Nechci snižovat zážitky ostatních pamětníků, ale já jsem měl dětství v socialismu dosti zostřené tím, že jsem ho prožíval v jihočeském městečku České Velenice na hranicích s rakouským protějškem Gmündem. O jeho historii mimochodem napsali před pěti lety výbornou knihu Hranice probíhají vodním tokem historici Muriel Blaive a Berthold Molden.
Co to znamená žít „za dráty,“ přesvědčil jsem se záhy. Mohlo mi být tak pět, šest let, když hodná sousedka posbírala houf dětí a vypravili jsme se do lesa na borůvky. Zakrátko nás zadrželi bdělí pohraničníci a nebohou ženu s námi odvezli na útvar, kde se pokoušela vysvětlit, že s námi skutečně nechtěla přejít na rakouskou stranu a emigrovat.
Když jsem daleko později jezdíval na gymnázium do Třeboně, do každého vlaku v Suchdole nad Lužnicí vlezli stejní vojáci a denně nám se spolužákyněmi kontrolovali občanské průkazy. Takže základní pocit byl nastavený a snad moc nepřeháním, když z odstupu vidím většinu obyvatel jako pomocnou stráž Pohraniční stráže, čili udavače, kteří oznamovali podezřelé osoby, a samozřejmě členy KSČ. Lákavé Rakousko oddělovala jen Lužnice, ovšemže obehnaná ostnatými dráty s elektrickým proudem.
Jednoho kamaráda ze šesté třídy srazil z kola vojenský gazík a těžce zranil. Nejbližší nemocnice byla v onom Gmündu a kupodivu ho nechali převést tam, kde záhy zemřel. My, cynická dítka, jsme mu i tak záviděli, že se dostal „za čáru,“ byť v bezvědomí…Za Pražského jara se objevila zbožná přání, že možná zase budeme chodit do Rakouska pěšky na zmrzlinu, jako za první republiky, což nám Brežněv rychle zatrhl.
Blízkost kapitalistické země však měla jinou výhodu. Bez problémů jsme chytali rakouskou televizi a sledovali sportovní a jiné pořady. České Velenice byly železničním uzlem, kde stavěl mezinárodní rychlík Vindobona, a občas jsme s klukama proběhli podél vagónů, jestli nám velkorysý cestující buržuj nehodí z okna žvýkačku, než nás vyhnali „osožáci,“ neboli ozbrojená stráž ochrany železnic.
Není mi známo, že by si někdo dovolil nebýt v Pionýru. Soused Budík, železničář v invalidním důchodu, měl dceru, která zrovna dvakrát neprospívala. Aby to polepšil, stal se naším pionýrským vedoucím a dostal geniální nápad. Když vyletěla do kosmu Valentina Těreškovová, pod vedením ruštinářky jsme jí napsali dopis, jestli nám dovolí, aby náš oddíl nesl její jméno. Sympatická Valja souhlasila a my jsme v hodině „dílen“ vyrobili z plexiskla jakousi raketu, kterou jsme jí vděčně poslali.
Protože mi brzo umřela matka, samoživitelka, a vychovávali mě staří prarodiče, kteří na mě nemohli stačit, brzy jsem začal ochutnávat různé druhy zapovězeného ovoce. Někdy v polovině šedesátých let bystrý správce kina pan Mareš založil filmový klub s výbornou dramaturgií. Takže jsem se asi v jedenácti letech vetřel na Felliniho Sladký život a pochopitelně vůbec nechápal, která bije. Z neznámých důvodů byl tehdy nepřístupný Limonádový Joe. Jistý zasvěcený kolega ze školní lavice tvrdil, že ho starší brácha viděl, a v tom filmu jde po schodech úplně nahatá ženská a proti ní Karel Gott a zpívá. Jaké to zklamání, když jsem pak parodii viděl! Začal jsem odebírat časopis Kino a užil si své nad fotografiemi Olgy Schoberové.
