Je mlha. Už zase. No, v tomhle období je to prostě normální a je to pořád. Koukám z okna svého pokojíčku v bloku 406, v Moskevské ulici a sotva dohlídnu na kraj chodníku. Vůbec se mi nechce do školy. A do toho lezavého počasí.
Když vyjdu před ten náš panelák, mlha mě hned celého sežere. Dostane se všude, pod bundu, za kalhoty. A hlavně do pusy, do krku, prostě všude. Štípe a studí.
Chvíli jsem na ní ale byl pyšný. Někdo mi totiž říkal, že ta slavná londýnská mlha je úplné prd proti té naší. Té v Mostě.
O mlhu se nám tu stará kde co, ale hlavně elektrárny a chemička. I na to jsem docela pyšný, zásobujeme prý elektřinou celou naší zemi! Babička ale tvrdí, že je to strašně nezdravé a že za to můžou komunisti. Ale to říká skoro na všechno.
Cestou do školy, 3. základní školy Júlia Fučíka, potkám pár kamarádů, ty v mlze poznat jdou. Probíráme, z čeho dneska píšeme, a Petr Filípek tvrdí, že včera viděl podprsenku Oliny Kurkové. Má kliku a já mu strašně závidím. Tu bych si přál vidět klidně i v mlze. Jsme v šesté třídě a Olina se mi fakt líbí.
Ve škole jsme se na ruštině bavili taky o tom, že ovoce v Moskvě není, protože to je strašně velké město. A taky nám soudružka učitelka Šeligová říkala, že za pár let Sovětský svaz předežene všechny kapitalistické země. Tam se prý lidi nemají vůbec dobře, když je někdo nemocný, spadne na zem a ostatní ho překračují. Babičce to říkat nebudu, stejně by na to řekla, že za to můžou komunisti. Často taky tvrdí, že my se nemáme tak dobře, jak nám pořád tvrdí, a že za první republiky bylo líp. To říká i druhá babička. Jen nevím přesně, co je to první republika, asi ale doba, kdy jsme prý v Oseku a v Praze měli nějaké obchody a domy. O tom se ale u nás mluví hodně potichu.
Odpoledne přijdu domů, mlha se trochu zvedla, ale máma je nějaká ubrečená. Volala totiž teta. Prý u ní byla policie. Nejde mi to do hlavy. Co se stalo?
A tak mi to máma řekla. Můj bratranec zůstal ve Švýcarsku. Utekl za hranice, tak se tomu říká. Emigroval. Máme v rodině emigranta. Nevím, co to přesně znamená, ale tuším, že je to spíš špatně, než dobře. A taky tuším, že ho dlouho neuvidím, a to je to můj nejoblíbenější příbuzný.
Večer půjdeme k tetě na návštěvu. Byt jí prý policie prohledala skrz na skrz a sebrala nějaké knížky a desky. Hlavně je zajímaly desky s Karlem Krylem. Jsou pryč a ty se mi tak líbily. Prý se to dá sehnat na kazetách, říká teta, smutnější ještě než máma. Policie prý bude vyslýchat i jí a s prací na Národním výboru to může být nahnuté. Vůbec nechápu proč, copak něco provedla?
Ráno je zase mlha. Rok 1979 jí byl asi plný. Uplyne dalších deset let, než bratrance uvidím. Ale začínám chápat, že to co slyším kolem, nemusí být pravda. Že je to všechno jen taková hustá, lezavá, protivná, studená a vlhká mlha.
Petr Šimůnek
Novinář, působí v českých médiích přes 20 let. Před třemi lety přinesl na český trh americký magazín Forbes. Dříve působil jako šéfredaktor Hospodářských novin, moderoval politickou diskusi Nedělní partie a rozhlasový Pressklub. Připravuje vlastní pořad Den podle mě v Českém rozhlase Plus.
