O jižní Moravě má statistický Pražák jakési jasno. Spojení „kraj pod Pálavou“ už pak z pohledu Vršovic i Vinohrad zní málem romanticky a ani specifická tvorba ČST a ČT Brno tuhle představu nedokázala z národa před Humpolcem vymlátit. Vzpomeňte si na prospekty a filmy: přirozeným centrem toho všeho úrodného vůkol je fotogenický Mikulov, a byl by jím i formálně, kdyby se pár bláznivých bankéřů v čele s jakýmsi Rothschildem nerozhodlo přivést před 175 lety železnici na území českých zemí ausgerechnet z Vídně. A první na ráně byla Břeclav.
Takže postupně vzniklo okresní město, kterému spadlo do klína křížení dvou železničních a dvou silničních koridorů, tří státních hranic a to vše v krajině, kde největším kopcem je železniční nadjezd a slunce pere do všeho 300 dní v roce. A teď si k tomu představte Husáka a počínající osmdesátky.
Výprava
„Vaříme!“
„Už nemám čím dolívat!“
„Tak hledej potok!
Hledám potok. Táta řídí, jsme někde uprostřed Slovenska, z pravého sedadla dvanáctsettrojky vidím ceduli začátku obce Nedožery, ale okolo nic neteče. Tak zas půjdu s kanystrem po domech.
Se služební dodávkou jsme na cestě už osm hodin a ujeli jsme 200 kilometrů. Je léto, psi se rvou o chládek a naším nákladem jsou dva demižóny čehosi bílého a čehosi červeného, co se neznalým Pražákům odjakživa prezentovalo jako víno. Táta má na hrbu dva velké autokempy na jižní Moravě a v celé republice došel toaletní papír. Takže aby těch pár tisíc bydlících a koupajících se lidí nemuseli hygienici vyhnat a kempy zavřít, jedeme na válečnou výpravu k výrobci do slovenského Harmance. Zbývá tak padesát kilometrů, a jestli seženu vodu do chladiče, dáme to pod dvě hodiny. Auto je tmavé, z vína vzadu už je asi svařák.
Škoda 1203 má výhodu v tom, že základní servisní úkony jdou dělat v kabině – odklopíte kryt motoru mezi řidičem a spolujezdcem a lze opravit či dolít cokoli. Než jsem se přištrachal s vyžebranou vodou, auto trochu vychladlo a za dvě hodiny jsme stáli v Harmanci před papírnami. Obří fabrika, evidentně jediná v údolí, je obehnaná plotem s žiletkovým drátem.
„Stáť, ku komu idete?“ Dvojitá železná vrata před námi, dvojitá za námi. Vrátný je lamželezo sice s modrou uniformou, ale samopalem na zádech. Ochranu výroby strategické komodity tady berou asi fakt vážně.
„Dobrý den, jedeme na odbyt k inženýru Salajkovi.“
„Tak občiansky preukaz, ostaňte vo vozidle, vypnite motor, ruky na volant a čakajte!“
No ty bláho. Čekáme.
Aha, chlap už se vrací. A jde rychleji. Ne, běží. A samopal už nemá na zádech. Má ho v ruce.
„Čo tu chcete? Žiaden Salajka tu nerobí! Von, von z auta!“
Sympatická bojovka se v malém klukovi přehoupla do strachu, chlápek nevypadá na diskusi. Táta to ještě zkouší po dobrém: „Ale tady mám na objednávce napsáno, Harmanecké papierne, ing. Salajka.“
Chlap strne, nevěří.
„Aké papierne? Tu je vojenský kartografický ústav!“
Hopla. Za průnik do tajného objektu jsme dostali kupodivu jen vynadáno, a když pak po zuby ozbrojené osazenstvo vrátnice ověřilo naši pouť za hajzlpapírem, skoro nás litovali a poslali nás naproti. Stejná fabrika, jen bez samopalu a ostnatého drátu.
Výsledek byl skvělý. Toaletní papír nebyl ani tady, ale kreativní tatík vyžebral tři obří role suroviny – půl metru široká a metr a čtvrt vysoká role, každá tak dva metráky. Údržbáři to pak v kempech motorovkou rozřízli na úzké kotouče a uklízečky pak motaly ruličky a hlídaly málem u každé mísy, aby se nekradlo a aby bylo čím třít trus až do konce prázdnin. Sezóna v kempech Merkur a Apollo byla zachráněna.
Okraje a pozemky
Na základní škole je nejlepší, že tam musí všichni. Po dvou letech strávených v mateřské s poetickým názvem Hřbitovní jsem se docela těšil a nebýt toho, že nám spolužák Tonda přitáhl do třídy hned v říjnu žloutenku, by mi to i vydrželo. Učení šlo všem tak nějak samo, a až na klasické poznámky typu „hodil na spolužáka květináč“, se první stupeň obešel bez incidentů a já se aspoň ubránil protivné funkci nástěnkáře – to dělali mazánci.
Dodneška nechápu, jak mohlo fungovat něco tak bizarního jako „oddíly jisker“. Týkalo se to v podstatě jen první a druhé třídy a jediným projevem bylo to, že jsme v budově Okresní správy Sboru národní bezpečnosti složili čtyřveršový „slib“ a dostal jsem malého chemlonového medvídka. Dál se nedělo nic.
Druhý stupeň byla jiná káva. Sešity jsme sice fasovali zdarma, ale na každý předmět jsme do nich museli vyrobit tužkou a pravítkem okraje po obou stranách každého listu. Co učitel, to norma, takže už tehdy padaly nadávky a rodiče, též nepochopivše smysl toho specifického drilu, láli s námi. Jev to byl tak celostátní, že se mu správňácky nebojácně kriticky věnovaly i televizní Aktuality. Výsledek byl ten, že jsme dělali okraje až do konce osmé třídy.
Úžasné byly „ruční“ předměty, které se tehdy tuším jmenovaly Technické práce a Pěstitelské práce, po našem prostě „dílny“ a „pozemky“. Zatímco v dílnách jsme se pilně věnovali výrobě neškodných, ale neprodlený doprovod k lékaři vyžadujících úrazů, bulhaření na pozemcích spočívalo v pokusech obdělat tupými rýči skládku stavební suti, kterou někdo po kolaudaci nové jídelny urovnal a poprášil centimetrem zeminy. I to nám vydrželo čtyři roky, dvě hodiny týdně.
Na školácích se vydělávalo už tehdy, ale veselejšími způsoby než dnes. Nejzábavnější byl pan Grumlík. Učitelka od nás vybrala po koruně a on nám vždycky dvakrát za rok četl v tělocvičně knížky. Slyšet v páté třídě předčítat skřehotavým hlasem O letadélku Káněti byl sice masakr, ale za více než přijatelné peníze jsme se zbavili dvou vyučovacích hodin. Pak se taky vybíralo tuším pět korun „na Afriku“ a nelidských dvacet „na Etiopii“ a pochybuju, že se peníze dostaly dál než na okres.
Největší pecka byly brigády – to se takhle objevily před školou dva družstevní autobusy, do nich se nacpalo osm tříd po třiceti žácích a vyhnali nás do lánů poloshnilých rajčat a paprik. Kdo nezvracel, byl divný, protože ty červenozelené hroudy se stříkaly kdovíčím a vypadaly taky všelijak. Vykořisťovatelské jsme měli i praktické domácí úkoly, zadávané do žákovské knížky zásadně v ich-futuru. „Přinesu do školy 30 dkg sušené přesličky“ byl sofistikovaný rozkaz, zvláště když přišel v listopadu či březnu. Kaštany, žaludy, černý bez a kdovíco ještě jsme rvali ze stromů a ze země ještě to odpoledne, protože stejnou povinnost dostali ve stejný den všichni školáci v okrese a během pár hodin v podstatě nebylo kde brát. Tahle blbost se sice neznámkovala, ale nebylo dobré si to s tělocvikářem coby hlavním sběrovým referentem rozházet. Mimochodem, dnes dělá v té škole ředitele.
