Dva šrapnely (Michal Horáček)

V listopadu 1917 se můj dědeček Leopold nacházel v Alpách.

Nebyl ještě dědečkem, pět dnů mu zbývalo do pětadvacátých narozenin.

Pravěpodobnost, že je oslaví, nebyla ovšem valná: Monte Fantanasecca, jejímž úbočím měl stoupat, byla nejen strmá, ale i opevněná a z pevností pálily na dědečka a jeho kamarády kulomety a děla.

Jestli si něco žádá soustředění, tak bitva. Poručík Leopold Heyrovský se přesto v jednom okamžiku přestal krýt za kamenem a vyrazil do otevřeného prostoru – spatřil tam totiž brouka. Jako začínajícího entomologa ho brouci zajímali víc než co jiného.

Dobře udělal: shledal, že brouk náleží do řádu Coleoptera a je poměrně vzácným tesaříkem.

Kromě toho se v příští vteřině ten balvan, za kterým se předtím skrýval, přímým zásahem z kanónu změnil ve štěrk.

Když dědeček usoudil, že si to zasloužím, brával mě do své pracovny a otevíral velkou skříň, do níž ukládal to, co považoval za nejcennější. Byly to hlavně zvláštní krabice se slídovými víky, pod nimiž spočívali, opatřeni štítky, na něž dědeček kaligraficky vypisoval jejich latinská jména, rozliční tesaříci. Přesto jsem se nejvíc těšil na to, až dědeček rozbalí žlutý voskovaný papír opatřený štítkem „Listopad 1917“ a já si budu moci potěžkat několik kusů zrezivělého železa: šrapnely, které za bitvy o Monte Fantanasecca mohly z dědečka udělat mladíka, který se nedožil svých pětadvacetin.

„Když jsme horu dobyli, poslal jsem svého burše“, konstatoval dědeček, „aby mi ty šrapnely vykopal. Snažily se mě vyřídit, a protože se jim to málem povedlo, říkám si: Žít není samozřejmý. To, co není samozřejmý, je vzácný. A toho, co je vzácný, je dobrý si vážit.“

 

Pětačtyřicet listopadů po bitvě na Piavě, několik dní před dědečkovými sedmdesátými narozeninami, otřásla i kopcem nad Prahou exploze.

Do vzduchu vylétla podstatná část ze 17 000 tun žuly, z níž českoslovenští komunisté zahájili v roce, kdy jsem se narodil, stavbu šestnáct metrů vysoké sochy Gruzínce Džugašvilliho, který si nechal říkat Stalin.

Babička říkala Džugašvillimu Satanáš. Podle ní připravili Džugašvilliho lidé dědečka o možnost jezdit sbírat tesaříky tam, kde se vyskytovali ti nejzajímavější, a tak mu moc ublížili; dědeček mu ovšem neříkal nijak a pro mě bylo těžké odhadnout, co si o něm myslí. Bylo mi deset let a sochu jsem rád neměl, ačkoli kamenný člověk, jehož knoflík měl v průměru přes půl metru, určitý respekt budil – vadilo mi, že spolužák Žůrek se dokázal vydrápat až na vršek Stalinovy nesmírné boty, zatímco mně se to nikdy nepodařilo.

Chodívali jsme si hrát pod Stalina často; když bylo hezky, tak obden. Proto nás zaskočilo, když jednoho dne místo obklíčili nevrlí vojáci. Nebyla s nimi řeč; na Letnou se nesmělo.

 

„Dál se nesmí, soudruhu,“ řekl dědečkovi, který se pár hodin po výbuchu dostavil pod žulové letenské schodiště, desátník Československé lidové armády.

„Obávám se,“ řekl mu dědeček, „že v mém případě budete muset udělat výjimku.“

„Žádné výjimky. Politický úkol.“

„Jde o přírodu.“

„O přírodu?“ podivil se desátník.

„Přesně tak. O celospolečenský zájem.“

Dědeček vyňal z náprsní kapsy pláště legitimaci: „Jsem doktor Heyrovský, předseda Entomologické sekce Československé akademie věd. Mám pověření sbírat tu tesaříky.“

„Tesaříky?“

„Chcete-li, cerambicidae.“

„Cerami…?

„Nebude to trvat dlouho. Soudím, že tak půlhodinu. Každému z nás svěřuje společnost specifické politické úkoly.“

 

Toho dne dědeček žádného brouka neulovil. Zato na stole jeho pracovny spočinul rozeklaný kus žuly.

„To sis přines ty, dědečku?“

„Jasně. Nemám burše.“

„A proč zrovna tohle?“

„Potřeboval jsem těžítko.“

„Zrovna takhle hnusný?“

„Hnusný? Mně přijde bezvadný. Dlouho jsem si právě takový přál.“

Ze šuplíku vyndal sešit plný aršíků se štítky a do kalamáře namočil pero: „Snažil se mě vyřídit . A… dost možná se mu to… zčásti…,“ mumlal přitom.

Pak se obrátil ke mně: „Ale nakonec vybouch a my ho přežili. Nebylo to samozřejmý. To, co není samozřejmý, je vzácný. A toho, co je vzácný, si važ.“

„Tak jo,“ řekl jsem.

„Moc ti toho neodkážu, ale tohle bude dobrý.“

A na šrapnel ze Stalina přilepil krasopisně vyplněný štítek „Listopad 1962“.

 

Michal Horáček

Textař, básník, spisovatel, kulturní antropolog. Byl aktivním účastníkem sametové revoluce, o níž napsal knihu Jak pukaly ledy. Spoluzaložil společnost Fortuna. Je autorem desítek písňových textů, několika knih a mnoha esejů, na svém kontě má i libreto Kudykam nebo básnickou sbírku Český kalendář.

Horacek foto

One thought on “Dva šrapnely (Michal Horáček)

  1. Jiří Březina napsal:

    Hezké, nerozvleklé, výživné. Jestli jsou i ostatní texty v knížce tak dobré, pak je o co stát:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *