Jazz skrz kouř a zmrzlina za jedenáct (Alexandr Mitrofanov)

Otec měl vleklé problémy s Notou. Nota bylo zařízení, které mu umožňovalo, aby poslouchal milovaný jazz. Doma se to smělo. Teoreticky by se jazz mohl poslouchat i venku. Doba, kdy se tvrdě razilo heslo Dnes se koří zvukům jazzu, zítra dlí v cizáckém dresu, už pominuly.

Ale interpreti, které otec měl rád, k nám zpravidla nezavítali. A když zničehonic v roce 1971 do města přijel Duke Ellington Orchestra, otec se na koncert, který by se mohl stát událostí jeho života, nedostal.

Vyprávěl pak podle slov kamarádů milovníků jazzu, že v prvních řadách seděli tajemníci a ředitelé. Otec jako řadový inženýr si vzal zavděk koncertem orchestru Olega Lundstrema. Byla to sice domácí kapela, ale měla šmrnc exotiky. Nejenže šéf měl cizokrajné jméno, ale začínali hrát v Šanghaji a až v roce 1947 byl orchestr přestěhován, i s rodinami, do Sovětského svazu. Prý dobrovolně.

Otec mě vzal na koncert s sebou a vrátil se spokojený. Mně big bandy mnoho neříkají, ale zapamatoval jsem si hluboký hlas sólistky, jmenovala se Maja Rozova. Nevybavím si, jestli zpívala tradicionály, ale v každém případě vystřihla na jazzový způsob klasickou ruskou romanci Jela jsem domů tak, že si to dodnes pamatuji. V roce 1977 emigrovala do USA.

Mé dětství se odehrávalo v kolébce socialismu, z níž expandoval do jiných zemí. Celý život těžím z této shody okolností, která mi dovolila mnohé věci pochopit. Ale převážně poté, co jsem tyto končiny opustil.

Nota byl magnetofon, a přitom nebyl to plnohodnotný magnetofon. Neměl hlas. Musel se připojovat k zařízení, které dokázalo mluvit z vlastního reproduktoru. U nás to bylo mohutné rádio Minsk. Jistěže mono.

Stereo měl jen strejda ve své Estonii, která úchvatně voněla povolenou pobaltskou exotikou a vedle gramorádia měla dva reproduktory, které se daly do různých koutů pokoje a šířily zázrak objemného zvuku. Strejda si koupi tohoto přepychu mohl jako reprezentant v atletice dovolit. A my si mohli dopřát stereo, když jsme u něj byli na návštěvě.

Doma se ale jazz poslouchal každý den. Tedy když byla Nota v pořádku, netáhla či netrhala pásku a jinak nevyváděla. Drobné mouchy, nebo i vážnější neduhy, se jí stejně odpouštěly. Stála totiž o dost méně než jiné magnetofony, tedy ty, co mohly hrát samy. Kutilové Noty vylepšovali, dokázali do nich zabudovat reproduktor, přidávali k jediné rychlosti druhou a třetí a pokoušeli se o kouzla včetně transformace na stereo. Otec se ale stal zapáleným kutilem na tomto poli až o deset let později a tehdy byl rád, když s vrtochy Noty pomohl nějaký kamarád. Nést ji do opravy, to nikoho ani nenapadlo. Nekvalita byla zaručena.

Když ale bylo všechno bez problémů, proráželi kouř z otcových cigaret Louis Armstrong a Ella Fitzgerald, Modern Jazz Quartet, Ray Conniff, Duke Ellington, Count Basie, Glenn Miller a další. Tato hudba nebyla k dostání na deskách, nevysílala se v rozhlase, natož v televizi, kterou jsme navíc do roku 1965 stejně neměli. Jenže od začátku 60. let se začaly prodávat domácí magnetofony a mezi fanoušky fungovala síť známých, příbuzných, známých známých, příbuzných známých a příbuzných příbuzných, kteří si čile vyměňovali nahrávky.

O mnoho let později jsem tuto hudbu objevoval znovu. Byly to záznamy stejných desek, ale i při mém chabém hudebním sluchu jsem v nich teď rozlišil desetkrát víc detailů. Na magnetofonech mého dětství totiž šlo o velmi přibližný zvuk z druhé, třetí, či dalších kopií. Zněl ale skutečný jazz z Ameriky!

