„Jseš snad trenér, a ne nějakej špión,“ prohlásila Matka. „Nevím, co tady řešíme.“
Otec důkladně vyškraboval zbytky vnitřností rozházených po stěnách talíře.
„Mně je to jedno,“ prohlásil lakonickým tónem. „Já se můžu vrátit kdykoliv. Ale nechápu, proč to tu krávu napadlo, taková hovadina. Bůhví, pro koho dělá.“
„Neřvi tak proboha,“ okřikla ho Matka. „Dělá třídní učitelku, prostě jí to přišlo jako dobrej nápad, aby se děti dozvěděly něco novýho. Proč by měla…“ S posledními slovy ztlumila hlas a opatrně zatáhla béžový závěs z kluzké látky, která působila jako pokus prvobytně pospolné společnosti o výrobu saténu. Za závěsem byly skleněné dveře a za nimi pokoj, jemuž dominoval obdobně béžový psací stůl.
Osmiletý hoch pomalu, krasopisně vykresloval jedno písmenko za druhým do sešitu nadepsaného REFERÁT. Věděl, že není slušné poslouchat hovor za dveřmi. Ale slova si ho nacházela sama, i když si položil obě dlaně na uši, což mu navíc bránilo v psaní.
Na rozdíl od většiny kamarádů nijak neprahnul po tom být dospělý. Fascinovaly ho však některé věci, které člověk dokáže až jako dospělý – třeba neposlouchat debatu, kterou přitom jasně slyší. Smířil se s faktem, že to ve svém věku ještě nedokáže a nastražil uši.
„Přece od něj nikdo nečeká žádný rozbory,“ říkal Matčin alt. Otcovu odpověď nebylo přes bariéry slyšet, ale bouchnutí sklenice o stůl naznačovalo, že má na věc vyhraněný názor.
Chlapeček věděl, že všichni dospělí se někdy hádají. Bolelo ho však vědomí, že tentokrát je příčinou nesouladu on. Potlačil nutkání kýchnout a tiše otevřel dveře. První bublinky rýmy ho v nose začaly svědit téměř okamžitě, co vylezl z letadla. Teď se navíc ozývaly náznaky bolesti v krku. Věděl, že nemoc znamená spoustu starostí, počínaje acylpyrinem rozpadajícím se na jazyku v nakyslou břečku a konče smrtelně nudnou terapií „ležet a potit“. Ale teď šlo o důležitější věci. Hlasitě vtáhl hlen do nosohltanu a vykročil do vedlejší místnosti.
„Ty ses nachladil? A nebolí tě v krku?“ Matka starostlivě natočila hlavu, aby přes šířku obýváku zachytila tušené šelesty uvnitř malého hrudníku.
„Trochu, ale to je dobrý, mami.“ Podíval se na rodiče semknuté vprostřed pokoje jako minimalistické stádo antilop čekajících u napajedla na útok predátorů. „Nevím, co si mám zapisovat.“
Otec bezmocně rozhodil ruce. Matka pohladila syna po vlasech s intenzitou, jakou kameníci používají při leštění mramoru. „Prostě spolužákům a paní učitelce řekneš, co se ti v Kostarice líbí, a co ne. Vždyť neděláme nic špatného,“ zadoufala a tázavě pohlédla na svého muže.
„A myslíš, že to ty pitomce zajímá?“Pitomci byl speciální termín používaný v situacích, kdy Otci chyběla jistota, že se jeho slova některému z pitomců náhodou nedonesou. Obvykle dostávali horší jména.
Otec nepatřil k disidentům, politika ho stejnou měrou nudila jako iritovala. Pokud by k soužití s režimem stačilo pověsit na zeď „plešatýho debila“ – jak důvěrně označoval zakladatele SSSR – v klidu by pod ním každé ráno posnídal. Měl ovšem bytostně nerad příliš aktivní intervence třetích stran do svého osobního prostoru, což zjednodušeně nazýval „kecat lidem do života“. Režim bohužel představoval esenci kecání do života, a tím Otce dostával do ideového sousedství Ayn Rand, Raymonda Arona a dalších lidí, jež neznal.
„Vždyť může jenom říkat věci tak, jak jsou, akorát něco vynechá. Je to chytrej kluk,“ pravila matka nejistě. „Jsi náš chytrej kluk, viď?“
Chlapečkovi přišlo hloupé její názor potvrdit. Myslel si, že je chytrej kluk, a široké okolí ho v tom od kolébky ujišťovalo. Byl také dost velký na to, aby věděl, že chytrej kluk o sobě takové věci netvrdí. V koutku duše měl navíc strach, že by se okolí mohlo plést. Třeba je úplně obyčejný kluk. Stačí jedna chyba a přijde se na to, jako se po letech zapírání naivně prořekl při tenise, že nevidí na skóre. Za to ho rodiče potrestali brýlemi s tlustou – béžovou – obroučkou. Raději si nepředstavoval následky, kdyby se ukázalo, že není chytrý.
