Já takovýhle typy znám (Martin Malý)

Narodil jsem se v roce 1973. Dva dny před mým narozením se konal v Sokolově první ročník festivalu Politická píseň. Dva dny po mém narození zvolili podruhé prezidentem Ludvíka Svobodu. V Chile provedl převrat Augusto Pinochet. U nás se tomu důsledně říkalo vždy puč.

U nás se vůbec spoustě věcí říkalo nějak. Třeba “severoatlantický pakt” a “Márgret Tečrová”. A taky se spousta věcí neříkala a spousta jiných věcí se říkala jen doma a dospělí se po dětech ohlíželi a dávali si prst na pusu, ne když mluvili o sexu, na to měli vlastní náznakový jazyk plný ukazovacích zájmen, ale když mluvili o tom, že někoho zavřeli, a koho Rusáci přejeli, a kdo šmelil s Rusákama a kupoval od nich benzín, a můj děda si občas na silnici, když ho stavěl regulovčík, což byl voják, co ukazoval vojenským kolonám, kudy mají jet, a zastavoval civilní auta, polohlasem ulevoval: “Kurvy jedny, zase vezou tanky do Milovic,” takže jsem se pak ptal, co to jsou ty kurvy, a babička koulela očima směrem k dědovi a vysvětlila mi, že kurva, to je zlá paní, a děda že tak říká ruským vojákům, protože je nemá rád, ale to nesmíš nikde říkat, protože by jinak pro dědu přišlo vé bé a zavřeli by ho do vězení. A proč by ho, babi, zavřeli? No protože to jsou kurvy!

Milovice byly za kopcem a my jsme vnímali tamní obrovskou vojenskou posádku hlavně skrz ty děsné rány, které vydávaly stíhačky, když překonaly zvukovou bariéru, to se třásla okna a zaléhaly uši, a pak taky na Silvestra, to večer dělali ohňostroj, který byl vidět i ze zahrady.

Děda byl šlechtitel a někdy mě bral s sebou do práce, a tak se stávalo, že jsme vídali dlouhé vlaky naložené vojenskou technikou, kterou Rusáci převáželi z nádraží v Lysé do Milovic nebo zpátky. Bral jsem to jako samozřejmou součást světa okolo, a prarodiče mi to tak vlastně podali, že jsme Češi a žijeme v Československu, kde taky žijou Slováci, co mluví podobně jako my, s čímž jsem neměl problém, protože každé léto jezdili příbuzní ze Slovenska a já jim rozuměl, a že tady za kopcem jsou Rusáci, ale ti tu nežijí, ti tu prostě jen jsou, a s nima se nebavíme. A pak taky jezdili na návštěvu Němci, s těmi se všichni bavili německy, ale tomu jsem nerozuměl, jen gútntág a aufvýdrzén, a pak mě ještě děti ze sousedství naučily achtung a ézl a dubišvajne a babička mi vysvětlila, že to není hezké, taková slova, a pak si pamatuju, že jsme jednou byli někde na dovolené na chatě, kde mi jiné děti prozradily, že jsou různí Němci, jedni zlí, co udělali válku, a druzí hodní, tak jsem se šel babičky zeptat a ona u toho děsně vzdychala, a pak si jiné babičce postěžovala, když si myslela, že ji neslyším, že vůbec nevěděla, co tomu klukovi říct, a jak mu to vysvětlit…

Ale pak byl rok 1979 a já šel do školy a tam mi to vysvětlili. Řekli mi, že máme rádi Sovětský svaz, protože nás osvobodili od Němců, a já v tom měl trochu zmatek, protože ti Němci k nám přece jezdili a babička se s nima bavila, ale Sovětský svaz jsem vůbec neznal, zato jsem znal Rusáky, což bylo totéž, ale ve škole jsme jim tak říkat nesměli, to nás učitelka hubovala, ale my s klukama jsme těm z Milovic stejně říkali Rusáci. Ve třetí třídě jsem přešel do městské školy a tam jsme měli jinou soudružku učitelku, ta nás nehubovala, ale držela k nám kázání o tom, jak jsou Sověti hodní a hrozně se vyžívala v líčení válečných hrůz. Vyprávěla nám o koncentrácích a o partyzánech a o Zoje Kosmoděmjanské, které fašisti polejvali v zimě nohy ledovou vodou, až jí úplně zčernaly a odumřely, a když ji pak fašisti pověsili, tak ona nemohla chodit, takže ji museli k té šibenici přinést, a tam ji pověsili, ale ona ještě roztáhla tu smyčku a volala “Za Stalina! Za Stalina!” a my děti koukaly, oči navrch hlavy.

