Jsem ročník 1979. Pozdní Husákovo dítě. V době mého socialistického dětství jsem si připadala hlavně jako dítě maminky a tatínka, Husáka jsem znala jen jako pána z obrazu. Byl černobílý, obrýlený, starý a nezajímavý. Co by mohl mít se mnou společného? Prý nárůst populační křivky, prý stavbu mého minulého, současného a zřejmě i budoucího bydliště.
Vyrůstala jsem na Jižním městě. Mezi krychlemi a krychličkami, mezi kvádry a kvádříky, mezi krabicemi a krabičkami. Oblé tvary mě přiváděly v úžas, pravý úhel mě obklopoval na každém kroku. Do školky jsem chodila do malého kvádru, školu jsem navštěvovala v modrém kvádru, tréninky absolvovala v červeném kvádru, k hnědému kvádru chodila na venkovní hřiště. Mám na mysli Modrou školu, Hnědou školu a Červenou školu, skutečně se tak jmenovaly a stále ještě existují. Unifikované budovy, které se lišily pouze vnější barvou fasádních desek.
My chodili do modré, místo tam bylo pro asi tak pro 800 dětí a ještě několik desítek zvláštňáků v suterénu navíc. Vím, že to není korektní, ale my jsem tak dětem se specifickými poruchami chování a učení prostě říkali. Báli jsme se jich a zároveň se jim posmívali. Hrozba paní soušky, že půjde někdo ke zvláštňákům působila i na ty nejotrlejší třídní lumpy.
Největší třenice a neshody vznikaly při frontě na výdej nezapomenutelné UHO (univerzální hnědé omáčky) ve školní jídelně, kdy se pro nás leckdy nepochopitelně snažili zvláštňáci dostat do prvních řad, což my jsme pouze z principu nehodlali připustit. Krom obědů jsme byli striktně odděleni, děti navštěvující okolní hnědé, červené a jiné hranaté školy nás však za zvláštňáky považovaly všechny, což se nás velmi dotýkalo a nejednou skončilo urputnou výměnou názorů.
První stupeň na modré škole rozhodně nebyl nezajímavý. Ve druhé třídě jsem do modré školy fyzicky vůbec nechodila, protože se tam naše třída prostě nevešla. Dojížděli jsme každý den celý školní rok speciálním autobusem za učebními prostory i se souškou do základní školy v Bítovské ulici. Ve třetí třídě jsme se pro změnu učili na směny. Přišlo mi to úžasné, maminka kvůli mě přestala pracovat, abych nebyla sama doma, já vstávala na jedenáctou a v půl jedné seděla ve školní lavici. Dodnes nechápu, co se na tom ostatním nelíbilo, pro mě to byl ideální model. V páté třídě nás začala vyučovat ruskému jazyku souška s důvěrnou přezdívkou ropucha, a když pak přišel listopad 1989 a my od nového školního roku dostali na angličtinu devatenáctiletou dceru české emigrantky z Velké Británie, byla to změna téměř dokonalá.
Na sametové revoluci nemám žádnou zásluhu ani podíl. Jen jsem nosila pyšně trikolóru. Pamatuji si na ten zvláštní pocit hrdosti. Bylo mi deset let.
Když pak v devadesátých letech navštívil prezident Havel Jižní město a prohlásil něco na způsob, že by těchto králíkárnách žít nemohl, mnohých obyvatelů „Jižáku“ se to dotklo. Chápu názor pana prezidenta, chápu obyvatele Jižního města. Není jednoduché pro člověka, který vyrůstal v jiném prostředí, zvyknout si na provoz, hluky, stísněnost a okolí obyčejného paneláku. Na druhou stranu, pro spoustu lidí to bylo nejlepší východisko z tehdejší bytové krize. A stále je.
Já tu žiju ráda, jsem odmalička zvyklá. Je to můj domov. Vyrostla jsem tu, vychováváme tu naše děti. Asi tady ještě nějakou dobu žít budu. Jediný případ, kdy nechci mít nic společného s pomyslnými králíkárnami, jsem si uvědomila až na slavném pařížském hřbitově Pére Lachaise při hledání urny Františka Kupky. Nechci být pohřbena v kolumbáriu, v urnolíkárně, jak trefně prohlásila moje přítelkyně. Protože čeho je moc, toho je příliš. V tomto případě dost bylo králíkáren, nechť vane svobodný vítr!
Olga Šmejkalová
Historička a archivářka ve Státním oblastním archivu v Praze. Ráda se věnuje církevním dějinám dvacátého století. Bývalá knihovnice a současná knihomolka.
