V půl šesté už táta bývá z práce doma. Zdržel se asi o hodinu, ale nemáme telefon, tak máma není nervózní. Prostě se zdržel a časem přijde. Honím se s mladším bráchou po bytě. Najednou před dům přijíždí spousta aut. Parkují. Máma vyhlédne z okna, ale hned pustí záclonu a odstoupí. Řekne nám: „Přivezli tátu,“ a rychle se rozhlíží po bytě. Popadne umělohmotný lavor, naskládá do něj několik knih, ještě je zabalí do kalhot, nahoru přihodí ručníky a šoupne mi lavor do ruky.
„Běž dolů a postav ten lavor do sušárny. Cestou se s nikým nebav.“
Říká to klidně a věcně, jen cítím, že to musím udělat hned teď. Okamžitě. Dřív, než ONI přijdou. Nesu lavor a po schodech proti mně stoupají muži v uniformách. Venku zahlédnu tátu u policejního auta s dalšími muži. Vím, že ty knížky musí být důležité, takže i já jsem důležitá, když je nesu schovat před muži v uniformách, kteří nám zaplavili byt, než jsem se vrátila. Ani se nezuli!
Uniformovaní vlezli do všech pokojů. Prošátrávají knihovny a to je dřina, protože knihovny máme všude. Nezůstanou u knihoven. Ze šuplete pod postelí tahají první úlovek. Štos pozvánek na recesisticko-turistickou akci „Pochod na Chlumec“, která se konala před rokem. Jeden z nich ty pozvánky nekonečně přepočítává. Jsem třeťák a už bych to měla spočítané dávno.
V tátově pracovně si rozložili psací stroj na nízký stolek a sepisují zabavené věci:
1) 87x pozvánka na podezřelou neoficiální akci
2) Kniha Bible 3x
3) Solženicyn, samizdatové vydání…
Roční bráška právě začal chodit, ale ještě se chytá nábytku, kvůli rovnováze. Přileze do pracovny, postaví se u stolku a vidí tu úžasně zajímavou černou věc. Cizí pán do ní udatně klofe. Bráška neomylně hrábne na klapky. Písmenka naráz vyletí do vzduchu a před papírem se srazí. Pán je dotčen. Oboří se na mámu.
„Hlídejte si to dítě!“
Jeho tón se mi nelíbí. Ani mámě se nelíbí.
„Vy si hlídejte ten stroj! To dítě je tu DOMA!“
Vida, máma se nedá! Na to není odpověď. Cítím to malé velké vítězství ve vzduchu.
Pánové šacují byt dlouho do večera. Zvoní sousedka Vacková, která k nim nikdy cizí děti nezve, protože by určitě rozházely angličáky z vitrínek. Dnes přišla pro mne, tehdy devítiletou, a pětiletého bráchu.
„Můžu vzít děti k nám na večeři, když to tu dneska máte … eee … asi složitější s vařením?“
V jídelním koutě Vackových se mačkáme na lavici s jejich dětmi a radostně se pošťuchujeme u sekané. Spát jdeme pozdě. Až když muži nasednou do aut, odvezou bibli, pozvánky, spousty podezřelých materiálů a našeho tátu. Knihy v sušárně nenašli. Máma náš žene čistit zuby a honem spát. Zítra čeká škola a školka.
Tátu tehdy zadrželi na čtyři dny, bible na půl roku, pozvánky a ostatní věci navždy.
Gabriela Čížková
Web konzultantka, lektorka a copywriterka. Řídila několik korporátních webů. Pomáhá při vzniku nebo redesignu webových portálů a píše texty nejen na internet. Konzultuje a přednáší, jak pomocí internetu podpořit podnikání. Dcera chartisty Miroslava Tyla.
