Ohlížím-li se zpět na své dětství, které jsem prožíval na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, nemohu se zbavit dojmu, že jsem byl ambicióznější, než si mí rodiče přáli, a má snaha uspět na veřejnosti jim často připravovala perné chvilky. Důvody byly samozřejmě ryze sobecké – získat obdiv spolužaček a vůbec osob druhého pohlaví a vyrovnat se alespoň na místní úrovni idolům z televize, kina, rádia a časopisů.
Možná to bylo i tím, že jsem vyrůstal na samotě v lese, kde příliš šancí, jak se zviditelnit nebylo, ale určitě svou roli sehrál i fakt, že jsem nebyl dítětem, které by excelovalo při cvičení v tělocvičně nebo na atletickém stadionu.
Šancí předstihnout ostatní se totiž nenabízelo mnoho. Stěží jsem se mohl chlubit tím, že jsem největší sígr ze třídy, neboť konkurence byla obrovská a běžné přestupky jako krádež cizího ovoce a poškození cizího majetku kamenem stěží mohly být považovány ve střediskové obci, kam jsem do školy docházel, za něco výjimečného. Kdo by měl odvahu překonat čin spolužáka Bechyněho, který už ve druhé třídě získal nesmrtelnou poznámku do žákovské knížky, která zněla: Svlékal spolužačku za kostelem. A Bechyně to skutečně dělal – domluvil se s holčičkou jménem Blažena, která rovněž byla zvědavá, jak vypadá nahý protějšek, a k tomuto činu si vybrali poměrně odlehlé místo za kostelní zdí, netuše, že právě tudy si zkracuje cestu paní učitelka Baudyšová na nádraží.
Další možností byl sport. Rád jsem se spolužáky hrál v zimě hokej na rybníku a v létě fotbal na hřišti, jehož dolní branka byla na úpatí kopce, takže šťastnější mužstvo, které získalo při losování právo hrát na horní půlce, občas vsítilo gól bez námahy, prostým vytvářením prostoru pro samovolně se kutálející míč.
Jenže tyto aktivity, společně s pobíháním po lese, nebyly dostačující k tomu, abych se mohlo přiřadit k atletickým nadějím školy. Na okresní žákovské olympiádě se tehdy, v první polovině 70. let, projevila v plné síle řevnivost jednotlivých škol, nebo spíše jejich pedagogů, a záleželo na ředitelích – ti se sportovním založením vytvářeli reprezentace, z nichž šel strach, a jejich úspěch považovali za otázku osobní prestiže. Vítězové a vítězky se těšili obdivu ostatních – chlapci na takových soutěžích navazovali velmi snadno kontakty s děvčaty, naopak děvčata byla posilována ve víře, že nějaký zoufalec, navíc opatřený brýlemi, není reprezentativní a vhodný doprovod, byť by se dobrovolně pasoval do role sluhy. Úspěchy nejzdatnějších sledovali v hojném počtu i jejich rodiče, pyšnící se schopnostmi ratolestí a někdy doufající, že nejdelší hod či vrh může mít v důsledku vliv na vysvědčení.
Náš ředitel byl ale kulturněji založen, sport pro něj takovou atrakci nepředstavoval, byť musel zájem předstírat, protože doba konce šedesátých let byla nepříliš vzdálená a podezření z přílišné intelektuálštiny bylo nebezpečné. Školy prostě měly vychovávat děti především podle hesla Ve zdravém těle zdravý duch, přičemž definice onoho ducha byla poněkud mlhavá, a já jsem rád, že jeho výklad ve škole v Jesenici u Rakovníka byl poněkud širší a hlubší, než bylo v té době zvykem.
První dva roky jsem ostatně strávil v dvoutřídce v sousední vesnici, kde si sice vzpomínám na školní knihovnu, ale jinak především na celopodzimní akce spočívající v každodenní tělesné výchově prováděné formou sběru šípků, trnek atd. a přesvědčení pana řídícího, že rákoska vypadla z osnov socialistického školství pouhým nedopatřením. Co se týče výuky, mám jen útržkovité vzpomínky, ale psát, číst i počítat jsem se tu naučil, takže to zase tak hrozné nebylo.
Ambice tu tedy byly, ale sportovní pole i možnost vévodit kategorii „sígr“ se pohybovaly v oblasti snů. Soustředil jsem se tedy na jiné oblasti. Stal jsem se například populárním bavičem, který uváděl vánoční akademie, pořádané školou. To mě velmi bavilo, přinášelo jistý úspěch, ale přece jen – bylo to jednou za rok a například vedle vítěze rvačky o ukradené hrušky jsem jako komediant požíval pramálo úcty.
Navíc se při jedné z dětských akcí ukázala v konfrontaci se skutečným profesionálem má provinční úroveň. Když jsem se přihlásil k vystupování v show strýčka Jedličky, a navíc jsem k hrůze mé přítomné matky na jeviště přitáhl i svou mladší sestru, netušil jsem, že mě herec, pověstný svým kokrháním, poměrně rychle vykáže do patřičných mezí. Když jsem se pokoušel zazpívat komickou píseň, přerušil mne Jedlička štěkotem a posléze vykázal z pódia. I tak někdy končí nadějné kariéry.
Konečně se ale našla oblast, kde bylo ještě možné uspět bez velkých obav z konkurence. Věda. Ve školní jídelně se jednou objevilo sdělení, že se děti, které mají znalosti v oblasti stravování a zdravé výživy, mohou zúčastnit soutěže O nejlepší strávníka školní jídelny, která proběhne v rámci celého okresu. Akce, která se zrodila v hlavě úředníka školského odboru ONV, toužícího připomenout nadřízeným touto aktivitou svou existenci, byla pro mne vhodnou příležitostí.
Školní kolo jsem hravě vyhrál a postoupil do finále, která se odehrávalo v okresním domě pionýrů v Rakovníku. Bylo mi tuším tehdy tak devět nebo deset let a atmosféra velkého soutěžního klání ve mně vyvolávala nervozitu, leč ukázalo se, že někteří konkurenti přípravu podcenili a nedokázali například správně kombinovat maso a přílohy (na což, uznávám, mohly mít vliv i svérázné představy kuchařek o dětském stravování v jejich jídelnách). Ve finále jsme zůstali tři. Já, holčička jménem Irena Zusková, má pozdější spolužačka na gymnáziu, a jakýsi Hůla, jehož další osudy se pro mne ztrácejí v mlhách. Hůla odpadl a vyhrál třetí cenu, lahev na výrobu šlehačky. Já a Irena Zusková jsme se utkali o první místo.
Netuším, kdo tehdy onu soutěž zajišťoval, ale příliš velkou hlavu s cenami si nedělal. Odměnou za první místo byl umělohmotný šlehač na smetanu, zatímco druhý v pořadí si mohl odnést šejkr s dvěma skleničkami. Jak jistě každý uzná, je to hezký dárek pro dítě, které tak dostane možnost, vyrobit si doma samo chlazený koktejl. Šejkr bylo něco, co jsem nikdy neviděl, a zdálo se mi (zcela oprávněně), že má větší cenu než nějaký kus umělé hmoty, který jsme doma navíc už měli. Začala se ve mně střetávat touha po vítězství s přízemním zájmem o co nejlepší cenu. Znamenalo by to ale nechat se porazit.
Nakonec zvítězila soutěživost. Ve finále jsem rozdrtil soupeřku správnou odpovědí na otázku: Co v létě osvěží lépe: studená voda nebo teplý čaj? a obsadil první místo. Jenže se ukázalo, že z ohledu na ostatní bude sice vyhlášen vítěz, ale nakonec se jako s vítězi zacházelo se všemi třemi finalisty, o čemž svědčí i fotografie z okresních novin, kde stojím zcela vlevo, ačkoli popisek lajdáckého redaktora hovoří opak. Noviny lžou – vítězem jsem byl skutečně pouze já! Ze snímku vyplývá i to, že jsem se nakonec stejně stal majitelem šejkru. Podařilo se mi přesvědčit Zuskovou, že má první cena je sice mnohem lepší než její druhá, ale my už doma takovou věc máme. Po letech jsem se jí za to omluvil.
To bylo tedy můj největší veřejný úspěch v průběhu základní školy. Krajské kolo se nekonalo, a pokud si vzpomínám, možná už ani další okresní, takže jsem asi navždy zůstal oficiálně nejlepším strávníkem školních jídelen na I. stupni okresu Rakovník.
Vzpomínám na tu dobu rád – byla to nejlepší léta mého života. Byl jsem bez starostí, milován svými rodiči, svět byla jedna velká zábava, s naivní vyhlídkou, že to tak ještě dlouho zůstane. Bohužel jsem záhy začal dospívat a stárnout. A to už taková legrace nebyla.
Milan Kruml
Novinář, analytik, zabývající se televizí a televizními pořady. Zabývá se vývojem nových pořadů i adapatací zahraničních formátů. Také přednáší na FSV UK Dějiny televizní zábavy a na FAMU Televizní žánry. Je autorem knih o historii státní bezpečnosti v NDR, světových záhadách a historii Československé televize.