„Jasně že není blbej,“ pokračoval Otec. „Ale tohle není sranda. Kde jsme byli na jaře na dovolený?“ otočil se na syna.
Chlapeček věděl, že je v otázce skryté nějaké úskalí, ale nedokázal odhadnout jaké. „No… U strejdů Vacků v Las Brisas – “
„No co ti povídám,“ zaržál otec s temnou radostí v hlase. „A balíme kufry.“
Matka se unaveně podívala skrz svoje dítě. Někde za ním, na béžovém závěsu, byly nejspíš napsané všechny správné odpovědi. Ale když se chlapeček otočil, neviděl ani písmenko.
„Víš, raději nebudeme o strejdech ve škole povídat,“ řekla Matka.
„A proč?“ nebylo jasné Chlapečkovi.
„Protože by to tvým kamarádům bylo líto a trápilo by je, že taky nebyli u strejdů u moře,“ odvětila Matka. „Strejdové jsou emigranti,“ dodala mimoděk.
Otec se krátce zahleděl do stropu a svalil se před televizi.
„Ale to nikomu neříkej,“ řekla rychle Matka a vyhnula se manželově pohledu.
„Tos tomu pomohla,“ odfrknul hlas z gauče.
Chlapeček horečně přemýšlel, jak rodiče uklidnit. „Možná budu nemocnej,“ zadíval se s nadějí na Otce. „Bolí mě v krku.“
„Chlap něco vydrží,“ poznamenal nepřítomně Otec s očima upřenýma na obrazovku.
Zmenšenina chlapa zavřela oči a představovala si, že je jinde.
Žádné bublinky v nose.
Žádný REFERÁT.
Žádné závěsy z prasaténu.
A barvy. I když se mu v noci zdálo o létání nebo Vánoční říši, během vteřiny dokázal poznat, kde se sen odehrává. Místo zvané Doma mělo vyšisované tóny béžové, šedé, zelené…. Vlastně většinu správných barev, jen tlumených do intenzity, ze které nebolely oči. Tak tlumených, že snadno splývaly dohromady a ukazovaly ulice, domy a parky přes filtr vytvarovaný ze všech barevných plastelín smíchaných dohromady. Zato Nové Doma bylo vymalované sytými tóny a Chlapečkovi bylo zřejmé, že to někomu muselo dát hrozně moc práce.
„Tady nejseš na fotbale,“ prohlásila Matka rezolutním tónem. „Musíme Pepčovi říct, co má vykládat.“
Povyprávět škole o exotické zemičce mezi dvěma oceány zpočátku vypadalo jako nevinné zadání. Matka ovšem odjakživa, co si ji Chlapeček pamatoval, vynikala tím druhem opatrnosti, který má v podrobnějších učebnicích psychologie vlastní heslo. Záhy také zjistila, že pohled řady přátel a bývalých kolegů na život v Latinské Americe se liší od jejího. Nerozuměli dusivé trýzni neurotika, který ze dne na den vyměnil důvěrně známé obavy z prasklého potrubí nebo klíšťové boreliózy za prostředí, které vás chce zabít. Před odjezdem měla největší obavy z infikovaných komárů. Po deseti měsících zpestřovaných korálově zbarvenými hady, brouky o velikosti rejska, zemětřeseními a vzdálenou sopečnou erupcí by už malárii považovala za nevinné zpestření. „Země, kde tě může uštknout žába, fakt není normální,“ vyprávěla kamarádce z tenisu.
Okolí však bůhvíproč vidělo jen ženu v domácnosti s obří zahradou a spoustou volného času, víkendy trávené pod palmami Karibiku a neprojevovalo očekávaný soucit. Naopak se objevovaly signály, že tak rozmařilému stylu života by lépe čelila Stranou prověřená rodina nežli občané, kteří se o sociálně spravedlivou společnost nijak nepřičinili.
Zanedlouho matce připadalo, že jsou i horší věci než jedovaté žáby, a zaměřila svou opatrnost na cíl, aby se všichni tři mohli před začátkem nové sezóny v pořádku vrátit za oceán. Z tohoto pohledu byl školní referát chůzí po tenkém ledě. Zejména když mezi posluchači měla být vnučka jednoho z nejvyšších stranických funkcionářů. „My jenom nechceme,“ mrkla směrem ke gauči, „aby to vypadalo, že se chlubíme.“
„A co mám říkat, abych se nechlubil?“ zeptal se Chlapeček.
„No můžeš třeba říct, že je tam teplo a našel sis kamarády, kteří k nám hodí hrát fotbal,“ improvizovala Matka.
„Nebude těm pitomcům trochu vadit, že máme na zahradě fotbalový hřiště?“ ozval se gauč.