Taky nám vyprávěla o tom, jak Američani a fašisti, to byla její oblíbená dvojice, nad Československo letěli letadlama a vysypali mandelinku bramborovou, která tu předtím ale vůbec nebyla, aby nám zničili celou úrodu brambor, ale naši pionýři ji statečně vysbírali, a když jsem to pak vyprávěl doma, tak i můj táta, který byl jinak v těhle věcech konformní, vybuchl a řekl, že to není pravda, že mandelinka tady byla dřív, že se sbírala už za války a hned po válce, a ať to klidně učitelce řeknu a jestli se jí to nebude líbit, tak že jí to přijde říct osobně. A já, duše prostá, jsem to učitelce při nejbližší příležitosti řekl a učitelka použila ten nejhnusnější chvat všech učitelek, totiž že mě před celou třídou zesměšnila a všechny děti se mi smály, což je pro desetileté dítě pořád ještě hrozná věc, protože v tom věku si přeje dítě zapadnout do kolektivu a být jako ostatní děti. Lešková se jmenovala, a když si na tu dobu vzpomínám, tak si říkám, že bych ji měl vlastně nenávidět, protože její vinou jsem třetí a čtvrtou třídu prožil v dennodenním strachu z války.

Vlastně jediné hezké, na co si z té doby vzpomínám, bylo to, že jsme ve škole odebírali Ohníček, a tam byly fakt pěkné články, o kosmonautech a tak, a taky Sběrna vtipů Ohníček, co řídil Kuba Kubíček, no a hlavně Detektiv Štika, který vždycky přišel na pachatele bystrou dedukcí. Později, na druhém stupni, jsem místo Ohníčku začal číst Sedmičku pionýrů, která chodila každý pátek, a kde byly nějaké články o životě pionýrů, ty mě moc nebraly, ale taky tam byly kreslené dobrodružné seriály o partách kluků a holek, kterým se tehdy ale neříkalo komiksy, hádanky pro chytré hlavy, taky nějaké příběhy na pokračování, tam mě bavily hlavně ty o robotech a kosmických lodích, no a taky takové ty táborové rady, jak uvařit maso v táborové kuchyni vydlabané na břehu potoka a jak uvázat uzly. No a pak přišlo Ábíčko a Věda a technika mládeži, a kromě toho jsem četl Amatérské rádio, kterému jsem sice moc nerozuměl, ale líbilo se mi to o počítačích, a hrozně jsem si přál si někdy nějaký počítač postavit.

V polovině osmdesátých let jsem chodil už na druhý stupeň. Náš třídní učitel byl opilec a nesnášel mě, náš ředitel byl kovaný komunista, každé oko mu koukalo jinam, a ten mě taky nesnášel. Rád mě měl fyzikář, kterého jsem ohromil tím, že jsem vypočítal soustavu dvou rovnic o dvou neznámých o rok dřív, než se to probíralo, rád mě měl i ruštinář a češtinářka. Ale začal jsem nosit poznámky “Odmlouvá”, “Je drzý”, “Zesměšňuje učitelku” a vůbec že jsem vzpurný a odporuju autoritám. V čemž měl zase prsty, nevědomky, děda. Jak jsem byl starší, tak přestal být opatrný, takže si každý večer v devět naladil Hlas Ameriky a já mohl poslouchat s ním. Zase jsem tomu moc nerozuměl, ale něčemu už ano, a tak jsem se ptal a děda docela otevřeně povídal. O totálním nasazení, o tom, že se tam potkal s nějakým Holanďanem, že si pak psali, ukazoval mi průkaz Spolku přátel USA, jehož byl členem, o tom, jak přijeli Rusáci v osmašedesátém s tankama, to měl dokonce natočené na filmu, taky říkal, že nám Rusáci a komunisti lžou, takže tím úspěšně sabotoval působení školní propagandy v mojí hlavě. Když jsem mu říkal, že máme přinést 20 Kčs na nějakou podporu chudých v Bangladéši či kde, tak se mu v očích zablesklo a povídal: “Dám ti je, ale musíš se zeptat učitelky, jestli jim za to pošleme jídlo, nebo pušky!” Zeptal jsem se, a už jsem nesl domů poznámku. Rodiče se sice tvářili kysele, asi si s dědou něco pověděli, ale dvacet korun jsem dávat nemusel a z poznámky se tehdy taky nic nevyvozovalo.

Poslední, co děda okomentoval, byla černobylská havárie. Koukal na zprávy a hudroval: Kurvy, Hlas Ameriky to hlásil už předevčírem, co nám lžete? A deset dní nato umřel. Já jsem si po jeho smrti vzal to malé rádio, a tam byla na displeji vyrytá čárka, kde vysílá Hlas Ameriky, tak jsem ho začal poslouchat taky. Ale už bez dědova komentáře.

