Říkejme tomu prostě jen „to…“ Používat výraz „zlo“ by bylo z mého tehdejšího dětského pohledu příliš a slova jako socialismus nebo komunismus se u nás doma nepoužívala. Kam moje paměť sahá, ztělesňovala třeba na Základní škole Františka Křížka na Praze 7 ono „to“ soudružka zástupkyně Vargová. Ta potrestala někdy ve 4.třídě moji maličkost spolu s kamarády Horejskem, Šperlem a Murtinem jen kvůli tomu, že jsme se o velké přestávce honili, přičemž Šperl s Murtinem byli Hácha a Hitler (Peter Murtin měl skvělou hitlerovskou ofinu a uměl rty našpulit do správně árijského výrazu) a snažili se dohnat Hoška s Horejskem, kteří představovali Žukova s Koněvem. Dodnes nevím, jestli jsme to schytali kvůli honičce samotné nebo proto, že stíhanými osobami měli být spíš Hácha a Hitler…
Asi poprvé naplno jsem pocítil „to“ v roce 1986, kdy jsme se s tátou coby skalní tenisté vydali na pražskou Štvanici, kde se hrál ženský Federation Cup a kde barvy Spojených států hájila emigrantka, Martina Navrátilová… Už si nevzpomínám, jestli jsem ve svých deseti letech věděl, co je to emigrace, ale bylo mi jasné, že příjezd Martiny je něco naprosto mimořádného. Táta se díky tenisu a cestám do Řevnic vzdáleně znal s rodiči Martiny a často mi vyprávěl příběhy, jak se malá Navrátilová ptala plačtivě přes plot, jestli má podávat vrchem nebo spodem…
Na štvanickém centrkurtu a kolem něj byl takový nával, že mě táta musel vzít na ramena, abych z toho srocení davů vůbec něco měl. Dodnes mám před očima scénu, kdy jsem poměrně nahlas pronesl podle mého názoru naprosto nevinnou větu: „Tati, a kde je ta Martina?!“ Pořád vidím ty desítky nevěřícných pohledů kolemstojících tenisových nadšenců a cítím křivdu ohledně tátova razantního „pššššššt!“ Byla to smutná variace na potterovského arcilotra, lorda Voldemorta, jehož jméno nesmí být vysloveno.
Samozřejmě, že kvůli Martině přišli na Štvanici úplně všichni, jen se jméno začínající na „M“ báli vyslovit. Naprostý zmatek v mé hlavě dál prohloubila slova slavné tenistky (zpětně nechápu, že ji komunisti „neodstřihli“…), která na mikrofon zcela zřetelně pronesla, že „snad nebude muset čekat dalších 11 let, aby se podívala do Československa…“ Tenhle silný mikrozážitek dál vyšperkoval poznatek, že se ve finále mezi československými a americkými tenistkami kolektivně fandilo USA, na což si tehdejší tuzemská jednička Hana Mandlíková trpce postěžovala…
Asi až tehdy mi začalo být divné, proč na jinak hezké letní dovolené jezdíme do Bulharska a Rumunska a ne do zemí, kde to soudě podle televizních filmů a seriálů vypadá dost hezky, a kde mají alespoň opticky lepší auta plus spoustu neonů. Táta coby teoretický fyzik sice občas na Západ vyjel, ale máma se za Železnou oponu podívala poprvé až v roce 1988. I když jsme to doma nijak zeširoka nerozebírali, bylo mi jasné, že je tahle cesta autem přes Rakousko do Itálie pro tátu s mámou mimořádná. Mám pocit, že bych ještě plus mínus dokázal popsat i českého celníka, který nás na hraničním přechodu Dolní Dvořiště/Wullowitz kontroloval.
Na rakouské straně táta okamžitě zastavil, aby nakoupil ve směnárně pár šilinků. Ještě než vylezl z auta, přikodrcal se odněkud umolousaný Rakušan na kole. Opřel bicykl a vlezl do miniaturního krámku, z něhož se bleskově vynořil i s dvoulitrovkou coca-coly. V očích občanů socialistického státu však ta PET lahev měla snad 5 litrů a my se nemohli toho pohledu nabažit. Rakouský trhan strčil colu na nosič, jako by se nechumelilo, a šlápnul do pedálů…
Podívali jsme se na sebe s rodiči a mně ve dvanácti letech i beze slov došlo, že žiju v zemi, kde vládne „to“, v zemi smutných loserů, kde má ségra sice červený diplom z medicíny, ale dvoulitrovku coly si stejně, jako možná pologramotný Rakušan, nekoupí, i kdyby se rozkrájela.
Původně jsem se chtěl ještě rozepsat o fenoménu počítačových her, o slonu Bimbovi, který v mojí první hře na sluneční baterie žongloval na chobotu s míčem, a o pionýrském oddíle, kam nám kvůli přílišnému používání sprostých slov nedoporučili spolu se známým duem Murtin – Šperl dál docházet. Nějak jsem ale najednou v Londýně, kde tyhle řádky píšu, ztratil chuť.
Vzpomněl jsem si na mámu, jak sedí ve Wullowitz v autě a zírá na tu coca-colu. Bylo jí tehdy 45 let, a i když nebyla žádná disidentka, byl to její první kontakt se západním, civilizovaným světem. Se světem, kam „to“ nedosáhlo. Československé „to“ se často redukuje na monstrprocesy konce 40. a počátku 50. let, na popravené a umučené, na nespravedlivě odsouzené.
Já ale budu „to“ a všechny jeho protagonisty a obhájce vždycky v první řadě nesnášet kvůli doporučením domovních důvěrnic, výjezdním doložkám a dalším drobným a nenápadným svinstvům, která zničila nebo pokazila život stovkám tisíc lidí. Člověk má právo vidět Michelangelova Davida a pitomou dvoulitrovku coly poprvé dřív než v 45 letech…
Jiří Hošek
Rozhlasový novinář, stálý zpravodaj Českého rozhlasu ve Velké Británii. Za svou práci získal Cenu křepelek (2008) a Cenu Karla Kyncla (2012). Spolupracuje s Hospodářskými novinami a Respektem. Autor knihy Německo v přímém přenosu.