Když to teď po sobě čtu, tak vypadám skoro jako šprt, což by vyvrátilo deset mých učitelů z devíti – škola mi sice šla vcelku sama, ale dost jsem nesnášel chemii a matematiku a tělocvik a výtvarku a v kombinaci s mými rádobyvtipnými poznámkami a nejapnými dotazy v hodinách to vždycky bylo nahnuté a vysvědčení zcela nešprtsky pestré.
Na pomezí
Přítomnost dvojích hranic ve městě jsme jako děti vnímali tak nějak samozřejmě. Ty slovenské znamenaly v podstatě jen to, že mezi Lanžhotem a Kúty se naráz mluvilo jinak, a rakouské znamenaly prostě to, že výpravy na jih od města neexistovaly, i když to k hranicím ještě pár kilometrů bylo. Nejblíž k ostré čáře jsme měli u železniční zastávky v Sedleci, tam byly dráty a špačkárny fakt pár metrů od kolejí. Pochopitelně jsme si na základce vyprávěli historky o elektřině v drátech, spálených lidech a podobně, ale moc nás to nebralo. Blízkost Rakouska se projevovala zřetelněji spíš v tom, že na sebestarší televizi šlo chytat oba rakouské programy, a i ten nejtupější osmák chápal, když ORF hlasatelka v jinak nesrozumitelné záplavě dolnorakouštiny zmínila v sobotu v jedenáct večer slovo „erótiš“.
V každé ulici byl někdo se známými za čárou, takže už tehdy se rodiny i na maloměstě dělily na ty lepší a na ty ostatní. V praxi jsme se potkávali ve stejné samoobsluze, ale ti druzí měli tu a tam jakési lepší hadry, coca-colu a povožení v nějakém tom opelu či fordu.
To, že pomalou chůzí dojdeme za půl hodiny k nejbližšímu ostnatému drátu a nakvašenému péesákovi, jsme už jako pískovištní stavitelé prostě vzali na vědomí a nijak významně neřešili v podstatě až do devětaosmdesátého.
Když jsem někdy ve dvě ráno v mlze šlapal s batohem na nádraží na další v podstatě skautskou výpravu typu „cíl neznámý“ (to jsme milovali – prostě jsme se sbalili na dva dny a cíl se dozvěděli až ve vlaku), nemohli mě esenbáci nezastavit.
„Ukaž občanku!“
„Nemám!“ No jo, bylo mi asi čtrnáct, ale díky výšce a vyřídilce mi poprvé na jakémsi úřadě vykali už ve třinácti. Takže pro policajta jednoznačně „živel“.
„Kam jdeš?“
„Na nádraží.“
„A kam jedeš?“
„Nevím.“ A to jsem fakt nevěděl.
Tak mě naložili a kilometr jsem se vezl ve žlutobílém teple. Když mě zbytek oddílu viděl, jak lezu od policajtů z auta, trošku se lekli, ale nějak se to vysvětlilo. Mimo jiné proto, že oficiálně jsme byli řádný pionýrský oddíl.
Mimochodem, subkultura spojená s poloskautskými, poloindiánskými a „něco-jako-ymca“ oddíly a folk, country a rockovými kapelami byla v Břeclavi vždycky silná už od šedesátých let. Po revoluci se pak lidé z vedení těchto skupin, maskovaných Pionýrem, docela veřejně činili – na radnici, v místní kultuře nebo sportu nebo v začátcích podnikání. Takže kdykoli teď chroupu kukuřičný čtvereček, vždycky si vzpomenu na to, jak nás nynější velkosušenkář proháněl na nástupech.