Do sbírky přispěl lecčím strejda. Jako reprezentant a jeden čas dokonce člen mužstva, které drželo světový rekord ve štafetě 4×800 metrů, byl dovezen do řady západních zemí na závody s kapitalistickými atlety. Sice pod bdělým dozorem politického pracovníka (tedy tajného), ale koupit si pár desek mladí sportovci přece jen mohli a mohli si je i převézt přes hranice. Měl jsem proto na poměry dost nezvyklou šanci ve svých sedmi letech poprvé poslechnout A Hard Day’s Night z originálního amerického elpíčka. Byl to pozdrav z jiného světa.

Oficiální rozhlas, který nově zavedl dva programy místo povinného jednoho, totiž vysílal nejen tehdejší takzvané estrádní sovětské písně, z nichž některé mám rád dodnes. Nic nedokázalo lépe než ony vstřebat a po letech oživit mé vědomé i podvědomé vzpomínky na dobu, kdy docházelo přece jen k „tání“, které pak uťal srpen 1968 v Československu. Později mi také došlo, že do těchto písní pašovali skladatelé a interpreti pod pláštíkem sovětskosti prvky hudby, kterou slyšeli na Západě.

Jenže když se tyto snesitelné melodie ztrácely v záplavě rádoby lidového juchání a monumentálních písní o vlasti a Leninovi, působil jazz jako vzkaz od frajerských chlapů za oceánem a Beatles jako zpráva o tom, že někde se žije doopravdy. Ale tak daleko, jako kdyby to ani neexistovalo. Nebo jako kdyby to člověk viděl v kině. Nebo ve snu.

Veřejně, natož v místech oficiálních jako škola nebo práce, se to ale neříkalo. Stále platil ten vztah k Západu a také k drobnostem ulehčujícím běžný život, který vystihl dialog Nikity Chruščova s tehdejším viceprezidentem USA Richardem Nixonem na první výstavě USA v Moskvě v roce 1959.

Nixon tehdy Chruščovovi ukázal televizi a první tajemník ÚV KSSS mu odpověděl: „Tahle věcička bude určitě věčně poruchová. Nemáte taky náhodou stroj, který by člověku nacpal jídlo do pusy a popostrčil ho dál? Ukazujete nám hodně zajímavých věcí, ale nejsou k životu zapotřebí. Nepřinášejí užitek.“

Ty debaty byly veřejné. V roce 1964 Chruščova svrhli, samotnou diskusi s Nixonem už nikdo nepřipomínal, ale zůstal ten vztah, který první tajemník popsal. O toto téma se obohatily i politické vtipy, které mezi lidmi neustále kolovaly. Chruščov se v nich dobově zaměňoval za Brežněva, který během debaty na výstavě mlčky stál za svým bossem, ale pak ho vystřídal na stranickém trůnu a s Nixonem opakovaně jednal.

Nejznámější fór: Nixon a Brežněv soutěžili v běhu. Druhý den vyšly americké noviny s titulky Nixon zvítězil, Brežněv druhý. Sovětské oznámily: Soudruh generální tajemník se umístil na pěkném druhém místě, kdežto prezident USA byl předposlední.

Pak další. Nixon se zeptal boha, kdy v USA zmizí nezaměstnanost. „Za dvacet let,“ odpověděl bůh. „Škoda, to už nebude za mě,“ řekl Nixon. Brežněv se zeptal boha, kdy bude v SSSR šťastný život. „Škoda, to už nebude za mě,“ odpověděl bůh.

Nixon přijel do SSSR a zeptal se Brežněva, proč sovětští dělníci nestávkují. Brežněv ho vzal s sebou do fabriky a oznámil dělníkům: „Od zítřka vám zkrouhneme výplaty!“ Potlesk. „Zvyšujeme vám pracovní dobu!“ Potlesk. „Každého desátého oběsíme!“ Potlesk. Dotaz: „Provaz si má přinést každý sám, anebo to zajistěj odbory?“

Oficiálně ale bylo všechno v pořádku. Země budovala socialismus, posléze rozvinutý socialismus. Chruščov oznámil, že v roce 1970 nastane komunismus. Někdo tomu skutečně věřil. Byla to pěkná myšlenka a příjemná vize. Možná by se za komunismu objevilo v normálních státních obchodech i maso. Takhle bývalo jen na trhu a hodně drahé. Zato schéma prasečího či kravského trupu s názvy jednotlivých částí vypadalo nad prázdnými regály umělecky. Byla to předzvěst konceptualismu.

