Narodil jsem se v roce 1947 ve Světlé pod Hořičkami v tehdejším okrese Náchod. Otec byl desátým hospodářem na rodinném statku, matka v hospodářství vypomáhala a později pracovala v domácnosti. Byl to grunt středního typu, ke kterému patřilo asi 24 ha zemědělské půdy a 3,5 ha lesa. Ve své době patřil dědův a následně otcův statek k nejmodernějším a nejlépe prosperujícím hospodářstvím v okolí.
Přišel však “Vítězný únor“ a blížila se 50. léta. Koncem roku 1951 byl otcův statek “znárodněn“, jakož i veškerý živý a mrtvý inventář, včetně zásob. Vše převzaly tehdejší Státní statky. Samozřejmě bez sebemenší náhrady. Otec byl označen jako kulak a musel se s celou rodinou ze statku vystěhovat, a to do asi 200 metrů vzdálené nedokončené stavby, kterou si můj děda připravoval jako výměnek. Tento domek byl u kruhové cihelny, kterou můj děda, a pak otec vlastnili. Samozřejmě i cihelna byla “znárodněna“. Otci byly zabaveny i vzácné a cenné lovecké zbraně, které coby myslivec a velký milovník přírody užíval. Již nikdy se s nimi neshledal.
Z vyprávění vím, že si rodiče mohli vzít s sebou jen nábytek a osobní věci. Stěhovali jsme se na”žebřiňáku“, který řídili a strkali rodiče a babička s dědou, protože nám NAŠE koně již nebyli zapůjčeni! Já se na to nepamatuji, byly mi tehdy 4 roky. Jsem rád, že byl otec po sametové revoluci plně rehabilitován a majetek byl v rámci restitučních nároků alespoň z části naší rodině vrácen.
Vesnice Světlá pod Hořičkami byla tenkrát samostatnou, prosperující vesnicí. Bylo tam místní JZD, MNV, samostatný hasičský sbor, Místní lidová knihovna a veřejná fotokomora, kde jsem měl možnost vidět první “hambaté“ fotografie. Do naší vesnice jezdilo i pojízdné kino. Promítalo se buď v zasedačce MNV nebo venku na zeď nebo štít nějakého stavení. Velkým svátkem pro nás bylo, když nás otec vzal do kina na Hořičky. Kino stálo tenkrát 1 Kč a mohli jsme si sednout, kam jsme chtěli. Vzpomínám si, že při produkci filmu Bílý tesák jsem děj tak silně prožíval, že jsem při souboji psů litoval Bílého tesáka takovým způsobem, že jsem zvolal na celé kino “Necháš ho!“, čímž jsem samozřejmě způsobil velký rozruch.
V naší vsi byla i fungující prodejna se základními potravinami a potřebami ”U Šrůtků“, kam jsme chodili nakupovat. Mléko se tenkrát dováželo v konvích a paní Šrůtková je pocínovaným litrem důstojně odměřovala do džbánků. Chléb se dovážel z pekárny z Hořiček. Byl velmi dobrý, a tak než jsme ho donesli domů, oloupali a snědli jsme kůrky téměř po celém obvodu a doma dostali vynadáno. Pochopitelně jsme to příště udělali zase. Nyní je Světlá pod Hořičkami osadou „lufťáků“, starousedlíků je tam málo. Není tam ani obchod.
Vůbec jsme neřešili to, že banány a pomeranče nejsou po celý rok, jako tomu je dnes. Měli jsme dostatek domácího kvalitního ovoce a vyrostli jsme také. A že někdy nebyl toaletní papír? No a co. Vytřeli jsme si zadní část těla Rudým právem. Tenkrát se vůbec žilo daleko skromněji. Nemohu říci, že bychom byli vyloženě chudí, ale peněz nazbyt nebylo. Žili jsme jen z jednoho otcova platu, matka byla v domácnosti, protože nás bylo od roku 1955 celkem pět. Narodil se totiž můj mladší bratr. Otec s Kainovým znamením kulak, byť se středoškolským zemědělským vzděláním, nesehnal práci ani jako traktorista, a tak musel pracoval jako dělník v různých průmyslových a stavebních provozech. Chodil např. pěšky do České Skalice do tehdejšího Národního podniku Spolana a to na 3 směny! a nebo pracoval na stavbě mostu.