Šlo to nějak ruku v ruce. Kromě zájmu o biograf jsem odjakživa strašně rád četl a v poměrně dobře zásobené veřejné knihovně byl nejpilnějším návštěvníkem. Po vstřebání oblíbeného Neználka jsem pokročil přes mayovky, Dětskou encyklopedii Bohumila Říhy až k probírání různých světových prozaiků pěkně podle abecedy, ale jako v případě Felliniho jsem dost přecenil své síly. Však na mě ti nejlepší spisovatelé počkali…
Další kapitolou byl fotbal. Někdy ve čtvrté třídě jsem dostal k Vánocům Lauferovu knihu 50 let v našem sportu. Ač slávista, objektivně líčil dějiny české kopané, ale nějak mu z toho Slavia už tehdy vyšla jako odstrkovaná a věčně druhá, proti tehdy železné Spartě. Bylo mi to nepříjemné, a když jsme se ve třídě dělili na sparťany a slávisty, hrdě jsem se přihlásil k červenobílým barvám. Nastojte! Zanedlouho se Slavia od Dynama vrátila k původnímu názvu a dresům a já na televizoru Mánes sledoval historický zápas s Plzní, po němž postoupila opět do první ligy. Jejím velkým fanouškem byl soused Bartoš, který dokonce jezdíval do Prahy na zápasy. V necelých čtrnácti mě vzal s sebou a já poprvé zažil na vlastní kůži atmosféru velkého utkání ve vršovickém Edenu. Co na tom, že nám Jozef Adamec dal gól a my doma s Trnavou prohráli 0:1…
Aniž bych to tušil, někde tam byly zasety základy mé pozdější profese. Vedle sbírky portrétů herců a hereček z cyklu o Vinnetouovi jsem si vedl si pečlivou slávistickou kroniku, vystřihoval fotky hráčů a referáty, a když už jsem později jezdil z Velenic do Prahy na Slavii sám, prolézal jsem redakce novin a časopisů a žadonil po fotoreportérech, jestli nemají nějaké zbytečné snímky se slávisty. V bývalém časopise Kopaná a hokej, pozdějším Gólu, se mě ujal vlídný pan redaktor Miloslav Šimák, vyptával se, co dělám, a když zjistil, že se chystám na gymnázium, navrhl mi, až zkusím o milovaném fotbalu psát a přihlásím se jako šestnáctileté ucho ve sportovním oddělení deníku Jihočeská pravda.
Ale to už do vzpomínek na dětství vlastně nepatří. Pro mou generaci jeho konec uzavřely okupační tanky. Na letní byt do vedlejšího domu jezdila rodina Plášilových z Prahy, intelektuálové, kteří mi vozili Literárky, a přiváželi navíc čerstvé politické zvěsti z metropole. Díky nim jsem mimo jiné začal poslouchat Houpačku Jiřího a Mirky Černých.
Na středu 21. srpna jsem se vůbec netěšil. Ačkoliv bylo vedro, podnikavá babička mě jistě zase bude nutit jít do lesa na sběr otravných borůvek, které pak jezdila prodávat do pražských restaurací.
V sedm ráno jsem si pustil rozhlas po drátě a dávali nějakou divnou sci-fi hru. Vyběhl jsem z bytu a na chodbě se srazil s těmi Pražáky. Okupujou nás Rusáci! No sláva, nemusím na borůvky!
Do pohraničí si okupační vojska netroufla, za dobrodružstvím jsem vyrazil do Českých Budějovic, kde taky tekla krev. Do toho všeho v Chebu zemřel na infarkt můj biologický otec, takže jsme potom cestovali na pohřeb napříč čerstvě pokořenou zemí a jeden pán v kupé nám líčil střelbu na muzeum.
A tak jako jmenovec Ratkin i Jeník Rejžek dal sbohem Rejžkovi „včerejšímu a pošetilému“ a říkal si, copak dětství, ale hlavně aby ta puberta za Husáka byla fakt dočasná.
Jan Rejžek
Novinář, kritik, moderátor a překladatel. Jeho novinové sloupky vyšly ve dvojdílné sbírce Z mého deníčku, vydal básnické sbírky Nic moc a Jam session na Starém bělidle, přeložil několik knih z hudební a filmové oblasti.