Bílé a černé pláště
Věk 11 měsíců, podezření na zápal plic – a odvezli mě do nemocnice ve Valticích. Ta už je teď normální, ale tehdy se tam jezdilo s podobným nadšením jako do Treblinky. Zkuste si představit, že, dejme tomu, v Kolíně není nemocnice, tak vás coby dítě s celkem vážnou interní nemocí převezou do blázince v Sadské, protože to je přeci taky zdravotnické zařízení. Navíc jsem tam zůstal sám, protože rodič jako doprovod – to neexistovalo. Druhý den volali mámě do práce, ať prý přijede, že odmítám jíst. Tak si coby učitelka vzala volno ze školy a našla mě, ani ne roční mimino, na standardní dvoumetrové kovové nemocniční posteli a na metr vzdáleném stolku netknutý talíř s kusem flákoty, brambory a zabalený příbor. Zápal plic se naštěstí nepotvrdil, tak jsem tu dálkovou stravu přežil.
Zatímco narození a malé děti pro mě v podstatě nebylo téma, okolo smrti se točilo hodně věcí. Odchody prarodičů jsou u mě spojené spíš s příjemnými vzpomínkami na ně samotné, než se smutkem z jejich smrti, což bylo dáno tím, že to byli normální a nekonfliktní lidé a pro mě těch pár krátkých let úplně skvělí pra a praprarodiče. Tomu nehysterickému braní smrti určitě nevědomky pomohl i pan Kelemen, několikagenerační „pan funebrák“ z donucení pod komunálem, který svým službám dodával skoro hrabalovský rozměr. Nad dveřmi kanceláře měl smaltovanou tabulku „Vaše smrt-naše radost“, a když ho někdo v hospodě naštval, s úsměvem mu řekl : „Ty se mi nějak nelíbíš, to bude tak trojka a uprostřed rozšířit“. Po revoluci se osamostatnil a firmu převzala jeho dcera, která tatíkovi „koukala pod ruce“ už od mala a v tanečních se mi chlubila, že převléknutí a kosmetiku uměla od desíti let.
Rudé pláště
Teď zpětně je zajímavé si vzpomínat na nenápadný, ale všudypřítomný ideologický nános – i když už ani na konci sedmdesátých let nešlo ani o přesvědčení, a věřím, že ani o agitaci – spíš setrvačnost a nutnost. Současné retrofilmy jsou (až na výjimky typu Pouta) při zobrazování normalizace z mého pohledu vizuálně pestré, přeplácané a poněkud barvotiskové – prostě se tam snaží vecpat co nejvíc z dnešního pohledu cool rekvizit. Já si pamatuju, že kromě přírody bylo cokoli jiného bledé, nevýrazné, jakoby upatlané, a i ta nejjasnější barva byla jakoby šmrncnutá šedou. Fasády, oblečení, spotřební zboží, jídlo, chodníky, prostě cokoli s dotekem člověka bylo dnešním pohledem naprosto nelákající, nezajímavé.
Takže když měl někdy v osmaosmdesátém projet městem Jakeš, spočíval místní Potěmkin už jen v tom, že se na silnice vylila centimetrová vrstva krásné černé živice a namalovaly čerstvé bílé pruhy. Nakonec nepřijel a auta to sama vytloukla do měsíce, tak jsme měli zase šedo.
Komunisti pro nás byli tak do páté třídy ti divně vážní lidi, kteří z tribuny mluvili na 1. máje ráno a 7. listopadu večer. Dokonce jsme měli s pár spolužáky už od druhé třídy dost bizarní rituál: cestou do prvomájového průvodu jsme při čekání před školou vydlabali jednu kachličku z chodníku a podívali se pod ni – a pokud se to tam hemžilo mravenci a lejich larvami, jen jsme svorně řekli „Bude tam!“ A opravdu, až do osmé třídy mluvil z tribuny vždycky soudruh Luděk Červík. Tolik k vážnosti.
