Poslouchám zprávy o Ukrajině a Rusku. O sankcích, základnách NATO. Denně mi do rádia chodí desítky mailů od posluchačů, že je zpravodajství Radiožurnálu protiruské. Napíšu tedy o tom, jak jsem, zřejmě jako jeden z prvních občanů Československa kolaboroval.
Byl 21. srpen 1968. Z pátého patra paneláku v Berouně jsme měli výhled na pole, kde právě dokončovali kombajnéři své úkoly. Po žních zůstalo jenom nazlátlé strniště vydatně poprášené cementem. Nalevo přes silnici E12 Praha – Plzeň stály velké Králodvorské cementárny. Denně jsme z okenních parapetů smetali tak 2 centimetry jemného prachu. Proto jsem byl často v dětské ozdravovně, kvůli průduškám. Toho rána máma otevřela okna a taky dveře na balkon, smetáčkem rozvířila cementárenský prach. Do bytu spolu s ním pronikalo i hluboké hučení, čemuž jsme nevěnovali pozornost. Když máte za rohem králodvorské železárny a cementárny a před panelákem vám sklízejí pšenici, zvyknete si žít v hluku.
„Honzí, tady máš seznam, dojdi do obchodu. Potřebujeme půlku chleba, osminku másla a šest rohlíků. Až se vrátíš, vezmeme kočár a pojedeme do lékárny Dádě pro sunar“. Dáda je sestra. Narozená v červenci 1968. Vzal jsem od mámy síťovku, papírovou padesátikorunu a přivolal výtah. Jako obvykle nejel. Scházel jsem po schodišti do přízemí.
Bylo kolem osmé ráno. Míjel jsem jednotlivé byty. Ing. Zdeněk Hejný, Frölichovi, Majerová… Za každými dveřmi bylo slyšet televizi nebo rádio. Do obchodu to bylo asi 15 minut pěšky. Odkudsi z centra Berouna byl slyšet městský rozhlas, nad městem docela nízko občas proletělo vojenské letadlo. Pospíchal jsem, protože byly prázdniny a v poledne mě čekal na hříšti před panelákem v Košťálkově ulici fotbal. To už snad kombajny odjedou, hřiště máme hned vedle pole. A ještě předtím musíme pro ten sunar.
V obchodě byla fronta až ven. Většinou tam nakupovaly jenom ženy. Dnes jim ale pomáhali i muži, nosili balíky mouky, pytle s brambory, konzervy. Pomalu jsem se dostával na řadu a sledoval, jak se vyprazdňují regály s pečivem, jak mizí mouka, konzervy i zásoby brambor.
„Dobrý den, půlku chleba, osminku másla a šest rohlíků,“ říkám prodavačce a pro jistotu si kontroluju seznam, jestli jsem na nic nezapomněl.
„Nechceš ten chleba celý? Nebo dva? Za chvíli nebude, ještě tu pár bochníků mám,“ nabízí prodavačka a očima přehlíží nekončící frontu lidí. Odmítám se tahat s čímkoliv nad rámec seznamu. Kupuju jen to, co mám napsané, platím a jdu zpátky na naše sídliště. Před domy postávají skupinky lidí, debatují, občas někdo ukáže směrem k centru města. Z amplionů městského rozhlasu se ozývá naléhavý hlas – prosíme průvod s černou a sovětskou vlajkou, aby zůstal stát. Nechoďte prosím dál, aby nedošlo ke krveprolití! To slovo slyším snad poprvé – krveprolití. Před vchodem našeho domu stojí máma a vzrušeně gestikuluje.
„Honzíku, je válka, je válka,“ volá na mě se slzami v očích.
Doma hraje naše černobílá televize a vysílá o tom, jak v noci vojska Varšavské smlouvy obsadila Českou republiku, jak bude jednat vedení Komunistické strany Československa. Nevím, nerozumím, nechápu. Vždycky nás strašili imperialismem, ale tohle přeci nejsou Němci nebo nedejbože ti Američani!