A pak jsem někdy v sedmé třídě napsal sloh o osvobození, to bylo povinné. Jak přišel konec dubna, tak přišla slohová práce na téma Osvobození, a samosebou se mělo za jednoznačné, že jde o osvobození Sovětskou armádou. Ve výtvarce se kreslil tank, v češtině psala slohovka. Nevím, co do ní psali ve školách v Plzni a okolí, ale já si v té sedmé třídě dupnul, že mám svoji hlavu, a napsal jsem o tom, že jsou ty slavné dny, kdy nás osvobodila Sovětská armáda, ale nebyla to jen ona, protože západ naší republiky osvobodili Američani a Britové, což byli spojenci Sovětského svazu v boji proti fašismu, a odevzdal jsem ji. Třetí den mě zastavil tělocvikář a tak trošku tajemně se mě ptal, že četl tu moji práci a odkud že to vím. To ví přeci každý, vy ne? povídal jsem já, a on se tak podíval a říká: Nojo, to máš pravdu, ale jsou věci, co je lepší neříkat, to jednou pochopíš. A pak si mě zavolala češtinářka a ptala se mě, jestli vím, co jsem napsal, tak jsem řekl, že vím, a ona se dál ptala, jestli mi to někdo řekl, že to takhle mám napsat, tak jsem jí říkal, že ne, že mě to napadlo, protože o osvobození Rudou armádou se píše furt a všichni, tak aby se nezapomnělo ani na ty Američany, a ona se taky tak divně podívala a řekla, že bych to měl přepsat, a pak mi to oznámkuje, ale když to nepřepíšu, tak že mi bude muset dát pětku, rozhlédla se a omluvně dodala: “Soudruh ředitel na tom trvá.” Rodiče tehdy šli zase do školy, vrátili se velmi rozladění, ale nebylo to kvůli té pětce, o té se nemluvilo, jen mi řekli, že si to s češtinářkou vysvětlili, že jsem nenapsal nic, co by nebyla pravda, ale když to holt soudruh ředitel nakázal, tak to tak bude, ale že češtinářka tu pětku počítat do hodnocení nebude, protože to je férová ženská.

V té době jsem měl už vlastní počítač, který mi sehnali rodiče přes máminu spolužačku, co emigrovala do Západního Německa, jak se tehdy říkalo, a pilně jsem se učil programovat, takže vlastně na začátku mého profesního života nestála ani škola, ale kapitalistický počítač z kapitalistické ciziny od paní, co utekla ze socialistického ráje, takže se dneska můžu upřímně zasmát všem, co mi předhazují socialistické vzdělání zdarma!

Pak jsem dělal přijímačky na gymnázium a druhý den ráno se ptal třídní učitel, kdo si myslí, že udělal, a když jsem zvednul ruku, tak se na mne podíval a řekl: “Ty? Ty budeš rád, když se dostaneš na učňák!” Pak mi máma řekla, že jí při rodičovské schůzce řekl, že on se se soudruhem ředitelem shodli na tom, že na střední školu nemám, a že to v tom smyslu napsali do posudku. Přesto jsem se dostal, a v roce 1990, když nám škola všem dala útlý svazek papírů, kterým se říkalo “kádrové materiály”, tak jsem si početl, a jak tyhle věci pouštím a odpouštím, tak na něj bych i dneska s chutí plivnul… Naštěstí rozhodla angažovanost rodičů a dobré výsledky u zkoušek.