Když jsem byl v předškolním věku, směl se kritizovat stalinismus, protože Chruščov na této kritice vystavěl plán likvidace svých soupeřů v mocenské špičce. Když jsem šel do první třídy v září 1964, zdobil čítanku portrét Nikity Sergejeviče Chruščova, velkého bojovníka za mír na celém světě a neúnavného budovatele šťastného života sovětských lidí. Neuplynul ani měsíc mého žákovského období a bojovník a budovatel byl svržen. Doba ale pokročila. Nechali ho dožít pod bdělým okem orgánů na dače a my jsme nemuseli, jak se to stalo našim rodičům s činiteli zničenými Stalinem, začerňovat jeho jméno ani vytrhávat z učebnic fotky odhaleného nepřítele lidu.

Nový šéf země Leonid Brežněv brzy na sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu připomněl Stalinovu roli ve Velké vlastenecké válce a sklidil bouřlivý potlesk delegátů. Na školním výletě, a to mohlo být o pár let později, zahájila učitelka, která vedla paralelní třídu, v tichém prostředí na břehu říčky debatu o tom, co je vlastenectví.

Každý přítomný žák musel svými slovy vyjádřit, jak má rád socialistickou vlast. Žák Mitrofanov (jinak samá jednička) ale pronesl, že patriotismus jako povinnou lásku k vlasti neuznává a že každý by měl svobodně posoudit, jestli je vlast hodná toho, aby ji miloval. Učitelka explodovala: „Až se vrátíme do města, pošleš do školy rodiče k pohovoru!“

Žák si představil své bezpartijní inženýrské rodiče, na které křičí učitelky a ředitelka, a třeba i mnohem mocnější nepřátelé, a vylekal se. Byl ale v počínající pubertě a řekl paralelní učitelce, že není jeho třídní a že ať mu to nařídí třídní.

Třídní byla korpulentní žena, která se starala o to, aby byla vlastenecká výchova na dobré úrovni. Zaměřila se na studium života a tvorby dětského spisovatele Arkadije Gajdara a na tom vybudovala renomé. Třída tak jezdila po celé zemi na místa, kde Gajdar někdy žil nebo bojoval. Stala se součástí sítě gajdarovců po celém SSSR. Když ale žáka vyslechla, nakonec jeho dotaz, zda má tedy říct rodičům, aby přišli do školy kvůli vlastenectví, přešla mlčením. Jen zamumlala: „Zatracená stalinistka.“

Žák ale měl dávno za sebou náruživé čtení skoro kompletního vydání časopisu Junosť z let největšího protistalinistického tání. Otec si v té době pokrokový časopis svého času předplatil. Bylo pak těžké bezvýhradně milovat vlast, v níž se ještě nedávno děly hrůzy, o kterých četl.

V srpnu 1968 byli otec, máma a já na jižním Uralu, kde měl otec dlouhodobý služební pobyt. Pomáhal uvádět do provozu tamní vysoké pece v metalurgickém kombinátu. Město Běloreck obklopovaly lesy a hory, a tak jsme za otcem přijeli a já prožil nejhezčí společnou dovolenou. Jen se rodiče na procházkách v lese neustále přeli o tom, co se děje v Československu. Neposlouchal jsem je, měl jsem jinou práci.

Otec četl právě vydaný druhý díl vzpomínek Ilji Erenburga Lidé, roky, život. Přes den byl ale v práci a já jsem s sebou žádnou knihu neměl. Tak jsem otevřel tu jeho. Už jsem u toho zůstal. Ponořil jsem se do světa, o kterém jsem měl tušení, že existuje, ale zjevením bylo, že tam, na Západě, prožil půlku života uznávaný sovětský autor, a ještě o tom vydal rozsáhlé a děsně zajímavé vzpomínky.

Ten díl ale začínal líčením strašlivého roku 1937. Vstřebával jsem pochmurné a detailní vyprávění, jak mizeli ti nejtalentovanější lidé ve společnosti. Nahoře byl Stalin, paprsky smrti vycházely z jeho tváře a siluety s fajfkou v ruce. K upřímnému poděkování osudu, které jsem učinil, když mi bylo sedm let a v USA běžely prezidentské volby, se tak přidalo nové, protože to původní se mezitím smrsklo a vyšumělo.

V roce 1964, po zavraždění prezidenta Kennedyho, kterého bralo mé dospělé okolí jako hodného člověka a lidé na ulicích po oznámení zprávy o atentátu plakali, soupeřili v nových volbách demokrat Lyndon B. Johnson a republikán Barry Goldwater. Všichni kolem fandili Johnsonovi, protože byli přesvědčeni, že když vyhraje Goldwater, druhý den ráno vydá rozkaz k přepadení Sovětského svazu.

Nespal jsem celou noc. A děkoval osudu – bůh samozřejmě neexistoval – že mě umístil do země, kde se takové hrůzostrašné věci ve volbách nedějí. Pak nám bylo řečeno z vysokých míst, že Johnson, který vyhrál, je taky pěkná kapitalistická svině. Válka s Amerikou ale nezačala.

Nová vlna poděkování osudu mě zachvátila, když jsem si říkal: Ještě že ta strašná stalinská doba skončila! Vždyť tyran už nežil celých patnáct let. To ve mně sedělo ten měsíc, který jsme strávili v lesích, na krásné řece, měsíc s chutí hub, lesních jahod a vůní jehličí. Zpět do našeho Rostova na Donu jsme se měli všichni tři vrátit 25. srpna se zastávkou v Moskvě, kde žila mámina školní kamarádka Valentina.

Mezitím ale byl 21. srpen. Rodiče byli zjevně zmatení. Valentina nikoli. Vyprávěla – a měla slzy studu a vzteku v očích – jak je dva dny předtím z práce nahnali spolu s davy dalších Moskvanů do špalíru na cestě z letiště Vnukovo do Kremlu, strčili do ruky sovětské a československé vlaječky a přikázali, aby mávali, usmívali se a provolávali zdravice Ludvíku Svobodovi, který byl tudy vezen. „Jsme prokletí, prokletí na roky dopředu!“ opakovala Valentina. Rodiče byli v rozpacích.

Chápal jsem je. Ve svých jedenácti letech jsem si dobře ujasnil základní pravidlo života: Každou chvíli může někdo přijít a všechno nenávratně zničit. Oni to měli zažité mnohem silněji. Oba dědové byli za Stalina perzekvováni. Děda z otcovy strany to odnesl relativně lehce. Jen ho nějaký čas vláčeli po vězeních, a pak přece jen pustili. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak se to přesně stalo.

Babička cosi vyprávěla, ale nebylo snadné tomu porozumět. Později jsem si začal myslet, že děda měl štěstí, protože jeho věznění připadlo na okamžik, kdy po likvidaci Ježova instaloval Stalin do čela NKVD Beriju a ten se chtěl v prvních chvílích uvést jako spravedlivý vládce osudů. Osvobodil proto část vězňů, které označil za oběti zločinného Ježovova působení.

Děda tak šel ven a na jeho místo prý hodili jeho zástupce, který ho měl předtím udat, že je špión cizích rozvědek, aby pak usedl na jeho šéfovskou židli. Dál už měl děda jen kariéru náčelníka několika námořních a říčních přístavů. Chytl ale tuberkulózu a v roce 1950, v 41 letech zemřel.

Mámin otec byl obyčejný milicionář, což nebyl příslušník Lidových milicí, které v SSSR neexistovaly, ale to, čemu dnes říkáme policista. Pochůzkář. I na něj, ostatně jako na tisíce dalších lidí v tehdejší době, přišlo udání, že je špión. Odkroutil deset let v gulagu. Přežil. K rodině se ale vrátit nesměl, velká města byla pro bývalé vězně gulagu zakázána. Vrátil se na pár týdnů na zapřenou, riskoval, že ho udají a půjde zpět. Nestalo se to.

Babička z máminy strany to táhla sama s třemi malými dětmi přes celou válku. Měla základní vzdělání. Dokázala to, nikdo neumřel. Moje máma jako pubertální děvče ale nemohla pochopit, kde se tu vzal ten cizí chlap, který si říká táta a kde byl doteď, když bylo nejhůř. Babička jí totiž neřekla nic. Bála se, že půjde za manželem jako členka rodiny nepřítele lidu a děti skončí v děcáku nebo nedej bože ve speciálním lágru pro děti nepřátel lidu. Jako Polka, jejíž rodina prchla od Krakova během první světové války, si pamatovala, co je to být bezprávný človíček v mlýnici dějin.