Prvomájové průvody znamenaly 3 až 4 hodiny vyučování v trapu, večerní manifestace 7. listopadu pak kromě lampionů pro mrňata byla z pohledu nás mazáků (od druhé třídy výš) jen čekání na ohňostroj. Nikdo to neprožíval, ale taky to nikdo nijak hrdinně nebojkotoval.
Zbytek jsme brávali tak lehce samozřejmě. To, že se ve všech předmětech objevovaly výhradně příklady směřující k míru a Sovětskému svazu už bylo tak samozřejmé, že nechtěné vybočení bylo pro nás spíš zábava než protest. Fakt, že náš fyzikář odjel koncertovat s místní country kapelou na tři týdny do Texasu jsme brali jako zajímavost a bavili jsme se spíš potom, když nám vysvětloval, jak to tam v té Americe chodí. Evidentně se bál, že mezi námi šesťáky ho někdo práskne za přílišnou chválu, ale nic horšího než větu „Matuška to tam nebude mít lehké, zpěváků jako on jsou tam tisíce.“ nevyslovil. Sláva mu.
S policií jsme se nesetkávali, protože krádeže kol (za dobu základky jsem přišel o tři) nikdo nepovažoval za účelné řešit. A jiná příležitost nebyla – v ulicích zelení mužíčci nehlídkovali ani omylem a nic zásadnějšího jsme nikdo nepáchali.
Vojáci – to byla jiná káva. Ve městě byla dvojí kasárna: ta žlutá v centru byla nedobytná pevnost, sídlilo tam velitelství pohraničního praporu a teď tam stylově trůní soud a věznice.
Větší kasárna ve Staré Břeclavi, známá z neuvěřitelně przněné lidové písničky byla obehnaná plotem s dírami ve výši dětských očí, takže jsme měli výcvik na buzerplacu i autopark pěkně na dlani. Už někdy od druhé třídy jsme při návratu ze školy zásobovali záklaďáky žebrající za plotem pivem z hospody přes ulici s přirážkou na lízátko.
Pochodová cvičení s pověstnými pytlíky na rukou a nohou jsme sice párkrát absolvovali, ale ty nesmysly jsme si navlékli až za městem, protože i učitelům to zjevně připadalo trapné. Problém byl s maskou, protože masku na můj „ksicht pětku“ neobsahoval sklad ani později na gymnáziu, natož na základce. Takže se lesem ploužilo hejno strašidel a jediný Šuch měl leháro, protože coby nechráněný nemohl do zamořeného pásma.
Když zemřel Brežněv, řekl mi to kamarád Martin z vedlejšího bytu mezi ránami kladivem – zrovna jsme v garáži stloukali nějaké přibližovadlo a on si vzpomněl na novinku, kterou slyšel doma. Dumali jsme o tom, jestli bude ve škole volno a montovali dál. Píšu o tom proto, že volno nakonec nebylo, jen jsme museli sledovat pohřeb v televizi, což nás připravilo jen o neškodnou vlastivědu a ještě neškodnější výtvarku – doby státních pohřbů by se z pohledu školáka měly volit odpovědněji.
Nejlepší ale byl školník, který k televizi připojil dvě reprobedny, takže slavný neřízený dunivý pád rakve do hrobu jsme dostali jako pecku mezi uši. Výše zmíněný pan Kelemen to později okomentoval jako „z profesionálního pohledu ne úplně zvládnuté“ a tím to měl Leňa v našich dětských duších odbyto definitivně. Když pak dominově popadali i Andropov s Černěnkem, už jsme jen krčili rameny a ani Gorbačovovi, přes znatelný věkový rozdíl, jsme neprorokovali dlouhou budoucnost. Ale to už je jiný příběh.