„Táta má pravdu. Řekni jenom, že s kamarády chodíš hrát. A na druhou stranu můžeš říct, že je v Kostarice hodně chudých lidí.“
Chlapeček přemýšlel, jaké zná chudé lidi. Mladá indiánka s kokosovým stánkem u hlavní silnice byla nejspíš chudá. Asi i hrbatý malý pán s knírkem, co Chlapečka při setkání žertovně rýpal do žeber a jemuž otec dával lístky na fotbal. Ale nevěděl, jak se spolehlivě pozná chudý člověk, což by chytrej kluk poznat měl. Hlavou mu probleskl spásný nápad. „A můžu říct, že Estrella je chudá, a proto je naše uklízečka?“
Matce naprázdno scvakla čelist. „O Estrelle nikomu vyprávět nebudeme,“ odpověděla rychle.
Chlapečkova nejistota se pomalu přelévala v zoufalství. „Mami, musím zítra do školy? Začíná mě škrábat v krku.“ Dřív na Matku fungoval každý náznak nemoci spolehlivě, a nyní se mu navíc opravdu usazoval knedlík v hrdle.
Matka v duchu provedla SWOT analýzu navrhované varianty. „Stejně bys to musel odvyprávět jindy,“ naklonila se chápavě k dítěti. „My nechceme, abys…. neříkal pravdu. Ale pravda jsou i ty nepříjemné věci, víš? Přece se pamatuješ i na něco ošklivého,“ dodala s nadějí v hlase.
„A jak nám na Conchalu všude lezli ty velký mravenci?“ nadhodil opatrně Chlapeček.
„Mravenci by šli,“ zamručel Otec.
Chlapeček zapsal MRAVENCI a měl radost, každý bod se počítal. S Otcem v podobných momentech nebývala moc řeč. Někdy vyústily v solitérní večer doprovázený cigaretami a kolou s rumem, kterou sem tam zamíchal ukazováčkem.
Rum Chlapečkovi nevadil a kouření také ne, byť jednou zkusil opuštěnou krabičku spláchnout do záchodu, aby si Otec nevytvořil závislost. Tomu se podařilo zabránit, ovšem za vysokou cenu. Otec neměl radost, když se o vlhkém hrobě svých cigaret dozvěděl, ale nebylo to nic proti záchvatu třaslavého vzteku provázejícího jejich vybírání z mísy, neboť se místo spořádaného odplutí do odpadního Styxu vznášely po hladině neschopné ponoru, nemluvě o hrozbě ucpání tenkého latinskoamerického potrubí. Od té doby házel Chlapeček krabičky přes zeď k sousedovi, který si vážil Otcova zdraví a nikdy mu kuřivo nevrátil.
Ale zatímco s tabákem bojoval pragmaticky a bez emocí, z duše se mu hnusilo, jak Otec rve ruku do sklenice a stékají mu po ní lepkavé kapky, které se následně odpojují od zažloutlého prstu a v nepravidelných intervalech dopadají na stůl. Chvíli přemýšlel, jestli by strastiplný dojem vylepšilo, kdyby spolužákům přednesl, že doma nemají míchátka na pití. Tušil však, že Otci by se tenhle bod nelíbil.
„A co lítající švábi z předsíně?“ Úspěch s mravenci Chlapečka povzbudil a rozhodl se vytěžit hmyz na maximum.
„Budeme vypadat jako prasata,“ protestovala Matka. Reflexivně otřela sklenici utěrkou. „To raději pojedu zpátky, než aby si lidi říkali, že máme doma šváby.“
Chlapeček nechápal, proč jsou švábi horší než mravenci, zejména když ti druzí bolestivě koušou, zatímco cucarachas jen bezmocně bzučí vzduchem v přímočaré cestě se skrytým významem, aby sebou s lupnutím praštili o nejbližší stěnu. Co hůř – ztrácel poslední zbytky jistoty, které problémy nebudou trápit jeho spolužáky nad únosnou míru.
„Strejda Vacek říkal, že švábi jsou jako komunisti,“ rozhodl se bojovat za hmyz. „Přežijou i atomovou válku, to je dobře, ne?“
Pohovka s tlumeným zasténáním vyvrhla otce doprostřed pokoje. Geniální sportovní stratég marně přemýšlel, jak vyhrát utkání s tak slabou sestavou jako jeho rodina. „Dyť je to celý kravina tohleto,“ rozčílil se. „Prostě zůstane doma a nic říkat nebude,“ založil ruce na prsou. „A hotovo. Nebolí tě něco?“ otočil se na syna.
„Neřvi tak, vždyť tě někdo uslyší,“ řekla Matka ustaraně.
Chlapeček se rozplakal.
Otec vzdorně pohodil hlavou. „To je mně absolutně jedno, kdo mě uslyší,“ odvětil polohlasem. „Jen ať mě dobře slyšej!“ zašeptal.
Věnováno mému báječnému, legračnímu a milovanému Gabrielovi
Josef Bouška
Původní profesí novinář, poslední roky se živí jako konzultant v oblasti public relations. V současné době s dvěma přáteli dokončuje scénář k anglickému filmu Decent People. Velkou část dětství strávil v Kostarice, kde jeho otec působil jako fotbalový trenér.