Děda nakonec odjel neznámo kam. Máma si do konce života vyčítala, co že mu to tehdy jako hloupá holka provedla. Zakotvil v malé vesničce na Ukrajině u místní vdovy. Babička tam za ním občas přijela. V roce 1960 zemřel. S paní, se kterou žil, udržovala babička přátelský vztah další roky.

Mohl jsem něco vyčítat rodičům, kterým se to všechno v srpnu 1968 muselo vrátit? Sám jsem uměl vycítit, odkud hrozí nebezpečí. To bezprostřední přicházelo z podsvětí. Dalo se s tím ale žít. Stačilo nechodit do ulic, kde vládlo, a už vůbec ne po setmění, vyhýbat se tmavému schodišti na školním dvoře a vzdálené aleji v parku naproti škole.

Ještě účinnější by bylo mít známého kriminálníka ze sousedství, který by se za člověka zaručil, kdyby na něj skočila jiná banda. To jsem ale neměl, a tak nezbývalo než se pohybovat mezi kapkami deště. Povedlo se. Jen jednou mi dali nůž na krk. A pak mě ze zábavy zkoušeli ze znalostí poňatij. Poňatija je kodex zákonů podsvětí. Je jím odkojen například Vladimir Putin.

Já jsem o tomto kodexu měl jen empirické znalosti. V knihovně nebyl k půjčení. Nebyl vlastně ani napsán. Přesto když se mě kápo, který útočníka s nožem stáhl, zeptal: „Byl to tenhle?“ a ukázal na něj, impulzívně jsem zavrtěl hlavou a vyhrkl: „Ne.“ Byli spokojeni: „Hele, vyzná se!“ Mohl jsem jít. Dodnes nevím, co jsem udělal správně.

Pak tu byla hrozivá masa, která přímo ke kriminálníkům nepatřila, měla ale k nim sociálně blízko. On to ostatně byl oficiální termín za Stalina. Političtí vězňové byli „sociálně cizí“, kriminálníci „sociálně blízcí“ a pomáhali bachařům politické týrat. Ta mlčenlivá masa byla v nekonečných frontách na všechno, na lavičkách ve dvorech s dominem a chlastem, vystrkovala do průchodu narvaných vagónů dálkových spojů nohy ve smradlavých ponožkách, z věčného mlčení přecházela do opilých skandálů s řevem a rvačkami, v nichž tekla krev a prýštila nenávist ke všemu kolem, obzvlášť k těm moc chytrým. A byla to spolehlivá základna těch, kteří všechno řídili shora.

S těmi běžný člověk do styku nepřišel. Byli kdesi tam, za zdmi střežených stranických a státních budov, ve sférách, odkud mohlo přiletět cokoli. Od smrtelné rány až po milost z rozmaru. On ten vtip o provazu, který má každý přinést s sebou, nebyl tak úplně vtip.

Otec se jednou přiznal, že chtěl vlastně dělat jazyky. Ale na vysokou šel v roce 1949. Strana potřebovala inženýrské kádry. Stal se železničním inženýrem. S touto profesí se nesžil. Udělal dálkově druhou vysokou a do konce profesního života jezdil po metalurgických kombinátech, aby pomáhal s uvedením do provozu a udržováním vysokých pecí. V oboru byl ceněný, ale nepovýšil, protože nikdy nevstoupil ke komunistům.

S otcem si to ale všemocný stát zastupovaný komunistickou stranou vyřídil v porovnaní s jinými osudy jemně. Mámin kamarád z vysoké, kterému jsem říkal strejda Lev, byl podle ní matematik s náznaky geniality. Říkalo se, že má před sebou skvělou budoucnost. Ve skutečnosti v tu chvíli měl před sebou několik let lágru.

V nějaké partě si pustil ústa na špacír a řekl vtip o rodné komunistické straně. Po udání zmizel. K nám chodíval na návštěvu po propuštění. Pamatuji si ho jako člověka s divným úsměvem, který jako kdyby nevnímal vážně, co se kolem něj v civilním životě odehrává. Pak nás navštěvovat přestal. Máma neochotně řekla, že nepřijde, protože se stal antisovětčíkem. Později emigroval do Izraele.