Na gymnáziu jsem zažil dva roky socialistické a dva “porevoluční”, a tahle škola byla to nejcennější, co jsem mohl do života dostat. Viděl jsem, jak se lámou charaktery. Jak kovaní straníci otáčeli na pětníku. Jak jsou někteří ustrašení, jak jsou jiní féroví. Ale hlavně zase zasáhl osud, který nám do třídy přihrál propadlíka, ovšem nikoli Janebu, ale Vodičku, a ten byl politicky aktivní, jak se tehdy říkalo, a od prváku jsme spolu začali kamarádit, vyměňovali jsme si nahrávky písniček z Hlasu Ameriky, třeba Kryla a podobné, s dalším spolužákem jsme poslouchali Pražský výběr a Jasnou páku, což byly vlastně zakázaný kapely, i když Výběr a Hudba Praha už zase hráli, a s těmahle spolužákama a ještě s pár dalšíma z béčka jsme si zpívali Bič boží a bavili se o tom, jak jsou někde demonstrace, jako svátost jsme opatrovali nahrávku z televize, protože tehdy vysílali v nějakém pomatení smyslů dokument Atentát na kulturu nebo něco velmi podobného, takže co jsme neznali, to jsme se tam dozvěděli – o Voknu a Stárkovi a Plasticích a Dg307 a bylo nám jasné, kde že máme stát. A se spolužákem Vodičkou jsme pak jezdili na demonstrace a když vzniklo Hnutí za občanskou svobodu, tak na Hlasu Ameriky hlásili, kde je možné vzít materiály, tak jsme sedli v sobotu do vlaku a jeli do Prahy na Karlák, kde jsme zazvonili na zvonek a taková ustaraná paní nás uvedla do malého pokojíku, který byl obestavěn až do stropu knihovnou plnou knih, uvařila nám čaj, a pak přišel pan Benda a ptal se nás, odkud jsme a co chceme, dal nám takové sešitky s nápisem HoS a my jeli domů. Asi tři jsme rozdali, a pak jednou v sobotu přijel k nám na vesnici spolužák, tvářil se děsně tajemně a říkal, že u toho Vodičky byli policajti, takže jestli mám někde ty materiály, tak je potřeba je uklidit, tak jsme sebrali ty sešitky, dali do igeliťáku a jeli jsme za vesnici, kde byl takový mostek přes potok, a tam jsme je schovali do nějaké trubky dole, ale vyklepaní jsme byli dost.

A pak bylo léto 1989 a já se na konci prázdnin rozhodl, že zůstanu v Praze, tak jsem to taky udělal, a po několika dnech jsem takhle šel po Karlově mostě, kde skupinka pankáčů prodávala obrázky, tak jsem se s nimi dal do řeči a nakonec jsem u toho jednoho, co se jmenoval Jakub Horák, asi dva týdny spal ve sklepě v Nerudovce, přes den jsme prodávali obrázky, po večerech diskutovali s lidma na Karlově mostě, tam se tehdy vždycky v podvečer tvořily hloučky lidí a debatovali o politice, tam jsem podepsal Honzovi Bérovi konečně Několik vět, jednou jsme taky běželi ulicí Politických vězňů, což byla taková hec-akce, no a před nějakou plánovanou demonstrací mě na Malostranském náměstí zatkli a chvíli mi vysvětlovali, že pojedu do vazby, já jim opakoval, že já nic, já jsem jen utekl z domova, no a policajti mě nakonec předali rodičům a jeden z nich u toho povídal: “Já takovýhle typy znám. Do tří měsíců tě tu máme zas!”

No a nedali si pokoj, byli za mnou ve škole, ptali se i mých spolužáků, mně natvrdo oznámili, že se na žádnou vysokou školu nedostanu a že si ještě rozmyslej, jestli mě vůbec pustěj k maturitě, tak jsem se ptal, co oni o tom mají co rozhodovat, jenže byli ve škole a seděl u toho ředitel a třídní učitelka, takže si moc nedovolovali a jen mi řekli, že bych se divil, o čem oni můžou rozhodovat. Jenže to už nestihli, protože přišel listopad, a tak jsme vystupovali, požadovali, stávkovali a debatovali, jezdili jsme do Prahy pro letáky, sledovali televizi, kde jednou hlasatel u zpráv povídal “po skončení zpráv už nemusíte ladit Hlas Ameriky, protože my vám konečně řekneme pravdu”, a celé to pokřivené období pukalo a končilo. Pak najednou ti nejpředposranější spolužáci, co ještě pětadvacátého listopadu vyzývali k umírněnosti a varovali před destrukcí socialismu, připnuli placku s Havlem a vysvětlovali mi, že je to ten nejlepší možný prezident, neb je moudrý, a jak moc za socialismu trpěl, a já se znovu podivil tomu, co že to slyším a od koho, a tak pro mne skončil život za socialismu, bylo mi šestnáct a dodneška nelituju ničeho, co jsem v té době udělal, i když chápu svoje rodiče, že museli hrůzou trnout, protože oni ten režim znali líp, věděli, co dokáže, jenže co, já byl mladý kluk, moře po kotníky, hrdý… a když se mě před několika lety zeptala žena, co bych dělal, kdyby ten Listopad nebyl, tak jsem nad tím přemýšlel jen chvíli a odpověděl jsem jí: Byl bych zavřenej!

 

Martin Malý

Autor textů, programů a webů. Kdysi udělal službu Bloguje.cz, která se poměrně výrazně zapsala do české internetové historie. Po létech programování se začal profesionálně věnovat psaní. Pár let vedl magazín Zdroják, pak si zkusil založit startup a nakonec skončil jako mediální poraděnko přes digitální media, který na rozdíl od spousty jiných poraděnků umí i programovat.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *