Byl čtvrtek odpoledne, polovina listopadu a pod mrakem. Psala jsem domácí úkoly a poslouchala přitom novou stanici Československého rozhlasu pro mládež s názvem EM. Měla jsem za sebou poslední letní tábor a první dva měsíce na gymplu. V prosinci mi bude patnáct. Dostanu občanku a nejspíš taky legitimaci SSM. Moc jsem mezi těmi dvěma dokumenty nerozlišovala, patřily k patnáctinám stejně tak jako k jinému věku povinné očkování. Neměla jsem vyhraněné politické názory – šedá zóna na pražském sídlišti byla ještě o něco šedivější než jinde. Poslouchala jsem Kryla a Kubišovou, smála se Jakešovi, Několik vět jsem nečetla, Charta byl neznámý temný svět.
To čtvrteční odpoledne ve vysílání mládežnické stanice pravidelně zaznívala výzva, ať se pražští studenti dostaví zítra, v pátek 17. listopadu, na Albertov, odkud se vydá průvod k uctění památky Jana Opletala.
„Vezměte s sebou květinu,“ opakovali moderátoři pořád dokola. Měla jsem smíšené pocity. Každé, i oficiální shromáždění mělo v té době lechtivý protistátní potenciál – tak jako prvomájové oslavy přesunuté toho jara z Letenské pláně na Václavské náměstí, aby se předešlo protestním demonstracím v centru, což se stejně nepodařilo.
Páteční akce k Mezinárodnímu dni studentstva ale zároveň působila tak snaživě a správňácky, že jsem byla vlastně ráda, že se nemusím rozmýšlet, jestli tam půjdu, nebo ne. Na víkend už jsem totiž měla lepší plány. Chystali jsme se s rodiči do Berlína. Spát budeme u tátova kolegy, který tam pracuje, a ten nám dokonce obstará i propustku za zeď, na Západ!
Na ten výlet jsem se těšila hlavně kvůli zboží, které jsem znala leda z Tuzexu nebo z reklam v Burdě a prastarém katalogu Neckermanna. Za nelegálně držené valuty si možná něco přivezu.
Na Německo jsem ale byla zvědavá i z jiného důvodu. Ten podzim Praha zažila nájezd Enderáků, kteří tudy utíkali do Západního Německa. Teď v listopadu už tam směli legálně a já to všechno uvidím na vlastní oči. Kolem nás se to už začalo hýbat, jen v ČSSR pořád nic. Vodní děla a těžkooděnci na Václaváku v lednu, v srpnu i v říjnu, papaláši hřímali nebo blábolili stále stejnou dikcí, političtí vězni pořád seděli.
V pátek po škole jsme vyrazili na letiště, k večeru přistáli v Berlíně a v sobotu ráno zamířili do centra. Byl krásný, teplý podzim. Na rozdíl od polomrtvé Prahy všude proudily nevídané davy lidí. Město jásalo, ulice vibrovaly nadšením. Právě padla Berlínská zeď. Žádnou propustku přes magicky znějící Checkpoint Charlie jsme nepotřebovali. Služební stodvacítkou jsme projeli pod vztyčenou závorou a Němci i Američani nám před strážní budkou bodře zasalutovali. Přes pěší přechod se valily zástupy východních Němců, aby se podívali, jak to vypadá za zdí. Tohle byl mnohem silnější zážitek než regály pestrobarevného artiklu v levných obchoďácích, do kterých jediných jsme se odvážili.
Před Braniborskou bránou parkovaly jeden za druhým přenosové vozy světových televizních společností se satelitními talíři na střechách. Na každém rohu dodávka Červeného kříže a zdravotnice z otevřených dveří rozhazovaly staronovým krajanům kytice žlutých mimóz a sladkosti po hrstech. Perníčky Bahlsen, kterých jsme si jako správní Čechoslováci nachytali tolik, že jsme o Vánocích už nemuseli péct, a tyčinky Mars. Ty jsem znala jen z knížky Tajný deník Adriana Molea, jíž mě na konci osmičky odměnila škola za „práci pro kolektiv“ ve funkci sběrové referentky. (Naše třída vítězila ve sběru, protože mi táta ze sběrny druhotných surovin, kam z podniku odvážel makulaturu, nosil bianko potvrzení a já jsem jen vyplňovala jména spolužáků a fiktivní hmotnosti odevzdaného papíru.)
Procházeli jsme se ulicemi Berlína jako ve snu a pořád opakovali: „K tomuhle u nás nikdy nemůže dojít.“ A tenkrát, 18. listopadu 1989, jsme o tom byli přesvědčení. Bez televize, bez rádia a bez novin jsme neměli žádné zprávy z domova a ani jsme se po nich nepídili. V tehdejším bezčasí byl jeden den jako druhý, už spoustu let.
Přišla neděle, čas návratu. Otcův kolega nás odvezl na letiště a při loučení s vážnou tváří pronesl: „V Prahe vraj bola v piatok veľká demonštrácia. Sú tam zranení a údajne sú aj mŕtvi. Vyzerá to zle.“ Mysleli jsme si, že si dělá legraci. Nasedli jsme do letadla, pozdě večer dojeli domů a šli spát.
Ráno v pondělí 20. listopadu bylo v Praze zase zataženo. Oblékla jsem si úlovky z Berlína: khaki mrkváče a mikinu a černé lakovky s přezkou, pusu natřela křiklavou rtěnkou značky Collection 2000 od západoberlínského stánku a k svačině přibalila tyčinku Mars. Vyrazila jsem na Žižkov, celá natěšená, jak se spolužákům pochlubím berlínskými zážitky.
Jenže ten den jsem se v osm ráno do školní budovy nedostala a moje dojmy z bourání Berlínské zdi vůbec nikoho nezajímaly. Na náměstíčku před školou se tísnili všichni studenti gymnázia, včetně obou našich instruktorů z Radima, a odmítali nastoupit na vyučování. Transparenty vyrobené z prostěradel hlásaly: STÁVKA.
Ještě to odpoledne jsem cestou ze školy pořídila v galanterii půl metru trikolory a poprvé v životě si koupila u stánku PNS noviny. A tak pro mě v tom listopadovém týdnu, kdy se v Československu začal hroutit socialismus, bez varování skončilo i dětství.
Pavla Horáková
Spisovatelka, překladatelka, publicistka a rozhlasová redaktorka. Překládá beletrii z angličtiny a srbštiny (mj. díla K. Vonneguta, S. Bellowa či I. Bankse). Je autorkou detektivní trilogie pro mladé čtenáře o Hrobařících. Pro ČRo Vltava připravuje mj. cyklus Polní pošta věnovaný českým vojákům v první světové válce.