A teď, co bylo hezké.

Před pubertou rozhodně zmrzlina. V létě běžně bývalo venku ke čtyřiceti stupňům i týdny v kuse. Kopějky na porci zmrzky jsem měl vždycky. Nejlevnější stála dokonce jen devět kopějek, ale k dostání nebyla často a taky měla nejhorší chuť. Zato ovocná za jedenáct kopějek nikdy nechyběla. Nejchutnější byla višňová, ani jablečná nebyla k zahození. Šlo vlastně o zmrazenou dřeň. Té byl dostatek, ovoce a zelenina kolem, i na stromech v ulicích a na zahrádkách u domků, nahrazovala svou hojností nedostatek jiných živin.

Kolovaly ustálené pověry, co je z jídla nejlepší. Většinou šlo o věci, které k dostání nebyly. Potraviny z dovozu, pokud nešlo o ananasy či mango od přátel SSSR v Africe, ale o reálné produkty ze Západu, zůstávaly bájné jako Atlantida. Pro suchý salám nebo párky se muselo do Moskvy, což se vzhledem ke vzdálenosti přes tisíc kilometrů dařilo jen těm, kteří tam jeli služebně nebo projížděli cestou z dovolené.

Vrcholem všeobecných snů, které snili i dospělí, byly bonbóny s názvem Ptačí mléko. Takový název měly proto, že byly prý vzácné až neskutečné, pokud se týkalo údajně pohádkové chutě. O řadu let později jsem je v Moskvě uviděl a neodolal. Byly příliš sladké.

Zmrzlina se ale prodávala na každém rohu. Nejpopulárnější byla řada založená na šlehačce. Prosté slivočnoje za 13 kopějek, s kakaovou příchutí za 15, plombir za 19. Dál už jen zmrzka aristokratka: leningradskoje za 22 kopejěk v tmavé čokoládě. Letní večerní procházka po hlavní třídě s rodiči nebo jen s mámou, když byl otec věčně na služebkách, kromě konzumace zmrzliny zahrnovala také sklenici přírodní šťávy. Nalévaly se z velkých obrácených skleněných kuželů s kohoutkem dole. Rajčatová za deset, jablečná za dvanáct a hroznová za dvaadvacet. Rajčatová se mohla dochutit, na pultu stála malá sklenička vždy mokré hrubozrnné soli s kávovou lžičkou nahoře.

Až po roce 2000 jsem se v Praze dozvěděl od profesora medicíny, který se zabývá také zdravotní ochranou obyvatelstva, že právě v Rostově došlo v 60. letech k masovém nakažení žloutenkou kvůli nedodržování hygienických norem. To jsme ale nevěděli, na rozdíl od výskytu cholery, která v roce 1970 zuřila v Oděse a v jiných městech a měla zasáhnout i nás. Ovšem bez viditelných následků, což znamená, že se nevědělo o nikom známém, kdo by se nakazil, natož umřel. Vlastně jako by nebyla.

Doba rozkoše ze zmrzliny skončila dřív, než další radost, která mě doprovázela ještě pár dalších let. To byl fotbal. Nikdy jsem nehrál závodně, ale bez každodenního čutání by to nešlo. Také bylo hřiště jediné místo, kde jsem se mohl potkat s kluky, kteří pocházeli ze světa, kde se nečetlo, ale chlastalo se, oblbovalo se prášky a kouřil se hašiš. Schopnost utéct soupeři, pěkně si přihrát a dát nechytatelnou ránu pod břevno, to uznávali. Já jsem se učil hrát týmově.

V šesti letech jsme byli poprvé a naposled na fotbalu všichni tři, s otcem a mámou. Pak už jen s otcem. Ten první zápas v rámci poháru SSSR prohrál hanebně rostovský SKA s lvovským mužstvem téhož názvu (který znamenal sportovní klub armády) 0:1, i když Rostov hrál nejvyšší ligu a Lvov jen první. Odnesl jsem to horečkou z rozčarování. V blouznění se mi pořád zjevovala sytě rudá jednička na černém dresu rostovského brankáře Gluchotka.

