„Mami, vyprávěj nám zase o těch kosmonautech!“
„O kosmonautech?“ nechápu.
Je přelom tisíciletí. Procházíme kolem obrovského statku v sousedství. Kdysi červenou střechou prorůstají stromy. Místo nablýskaných oken černé díry. Chlévy a stodoly se rozpadají, a co se dalo odvézt, už tu dávno není.
Vzpomenu si, co jsem tu dětem minule vykládala. „Jo, vy myslíte o komunistech?“ dojde mi. „Nó, o komunistech!“
Milé děti, to bylo tak…
A znovu vyprávím o tomhle statku, kde se po generace pracovalo od rána do noci, až jednou sedláka vyhnali. „Komunisti, že jo?“ Naložil peřiny, selku a malovanou truhlu, vůz odkolébal alejí, aby se už nikdy nevrátil. A pak to tu šlo od desíti k pěti a mnohem dál.
O továrně na zlacené rámy, co ji z ničeho vybudoval můj praděda. Sice měl první auto ve městě a u fabričky růžovou zahradu, ale hned vedle záhony zelí a slepice, aby se zbytečně nerozhazovalo. Když přišel „pracující lid“, aby si to všechno vzal včetně kurníků, prabábu v tu ránu trefila mrtvice. Vynesli ji i s postelí. Na dvoře ji ale sundali, škoda postele. Ten dvůr pak směl praděda za odměnu každý den zametat.
A o mé babičce, co se rázem z dcerušky továrníčkovy stala dcerou buržousta a vykořisťovatele, a všechny ty její nóbl školy a cizí jazyky jí byly nejen k ničemu, ale na obtíž. Co s nimi taky v bourárně masa. A narodil se jí můj táta.
A o mé druhé babičce, která byla šťastná, že skončila válka a že bude konečně dobře a s komunisty nejlíp. A narodila se jí moje máma.
A jak se táta a máma potkali, zamilovali, vzali a měli děti. A v noci se hádali, protože máma se stala členkou strany. Prý aby byl klid. „Jaký strany?“ „Babička byla taky kosmonaut, tupče,“ vysvětlí starší sestra.
Vyprávím o tom, jak jsme na začátku každého školního roku museli odevzdat dotazník o své rodině. Vyplnit třídní původ. Kdo je člen komunistické strany, kdo je rolník, dělník, nebo snad, fuj, „pracující inteligence“. Jak jsem měla zákaz uvádět do kolonky „emigranti“ strejdu Zdeňka, o jehož existenci bych bez tohohle dotazníku neměla ani tušení. Doma se o něm nemluvilo a naživo ho potkám až mnohem později.
Jak většina dětí chodila do Jisker a do Pionýra a já jsem chtěla taky. Toužila jsem stát spolu s nimi v květnu u pomníčků, co jsou po celé Praze. Dočkala jsem se a byla to velká paráda. Jen babičku, dcerušku továrníčkovu, z toho mohl trefit šlak. A táta, vnuk továrníčkův, když šel okolo, dělal, že mě nezná. Přitom mi to v kroji s rudým šátkem tak slušelo.
Jak jsem šmejdila po bytě a v posteli našla úložný prostor. A v něm porno fotky a taky noviny a časopisy z roku 68. „Já nevim, co to je.“ „Co, porno?“ „Né, to vim. Co je rok 68 nevim.“ To mi právě nikdo nechtěl vysvětlit, milé děti. Že prý bych mohla něco vykládat ve škole.
A jak jsme všem učitelům a učitelkám měli říkat „soudruhu“. Jen jeden chtěl, abychom ho oslovovali „pane učiteli“. „Kdy jste se narodily, děti?“ ptal se nás. „V roce šedesát osm, soudr… pane učiteli.“ Díval se na nás. „To už je to tak dávno,“ vrtěl hlavou. Ale ani on nám neřekl, co všichni mají s tímhle rokem.
Vyprávím, jak byly prázdné obchody, k sehnání skoro nic a na to málo dlouhé fronty. Nebyl ani toaletní papír. „Jak jako myslíš, že nebyl toaleťák? Mně se líbí ten modrej s kytičkama, ten snad měli?“
A jak krásná Bára měla jako jediná z naší třídy rifle, džíny! „No počkej, ostatní nenosili džíny? A proč?“ Tohle dětem jednadvacátého století připadá ještě divnější než nedostatek toaletního papíru. Že džíny se daly koupit jen v Tuzexu, zvláštní prodejně pro vyvolené, za bony, zvláštní peníze pro vyvolené… No prostě, milé děti, moje máma nakonec, nerada, ty bony někde sehnala. A já mohla, konečně!, vyrazit do nekonečné fronty před obchodem na rohu Krymské ulice. Jenže. Když jsem přišla na řadu, prodavačka po mě otráveně hodila jediný typ texasek, který byl k mání. Byly pěkně šeredné. Vůbec jsem v nich nevypadala jako Bára. A nebylo to jen tím, že neměla takový zadek. První velké zklamání mého života. Další měla přijít. „To je teda pěkně divný.“
„Mám ještě něco vyprávět?“ „Jo! Teď tu o Perníkové chaloupce!“
Milé děti, to bylo tak…
Lenka Krbcová
Šéfredaktorka serveru o zdraví a životním stylu Vitalia.cz. Před rokem 1989 působila v oblasti oděvního návrhářství, později zakotvila jako redaktorka v časopise Reflex, kde se následně stala editorkou Reflex.cz, odkud přešla do vydavatelství Internet Info.