Kraj ovoce
V sámoškách na celém Podluží i Mikulovsku nikdy nebylo víno. Proč taky? Každý měl někoho, od koho mohl koupit, a když ne, tak stejně jo. Častým a nenáročným cílem výletů byla Pálava a při scházení do Klentnice, Pavlova, Perné nebo Věstonic se dalo vždycky zapadnout do nějakého sklepa a při neexistenci vinařské turistiky byli chlapi u bečky či lisu vždycky ochotní k povídání a ochutnání. Realita byla taková, že děti víno zajímalo jen jako kuličky na hroznech a potom ta sladká šťáva, která teče z lisu. Mezistupněm mezi tímhle a burčákem jsme se nechtěně opíjeli už jako třeťáci, za což by dnes mé rodiče ombudsmanka asi zastřelila za úsvitu. Nám to jako dětem nepřišlo, prostě to bylo dobré a občasné motání hlavy patřilo k věci. V Klentnici jsem coby třeťák nechtěl čekat na ochutnávající rodiče, vlezl do kabiny vinařovy Pragy S5T a ruče odbrzdil. Jízda trvala naštěstí jen deset metrů a končila v protisvahu, ale i tak to byla pecka pro rodičovské nervy a za chvíli i můj zadek… Tak těžká romantika to ale není – už tehdy mi bylo jasné, že víno je především strašně moc práce a výsledek mi tehdy stejně ani moc nechutnal.
Lepší to bylo se slivovicí – ta mi sice nechutnala taky, ale její výroba znamenala výpravy za švestkami, kterých jsem se mohl ujíst. To se vždycky domluvilo pár chlapů, od silničářů si pronajalo deset stromů u málo používané silnice a vždycky v sobotu ráno vyrážela výprava: muži a děti se seskládali na korbu Avie s vysokými bočnicemi a jelo se někam k Tvarožné Lhotě. Tam jsme očesali, co se dalo a hurá do pálenice – čerstvé švestky nám vyměnili za zkvašené a čekalo se na výpal. Úžasné vůně, úžasné chutě a nekonečné ochutnávání všeho toho ne-úplně-zkvašeného bylo tehdy tisíckrát lepší než slivovice jako taková.
Kolíbka je základ státu
Možnosti rodičů v kombinaci s možnostmi místa a režimu nedávaly dohromady kdovíco, ale patří jim díky za to, že nebyli za pecí. Máma coby středoškolská učitelka nás tahala do divadla v Brně či Praze málem každý měsíc, fungující filmový klub promítal perly jako Vlasy nebo Perný den a domácí knihovna vždycky přetékala a nikdy v ní nebyly hlouposti. Z dnešního pohledu to bylo štěstí, protože v kombinaci s již zmíněnými poloskauty jsem se neměl čas nějak extra zkazit. Zní to hrozně slušňácky, ale blbli jsme úměrně možnostem a času, a pokud ani jedno moc nebylo, nebyl důvod shánět toluen nebo chodit nějak extra často za školu. Poznámka z té doby „Přišel na vyučování o 20 minut později s odůvodněním, že šel pomalu.“ to docela vystihuje.
Každý víkend jsme jezdili na výlety a tehdy mi přišel zajímavější vlak, protože o auto se musel člověk starat a odpadalo to jinak úžasné hledání v jízdních řádech. Hrady a zámky nás nebraly, spíš jsme zkoumali technické památky, zoologické zahrady a navštěvovali kamarády. Výborný byl mámin brněnský kolega ze studentského pěveckého sboru, který se ve třiceti navzdory chemickému vzdělání a chemické praxi rozhodl, že se na chemii ve výzkumáku vykašle a radši bude zpívat. Dodnes je sólistou opery Národního divadla a díky němu jsem se naučil v osmi letech jíst hořčici. Za pomoci hromady kamarádů včetně mých rodičů si totiž postavil na Vysočině novou roubenou chalupu a mezi dvěma nátěry trámů Luxolem se už nemohl dívat na to, jak jím buřty bez ochucení a ženským poradil, ať mi tu žlutou věc schovají na chleba pod máslo. Ten pokyn přitom odzpíval poměrně košatými verši, které si na místě vymyslel na árii Jeníka z Prodanky. Toho ostatně zpíval dost dlouho.