To, že jsme doma museli pomáhat, bylo samozřejmostí. S bratrem jsme myli a utírali nádobí, krmili králíky a slepice, česali rybíz i další druhy ovoce, jehož přebytky se prodávaly, zalévali zeleninu a květiny, sušili seno atd. Chci tím říci, že naše generace měla daleko více aktivity a pohybu, byla fyzicky zdatnější. Nebyly televize, první se v naší vesnici začaly objevovat v letech 1953-1954, nebyly mobily, tablety ani počítače. Měli jsme více volnosti, bylo méně nebezpečí. Aut jezdilo málo, nemuseli jsme se bát únosů ani pedofilů. Když teď vidím mladou generaci, jak se hrbí a civí do tabletů a počítačů, jí hranolky, solené brambůrky, pije Colu, tak si myslím, že je něco špatně. A přičtu-li k tomu požívání alkoholu mladistvými, užívání drog, nevázaný sex a hrubost a násilí odkoukané z laciných amerických filmů, tak nevím. Naše generace také dělala různé klukoviny, ale bylo to tak nějak v normě. Měli jsme úctu k rodičům, učitelům i dalším autoritám, což teď, bohužel, není.
Do školy jsem chodil do Vestce. Byla tam jednotřídka a v ní splečně 5 ročníků a jeden řídící učitel. Je s podivem, jak toto nesourodé splečenství fungovalo. U tělocviku a zpěvu to bylo jasné. Ale v jiných předmětech se musel učitel věnovat postupně všem ročníkům a těm ostatním zadal písemnou práci.
Do školy jsme chodili pěšky, bylo to asi 2 km. Obědy jsme měli doma, když bylo odpolední vyučování, měli jsme z domova “vydatnější“ svačinu, např. 2 chleby s máslem a jablka. Učil jsem se dobře, míval jsem ale poznámky z chování. Dnes jsou některé děti odborně řečeno hyperaktivní, já jsem tenkrát “zlobil“. Vzpomínám si na jednu poznámku: ”Roztrhal spolužačce sukni a honil se po chodbě.“ Nebo: “Už zase ze sebe dělá šaška.“ Je zajímavé, že jsem chodil do Pionýra, ale i na náboženství. Tehdy to tak nějak šlo.
Od 6. třídy jsem chodil do školy na Hořičky, kam jsme ráno jezdili autobusem. Tenkrát existovaly žákovské jízdenky, takže jsme jezdili za pár korun. Domů jsme chodili buď pěšky (byly to 3 km), nebo při odpoledním vyučování opět autobusem. Chodili jsme „lukama“. Dodnes cítím vůni rozkvetlé louky se spoustou různých motýlů a jiného hmyzu. Na cestu nám cvrkalii cvrčci nebo vrzaly kobylky. A vůně posečené louky? Neznám lepší vůni.
Koncem padesátých let byla v naší vesnici založena MO SSM. I my s bratrem jsme samozřejmě chtěli „do kolektivu“ starších spolužáků a spolužaček. Bylo nám však důrazně naznačeno, že jsme coby synové statkáře nežádoucí, že teď vládne a rozhoduje někdo jiný. Bylo to mé první poznání třídního boje.
Nemohu opomenout v té době věhlasné Hořičské poutě. Sjíždělo se tam opravdu hodně různých atrakcí a my jsme se “natřásali“ před holkama. I já jsem měl ve škole na Hořičkách svoji první velkou lásku. Houpačky byly za korunu, rána ve střelnici také za korunu, takže jsme stříleli na růže, a ty pak dávali svým vyvoleným.
Po ukončení základní školy jsme měli všichni tři bratři problémy s přihláškami a přijetím na střední školy. Ne že bychom se učili špatně, to naopak, ale neměli jsme dobrý třídní původ. Oba bratři museli nejdříve absolvovat učiliště, já jsem se na zahradnicko-vinařskou školu dostal, protože to byla součást zemědělské výroby. Ale to je již jiná kapitola.
Co říci závěrem? Každá doba má svá plus a mínus. Nelze vše vidět jen jednobarevně, vychvalovat, nebo odsuzovat. Já jsem ale v podstatě, přes všechny problémy, prožil hezké a bezstarostné dětství na vesnici, byť v zalátaných teplákách, keckách a s chlebem s máslem.
Petr Rudolf
Absolvent zahradnicko-vinařské školy v Mělníku, nyní důchodce, obchodní zástupce inzertních novin ORIN.cz. Odborný spolupracovník časopisu Chovatel, externí spolupracovník měsíčníku Náchodský nečas, muzikant, chovatel a posuzovatel zpěvných kanárů.
