V jednom časopise jsem četl rozhovor se Zdeňkem Svěrákem. Ten na otázku, proč nemá prosluněné i vzpomínky na 50. léta, odpověděl: “To byly roky tak temné, smutné, že bych je nedokázal jako retro proslunit…“ To mne, jeho vrstevníka, přimělo k pokusu o této době něco vypovědět. Svěrák má pravdu v tom, že to nebyla zrovna veselá doba. Náš učitel kreslení jako skautský vedoucí byl odsouzen k dlouholetému vězení. Byli zavíráni i mučeni naši váleční hrdinové – letci z Anglie, režim poslal do vězení i národní hokejový tým mistrů světa.
V Praze byly přejmenovány ulice Gabčíkova, Kubišova, Valčíkova a další. O atentátu na Heydricha se nesmělo hovořit. Byly likvidovány tenisové kurty jakožto zbytečné prostory pro provozování tzv. buržoazního sportu, z kin vymizely světové filmy a ty nahradily filmy k nekoukání: Láska Tarase Ševčenka, Dívka s bílými vlasy, Kubánští kozáci, Píseň tajgy, Daleko od Moskvy, Timur a jeho parta. Dnešní generace mladých lidí si tehdejší dobu už jen těžko představí.
Poválečná léta v Hradci Králové
Byli jsme tři bráchové, ten nejmladší o sedm let od prvorozeného. Narodil jsem se první, ještě za života TGM. Myslím, že od deseti let do puberty je mladý člověk nejvnímavější. Měl jsem rád americké filmy Pět Sullivanů, Mladý Tomáš Edison, Guadalcanal, Perutě pomsty a mnoho jiných. Oslovil mne Jaroslav Foglar a jeho knihy Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří, Hoši od Bobří řeky, Boj o první místo, Když duben přichází… Dostal se mi do rukou předválečný a válečný časopis Mladý hlasatel s prvními Rychlými šípy autorů Foglara a Fischera a také s cestovatelskými zážitky Otakara Batličky, který zahynul v koncentračním táboře Mauthausenu a později byl vyznamenán válečným křížem „in memoriam“.
Kupoval jsem si časopis Vpřed, který vycházel jen několik let po válce jako pokračovatel Mladého hlasatele. Byla v něm i příloha Foglarových Stínadel s možností svázání v knihu. Vzpomínám, že jedno pokračování končilo slovy „Mirek Dušín je mrtev.“ Brečel jsem, jako by umřel někdo blízký. On však mrtev nebyl. Byl jen omráčen úderem do hlavy od Vonta při výpravě Rychlých šípů do Stínadel. Radostnou zprávu jsem se dověděl až za týden z dalšího pokračování.
Byl jsem také aktivním sokolem. Komise starších sokolských bratrů mne vybrala na XI. všesokolský slet 1948 pro cvičení starších žáků za župu orlickou. Pobyt v tehdejší Praze byl obrovským zážitkem. Cvičili jsme před zraky prezidenta Beneše v blátě a dešti. Naše skladba byla pěkná. Noviny o ní psaly pochvalně. V té slotě jsme cvičili jako o život a v očích veřejnosti jsme byli za hrdiny. Po skončení vystoupení, zablácení a promočení na kůži, jsme vychutnávali ovace diváků z plného Masarykova stadionu, největší sportovní arény na světě.
Díky tátovi jsem se začal zajímat o sport. S bratry a otcem jsme zhlédli slavnou Velkou pardubickou. Zvítězil francouzský jezdec, který měl na hlavě typickou francouzskou čepici jako generál de Gaulle. Jednou mě vzal otec na hokej na Štvanici. Hráli jsme s Kanadou a na vlastní oči jsem viděl naše hokejové idoly Bóžu Modrého, Vovku Zábrodského, Standu Konopáska a další. Poslouchal jsem vtipné hlášky diváků dlouho před utkáním. Například „Ukážeme Kanadě, že jsme v dobré náladě“. V této době jsem také navštívil s tátou pražské výstaviště v Holešovicích, kde jsem poprvé viděl televizi a mohl se spustit z padákové věže. V mém věku to byl odvážný počin. Obdržel jsem cenný odznak, který měl u kamarádů velkou váhu.
Vytoužená Praha a život v Dejvicích
Jako kluk z menšího města jsem hodně toužil po Praze. Naše metropole byla pro mne velkým lákadlem. V mých necelých třinácti letech jsme se do hlavního města přestěhovali. Trvalo mně asi rok, než jsem ho pořádně poznal. Systematicky jsem ve volném čase objížděl všechna sportoviště, kina, poznal všechny linky tramvají. S kamarády z Dejvic jsme pravidelně jezdili na Trafouš (Václavské náměstí), do Spálené ulice na filmy Voskovce a Wericha, které se promítaly v Olympiku, do Národního technického muzea na Letné, do zoologické zahrady v Tróji.
Také jsme v létě jezdili za koupáním na plovárnu na Barrandově, Občanskou plovárnu na Vltavě nebo jsme si užívali krásné koupaliště v Šárce. Z Dejvic na Letnou to nebylo daleko na fotbal na Slávii či Spartu. Na košíkovou jsem chodil nejraději do vinohradské sokolovny v Riegrových sadech, ale také na Vyšehrad, Žižkov i do Nuslí a také na tenis na Štvanici. Zde jsem si vydělal i nějakou korunu jako sběrač míčků. Podával jsem je dokonce Vladimíru Zábrodskému a Jiřímu Javorskému.