Nikdo z rodiny ve straně nikdy nebyl a o to větší překvapení nastalo, když táta coby utajený poloskautský činovník dostal spolu s dalšími blázny z jednoho utajeně indiánského oddílu medaili „Za socialistickou výchovu“. Když tam ti lesní vousáči stáli v zasedačce národního výboru, byl na ně moc pěkný pohled a nejeden z předávajících soudruhů byl na infarkt.
Pitomost režimu bylo něco tak samozřejmého, že se o tom v rodině ani nemluvilo. Kolovaly nějaké samizdaty, doma jsme měli hromadu knih vydaných těsně před osmašedesátým a v kombinaci s celkem bezproblémovým poslechem Hlasu Ameriky a Svobodky jsme byli informačně saturováni obstojně. Text Několika vět se k nám dostal třemi různými kanály, z nichž nejpěknější byl věčně v lihu naložený místní řemeslník, který nám obkládal koupelnu a při jakékoli zmínce o režimu obšťastňoval stoupačky pěknými souvětími s otvory, funkcemi, orgány a živočichy.
Rodiče byli v klidu – doma se nám třeba válela italská obrazová publikace s krvavými fotkami z ruské invaze 68 v Praze a je kupodivu snad ani nenapadlo, že bych se tím někde chlubil. Prostě jsem se párkrát zeptal, vysvětlili mi, co se tehdy stalo a bylo vyřízeno – další informace jsem si skládal sám.
Táta byl vždycky odborník na dopravu, a i přes pestrost jeho zaměstnání mu slouží ke cti, že i když jsem měl coby kluk jakoukoli z dnešního pohledu divnou zálibu – jízdní řády, stavební stroje nebo třeba hasiče, vždycky mě podporoval. Když jednou chyběla na brněnském veletrhu Karosa, neváhal si vzít v práci volno a jet se mnou do Vysokého Mýta říct si o pár prospektů přímo. Krom toho hrál amatérské divadlo a jeho pojetí postav v Čechovových, Gogolových a W+V hrách nebylo něco, za co bych se měl před spolužáky stydět.
Máma mi zase život obohatila stovkami neznámých žen – učila totiž přes třicet let na místní ekonomce, takže od dětství až dodneška narážím na její žákyně na různých, i bizarních místech. Vždycky to probíhá stejně – když se představím, zareaguje někdo mně naprosto neznámý „jéé, neměl jste mámu…“ a už to jede. A nejhorší je, že tyhle dámy mě častují historkami, které se o mně dozvěděly z mámina chlubení ve výuce před pětatřiceti lety! Ty pocity přeju každému nepříteli….
Úsměv malé hlavy
Byli jsme opravdu děti a formovalo nás hlavně nejbližší okolí, a až poté jsme naráželi na režim.
Šeď pro nás byla tehdy kulisa, respektive danost, která tam prostě je, ale není v naší malé moci to změnit. Hodně pomohla povaha – dodnes se hrozně nerad naštvávám a na všem radši vidím to lepší. Když se dívám na svou skvělou ženu a tři věčně rozřehtané malé děti, docela bych byl rád, aby to měly podobné. Nevím, co je čeká a na co si za čtyřicet let vzpomenou, radost ze života ale zjevně zdědily. V úsměvu a objevování je budeme podporovat, i když si zvolí jakoukoli cestu.
Pétě, Míšovi, Marečkovi a Martince
Ondřej Šuch
Manažer Nadace ČEZ, dříve působil v komunikaci koncernu Skanska, v komunikačních agenturách a ve zpravodajství ČT. Spoluzakládal web Auto.cz a 12 let zde publikoval testy aut. Příležitostně přednáší na UTB ve Zlíně.