Z pole zmizely kombajny. Nechaly jenom jeden pruh neposekané pšenice. Místo strojů s nápisem JZD československo-sovětského přátelství teď na strništi, pár kroků od branky fotbalového plácku, stojí čtyři tanky. Na nich sedí chlápci v cizích uniformách, na kolenou samopaly a v puse cigaretu. Z balkónu mám dobrý výhled, ale máma mě táhne dovnitř. Sestra už leží v kočáru, snášíme ho do přízemí. Většina bytů má otevřené dveře, lidé stojí na chodbách a neklidně debatují. Pan Zůna v přízemí nás zastavuje, ustřihuje kousek trikolóry a špendlíkem mi ji uchycuje na kapsu u košile. Připadám si důležitě.
Na Třídě Míru nějací muži píšou vápnem nápis – LENINE PROBUĎ SE, BREŽNĚV SE ZBLÁZNIL!!! O kus dál zase někdo napsal – BĚŽ DOMŮ, IVANE! Z amplionů městského rozhlasu zní písnička – Bež domů, Ivane, čeká tě Nataša, běž domů, Ivane, tady tě holky nemaj rády! Po chvíli ji střídá důrazný hlas, který vyzývá ke stavbě barikád. Na křižovatce u městské brány stojí popelářské auto. Skupina mužů se ho snaží převrátit na bok a zatarasit cestu. Z rozhlasu slyšíme Martu Kubišovou. Ať mír dál zůstává s touto krajinou…. Od náměstí se blíží dav lidí. Nese transparent SMRT OKUPANTŮM! AŤ ŽIJE DUBČEK! Za rohem někdo zapálil sovětskou vlajku, tu rudou se žlutým srpem a kladivem. Z dálky se ozývají dávky ze samopalu.
Kupujeme sunar a rychle se vracíme domů. Ven nesmím, fotbal vedle sovětských tanků se dnes hrát nebude. Ležím v dětském pokoji, čtu si knížku Neználek ve Slunečním městě. Občas poodhrnu záclonu a dívám se na tanky, jejichž kanóny míří na náš dům. Dorazily ještě dva obrněné transportéry. Z vedlejšího vchodu vyšla skupinka chlápků, mávají bílým praporem a blíží se k vojákům. Rozčileně šermují rukama a v očích mají vztek. Vojáci nechápavě koukají, vypadají unaveně, propadlé tváře, na nich šmouhy od kolomazi. Krčí rameny a něco říkají. Přes hřiště projíždí vojenský gazík a nějaký sovětský důstojník cosi štěkne směrem k vojákům. Ti zalézají do tanků, zavírají poklopy. Muži s bílou vlajkou se rozpačitě vracejí domů.
Vedle v obýváku hraje televize, hlasatel opakuje zprávu, že vojska Varšavské smlouvy v noci překročila hranice Československé socialistické republiky a žádá občany, aby zachovali klid a rozvahu. Dnes to bude bez fotbalu.
Ráno jsme jako každý den otevřeli okna a dveře na balkón, abychom smetli další denní dávku cementového prášku. Okupační jednotka před domem zevlovala, pokuřovala. Na silnici Praha – Plzeň projížděly kolony vojenských aut. Některá vezla děla, jiná měla na přívěsu další tanky. Na křižovatkách byli regulovčíci a ukazovali směr. Máma stála v kuchyni, poslouchala rozhlas a ve velkém hrnci vařila těstoviny. Slila vodu, nastrouhala sýr a povídá: “Vezmi to tam na pole těm chlapcům, kdo ví, kdy naposledy jedli.” Na schodech jsem se potkal s panem Zúnou, s tím, který mi včera přišpendlil na košili trikolóru.
“Kam jdeš s tím hrncem?”
“Nesu Rusákům kolínka. Máma mě posílá.”
“Tak si ale sundej tu trikolóru, ať to neberou jako provokaci.”
“Tak jo.”
Jan Pokorný
Šéfredaktor Českého rozhlasu Radiožurnálu. Moderátor téže stanice a občasný spolupracovník České televize. Propadl informačním a komunikačním technologiím.