Bydlel jsem nedaleko Matějské pouti v Dejvicích. Pouťové atrakce mne vždy lákaly. Každý rok z jara jsem s kamarády a bráchy v tomto mumraji často trávil čas. Ve škole jsem se celé dopoledne těšil až skončí poslední vyučovací hodina a my půjdeme řádit na pouť. V roce 1950 jsem v Dejvicích na škvárovém hřišti (dnes je tam areál vysokých škol) sledoval finále dorosteneckého přeboru republiky v kopané Aritma Dejvice – Bratislava. Slováci vyhráli 1:0, dejvický kapitán Jiří Tichý byl v zápase vyloučen. Ve finále MS v Chile 1962 nastoupil za Československo proti Brazílii jako obránce.
Klukovské příhody
Dělali jsme i lumpárny. Můj spolužák nesl vzduchovku do opravy. Ten nejstarší z naší party mu ji vzal z ruky. Bylo nás asi šest. Vešli jsme v Dejvicích do malého krámku zmrzlináře Vasila Popova. Stál tam s vyděšeným výrazem v očích u několika druhů sladké ledové pochoutky. Náš nejstarší spolužák (opakoval několikrát jednu třídu) namířil na něj flintu se slovy „Ruce vzhůru Vasile, meješ si nohy?“ Dodnes si myslím, že jsme měli štěstí, že starší pán odněkud z východu strachy neomdlel.
Na začátku padesátých let měl jezdit Zelenou ulicí až na Hanspaulku trolejbus. Na této trase už byly připraveny sloupy. Po škole jsme na nich s kamarádem seděli a meditovali o životě a o sportu. Objevila se parta „cihelňáků“. Vedl ji vysoký mladík s černou hřívou. Vyzval mne, abych si stoupnul. Nic netuše jsem se zvedl a urostlý hoch s jihoslovanskou krví v žilách mě obrovskou tlapou udeřil do obličeje. Jakýmsi pudem sebezáchovy jsem se nesesul k zemi a vrhl se na něj zezadu, aby mě nemohl dál mlátit. Jeho ruce jsem na chvíli zpacifikoval sevřením, a dokonce ho kolenem trefil do zadní části těla. Ostatní přihlížející křičeli „To si necháš líbit!“ Spadli jsme na zem a váleli se po chodníku. Byl bych asi dostal pěknou nakládačku, když se objevil dospělý kolemjdoucí, roztrhl nás od sebe a mne tak zachránil. Od té doby jsem si na „cihelňáky“ dával pozor. Ten trolejbus u nás nikdy nejezdil, i když už byly po celé trase nataženy troleje.
Kolem centra Dejvic byly vládní vily. Šli jsme v partě na začátku padesátých let kolem jedné z nich. Dostal jsem bláznivý nápad. Hodit školní tašku přes plot do zahrady. Zde už legrace končila. Objekt byl střežen nejen psy, ale i statnými ochránci papalášů. Ještě dnes mám mrazení v zádech, když mi spolužáci na třídních srazech tuto nebezpečnou situaci připomínají. Tehdy ale vše dobře dopadlo a školní brašna nám byla vrácena. Vzpomínám na klukovská léta, která se bohužel odehrávala v době tvrdého stalinského režimu. I v tomto nelehkém období jsme prožívali pěkná mladá léta plná přátelství a kamarádství.
Stalinský režim
Rádio tehdy často hlásilo jména odsouzených k smrti provazem a pravidelně k národu skřehotal zvláštním hlasem s pomlkami profesor Zdeněk Nejedlý. Jako začínající puberťáci jsme ho však nebrali vážně a mezi sebou si říkali tento vtip: “Jaký je rozdíl mezi malým a velkým volem?“ „Malý vůl je jedlý a velký nejedlý.“ Plamenným, hlasitým až vulgárním přednesem promlouvali k národu Václav Kopecký, Viliam Široký nebo Alexej Čepička.
Úmrtí Stalina a Gottwalda, která přišla krátce za sebou v prvních měsících roku 1953, jsem prožíval jako jinoch. V březnovém mrazivém dni místo vyučování musela moje třída v den pohřbu našeho prezidenta zaujmout místo na Prašném mostě. Zde jsme čekali šest hodin na příjezd nebožtíka. Jako za odměnu jsme mohli vidět prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda krátce před jeho balzamováním. Po náročném a nekonečném čekání, když nás zábly nohy a teklo nám z nosů, se na několik sekund ukázal v březnovém sluníčku jeho obličej. Měl žlutou tvář, kterou mám v paměti přes šedesát let.
Za pár týdnů po pohřbu tohoto prezidenta přišla měnová reforma i přes ujištění nového prezidenta Antonína Zápotockého, že se nic takového neočekává. Občané přišli o svoje úspory většinou v poměru 1:50. Na některých místech republiky to vyvolalo velké nepokoje, které však byly tvrdě potlačeny.
V roce měnové reformy 1953 ještě jeden zážitek. S dejvickým kamarádem jsme vyrazili do ulic, když poprvé vysílala naše televize. Byli jsme právě u obchodního domu Bílá labuť. V jeho výkladní skříni svítila televize a na malinké obrazovce František Filipovský jako Moliérův Lakomec. V Dejvicích jsme chodili do bijáků Orlík, Kyjev a Bruska. Ve třinácti a čtrnácti letech jsme si dali na hlavu klobouky a někdy nás na mládeži nepřístupný film pustili, jindy poslali domů. Nejraději jsme navštěvovali kino Bruska, někdejší koňskou stáj. Zde jsme v první řadě „lízali plátno“ a zároveň lízali dvě oblíbená ledová eskyma. Za jednu korunu byl lístek do kina, za druhou kačku obě eskyma. Prožité roky 50. let v Dejvicích a v Praze nebyly jen temné a smutné, byly také pro naši generaci mladé, vzrušující i pěkné.
Milan Vohryzka
Důchodce, dříve úředník, dlouholetý dopisovatel regionálního tisku.