O pět let později jsme s babičkou, otcovou mámou, a nevlastním dědou byli v jeho rodišti, malé vesničce na středním Uralu. S místními kluky jsem se dal do řeči samozřejmě o fotbale. Jenže. Oni. Vůbec. Nevěděli. Kdo. Je. Lev. Jašin. Horečka se nedostavila, ale vesmírný rozměr zklamání a nepochopení, jak je něco takového možné, si vybavuji dodnes.

S pubertou přišly jiné světy, ve kterých mi bylo moc dobře. O tom jen krátce, dětství už to v pravém slova smyslu nebylo. Na prvním místě byly knihy. A mezi nimi – jak se ukázalo, na celý život – díla Arkadije a Borise Strugackých, Vasilije Aksjonova a Fazyla Iskandera. Časem se přidala další jména a názvy, ale tito velikáni, spolu s Jevgenijem Švarcem, se mnou už zůstanou navždy.

A pak hudba. Jen posluchačsky, bez pokusů, které absolvovali skoro všichni vrstevníci kolem, kteří měli alespoň zlomek příslušných schopností – a sice buď zpívat s kytarou anebo založit kapelu. Čistý zážitek bez přímého spojení s konkrétním životem poskytoval brzy objevený Čajkovskij, Bach a Vivaldi. Lákavě zněly kolující nahrávky především rockových skupin. Už ne jazzu, ten byl samozřejmě pro starce z generace rodičů a já se k němu vrátil až po čtyřicítce.

Západní kapely k dostání oficiálně nebyly, polské a maďarské skupiny a zpěváci ale byli zcela legální, a dokonce se daly sehnat jejich desky. Nepropagovali se přitom ani vzdáleně tolik jako Karel Gott a Helena Vondráčková. Kdyby se ale někdo přiznal, že doma poslouchá ty dva… ne, to se ani představit nedalo.

Z tohoto období zůstal mým souputníkem na zbytek života především Czesław Niemen. Ale také Czerwone Gitary. Anna Maria Jopek, další kotva na tomto moři, tehdy byla malá holka. Nesmím ale vynechat skupinu, která mi také vydržela, a přitom pocházela z SSSR. Neuvěřitelné Pěsňary poslouchám i teď.

Dvě jména, která patřila formálně k hudbě, byla ve skutečnosti něčím větším a tito dva pánové zrovna spojovali poslech s konkretním životem kolem. Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava. Po letech odešel dobovější Vysockij do síně čestných vzpomínek. Okudžava zůstal. Už napořád.

Sedmdesát kilometrů od Rostova, v Taganrogu, se narodil, strávil dětství a rané mládí Anton Pavlovič Čechov. Pak v jednom dopise napsal slova, která by se hodila jako motto k tomuto povídání:

„Člověk nezbytně potřebuje pocit svobody, a tento pocit ve mně začal klíčit až docela nedávno. Dřív jsem ho prostě v sobě neměl… Mladý muž, nevolnický syn vychovaný k úctě absolutně ke všemu, k tomu, aby líbal popské ruce, skláněl se před cizími myšlenkami… tak tedy tento mladý muž ze sebe postupně, kapku po kapce vyždímal otroka a… když se jednoho krásného rána probudil, náhle pocítil, že v jeho žilách už nekoluje otrocká, ale skutečná krev…“

To „krásné ráno“ je pěkná zkratka. Doopravdy je to tak, že každé ráno si člověk musí opakovat, že dobojováno nebude nikdy.

Ale abych nezapomněl.

Měl jsem vleklé potíže se svým Samsungem Galaxy S4. Rok po zakoupení haproval v jedné důležité věci, která ovlivňovala provoz, a také ve vedlejší, dalo by se říct kosmetické. Dal jsem ho na reklamaci. A představte si, ani ne po třech týdnech byl zpátky. Na opravu kosmetické vady se sice vykašlali, ale funguje, což je zásadní, ne?

Pak že pokrok neexistuje.

 

Alexandr Mitrofanov

Novinář, publicista a mikrobloger. Komentátor deníku Právo, trvale spolupracuje s ČRo Plus a s Českou televizí. Získal Cenu křepelek (1994) a Cenu Ferdinanda Peroutky (2000). Napsal knihy Za fasádou Lidového domu a Politika pod pokličkou (s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie.

Alexandr Mitrofanov, redaktor

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *