem k údivu rodičů obraz zpod postele a pověsil ho na prázdný háček.
Pracovna mého otce a pracovna mé matky byly při prohlídce na řadě jako první. Pak došlo i na dětský pokoj a další místnosti bytu. V předsíni stála skříň, v níž jsme měl fotografické vybavení a fotopapíry. Fotopapíry se prodávaly v kartonových obálkách žluté nebo červené barvy s velkým černým logem firmy FOMA. Uvnitř byl ještě tuhý černý papír, v němž byly fotopapíry zabaleny. Musely být chráněny před světlem. Obálky byly proto kvalitní a fotografové je běžně používali i pro ukládání již hotových fotek. Tak jsem to dělal i já. Mezi obálkami s fotopapíry tak byly i ty s již hotovými fotografiemi. A v jedné jsem měl namnožené portréty Alexandra Dubčeka a fotku Marty Kubišové, kterou mi kdysi podepsala a věnovala. Bylo mi jasné, že pokud estébáci najdou namnožené fotky Dubčeka, bude problém, protože těžko vysvětlím, že větší množství stejných fotek je jen pro mou potřebu. A rozmnožování něčeho, co má režim za podvratné, je trestným činem. Stál jsem estébákovi za zády a koukal, jak se hrabe v mých věcech. A pak přišlo to, čeho jsem se obával. Vzal do ruky obálku, v níž byl kontraband, a začal ji otevírat. Nevím, jak mě to napadlo, ale zareagoval jsem bleskově. Zakřičel jsem na něj: “Neotvírejte to, jsou tam citlivé fotopapíry, zničí se!” Zarazil se a já jsem mu obálku vytrhl z ruky a zasunul ji zpátky do skříně. Hleděl na mě zlomek vteřiny, ale pak pokrčil rameny a skříň zavřel. Těžko říci, co rozhodlo, jestli se nechtěl prát s patnáctiletým klukem, nebo jestli mi uvěřil a nebo jestli už po pěti, šesti hodinách zkrátka neměl chuť pracovat víc, než bylo nutné. V každém případě jsem si oddychl.
Zabavené věci estébáci sepisovali a odnášeli. Když už měli všechny v autech, vytáhli z psacího stroje seznam a požádali rodiče, aby svými podpisy potvrdili, že výčet souhlasí. Matka jim řekla, že nic nepodepíše. “Je to jen seznam”, říkali. “Jen potvrzujete, že souhlasí soupis s tím, co odvážíme”. Matka si sedla ke stolu, vzala seznam a pod své jméno začala psát, že nesouhlasí s domovní prohlídkou. Když si estébáci všimli, že nejde o podpis, rozběsnili se. “Co tam píšete?”, řvali na ní a vytrhli ji papír s nedopsanou větou z ruky. “Tak tedy začneme znova”, křičel estébák, “a teď teprve uvidíte, jak může vypadat domovní prohlídka”. Otec matku žádal, aby protokol podepsala. Asi také věděl, že jsou v bytě ještě věci, které by mohli najít, a které by mu možná scházely nebo by nás mohly ohrozit. Estébáci si totiž nevšimli, že skříňka pod otcovým pracovním stolem je oboustranná. Jeho psací stůl měl širokou desku a zásuvky nemělo smysl dělat tak hluboké. Proto mu truhlář z druhé strany skříňky se šuplaty udělal dvířka a polici. V téhle skříňce měl otec samizdaty a rukopisy. Nechtěl je tam skrývat, prostě se na ně skříňka hodila. A protože takové řešení psacího stolu bylo unikátní, policajti si zadních dvířek po celou dobu prohlídky nevšimli a rukopisy nenašli.
Mezi zabavenými věcmi byly exilové časopisy Svědectví, které v Paříži vydával Pavel Tigrid, a Listy, které vydával Jiří Pelikán v Římě. Listy navazovaly na Literárky ze šedesátých let. Myslel jsem, že už zabavené časopisy nikdy neuvidím. Ale to jsem se mýlil. O několik týdnů později nám třídní učitelka oznámila, že naše třída půjde na výstavu do Muzea Sboru národní bezpečnosti na Karlově. Výstava je o kontrarevoluci z roku 1968. Muzeem nás provázel vysloužilý esenbák. Ukazoval nám vycpaného vlčáka – hrdinu, který bránil lidem utíkat před komunisty přes hranice. On to ale nazýval obranou socialismu. Pak za mnou spolužáci přiběhli a volali, ať se jdu podívat, že prý tu mám tátu. A skutečně byly ve vedlejší místnosti panely s fotografiemi nejzavilejších nepřátel státu a mezi nimi i panel věnovaný mému otci. A hned opodál za bezpečnostním provazem, aby se někdo nemohl nebezpečných předmětů dotknout, natož do nich nahlédnout, byly hromady Svědectví a Listů. Esenbácký průvodce to komentoval: “Listy vycházely tehdy a vycházejí i nyní. Ideodiverzní centrály se je snaží pašovat k nám přes hranice, aby zmátly myšlení našich lidí. Ale jak vidíte, nejsou úspěšní. Zahraniční propaganda placená CIA neprojde”. Nevím, jestli na té hromadě byly přesně ty výtisky, které nám zabavili. Asi ne. Měli dost jiných, které lidem sebrali při prohlídkách na hranicích, které ukradli z balíků otvíraných na poštách.
Ty naše zabavené věci nám postupně vraceli. Měli dobrou záminku zvát otce k výslechu. Vždy ho žádali o souhlas s tím, aby mohli zabavené věci zničit. Otec odmítal, že jako spisovatel nikdy nedá souhlas s ničením knih. Když odmítl, obvykle mu pak část vrátili. Zbytek získal zpátky až po pádu režimu.
Při pohledu zpět se někdy může zdát, že ten režim nebyl tak strašný, a mnozí na něj tak i vzpomínají. Ale nesmíme zapomenout, že komunisté ničili lidské životy obrazně i doslova. Nevinné lidi posílali na dlouhá léta do vězení a na smrt. Byl to režim, který má na svědomí nejvíce lidských životů v historii.
Michal Klíma
Vydavatel, manažer, novinář. Zakladatel prvního českého tabletového vydavatelství Tablet Media vydávajícího týdeník DOTYK. Od sametové revoluce je aktivní v médiích. Vedl vydavatelství Lidové noviny, Economia a Spoločnosť 7 Plus. Spoluzakládal Unii vydavatelů a dvě desetiletí byl členem představenstva a později vice-prezidentem Světové asociace novin.