Na dětství vzpomínám ráda, na socialismus ne (Markéta Kadlecová)

Nesnáším řeči „za komoušů bylo líp“, a proto chci přispět vzpomínkami na svoje dětství v reálném socialismu. Je to malé připomenutí starší generaci, poděkování mým rodičům, že takovou dobu důstojně ustáli a zejména přiblížení doby těm šťastnějším, kteří se narodili až ve svobodné době.

Zrození na zámku

Nebudete tomu věřit, ale narodila jsem se na zámku. Chlubím se tím celý život, ale v socialismu to znělo provokativně a kapitalisticky. Nepocházím ze šlechtického rodu ani jsem se nepřestěhovala z cizí země.

Komunisti se při přebrání moci rozhodli převzít veškerý majetek do rukou lidu, takže sebrali sedlákům jejich statky i se zvířaty, továrníkům továrny, mnichům kláštery a šlechticům jejich zámky a panství. Samozřejmě původní majitele vyhnali nebo rovnou zavřeli.

V důsledku toho se v mém rodném městě stal z židovské synagogy sklad zeleniny, z církevního objektu seník a ze zámku bylo muzeum, sklad a porodnice. Ta vznikla v 70. letech, kdy se začalo rodit hodně dětí poválečným dětem. Někteří dnešní chytráci nás nazvali Husákovy děti, protože tenkrát nám prezidentoval soudruh Husák, ale ten na mém zrození opravdu žádnou zásluhu neměl.

Takže celá jedna generace z našeho rodného města dodnes ohromuje ty obyčejné smrtelníky, že my jsme děti ze zámku.

První (k)roky ve Vídni

Opravdu jsem vyrůstala ve Vídni. Nikoliv v té rakouské, kapitalistické, ale v té naší, československé a socialistické. Je to malá vesnice na Vysočině a tam jsem žila celé dětství. V padesátých letech prý chtěli komunisti název změnit na nějakou rusky znějící variantu nebo rovnou administrativně sloučit s vedlejší vesnicí, ale neprošlo to.

Pro mě to bylo zajímavé, protože jsme bydleli hned na začátku Vídně a vedle plotu měli ceduli „konec Vídně“. Ta cedule ovlivnila moje první roky a kroky, protože jsem se kolem ní s bratry (u silnice!) honila, když už jsem zvládla přelézt nízký laťkový plot.

Příhoda s cedulí

Jedna z mých prvních otázek v období 3 let byla: „Mami, proč tam stojí ta cedule?“

„To znamená KONEC VÍDNĚ“ „Opravdu konec?“ “Ano, Markétko.“ Za dveřmi jsem tiše plakala, že už je náš konec. Pro jistotu jsem se zeptala ještě velkého bratra, tatínka, tety a strejdy. Vždycky mi řekli něco o konci Vídně. Pokaždé jsem to tiše oplakala. Trvalo mi ještě pár měsíců a hodně plakání, než mi došel rozdíl mezi prostorovým a časovým koncem.

Rohový domek na kraji vesnice byl taky rájem pro mě i bratry. Po silnicích tehdy jezdilo míň aut a pro nás bylo každé velmi atraktivní. A co teprve traktory a hlavně kombajny! Velkou část dětství, kdy jsme ještě nemohli sami lítat venku, jsem prožila navěšená na plotě. Vypadalo to tak, že na betonovém terásku od plotu stály vedle sebe podle velikosti 4 děti (někdy i kamarádi), spodním lemem teplákové bundy zavěšeny na tyčce od plotu a mávaly na projíždějící řidiče. Kdo zamával, byl „dobrej“, a kdo ne, byl „ABSOLUTNÍ blbec!“ A maminka neustále zašívala odtržené zipy na bundičkách. Později se tatínek dozvěděl, že spousta lidí si náš dům pamatuje podle „mávacích dětí“.

Příhoda s VB

V rohu naší zahrady jsou vzrostlé jehličnany, čehož využívali příslušníci VB (překlad – policie), aby si za naším plotem schovali oranžově-bílé auto a odchytli ke kontrole projíždějící vozidla.

Jednou jsem stála u plotu a zaparkovali nám za rohem „četníci“. Vytahovali z auta plácačku, dalekohled, bloky (ještě dneska cítím tu přísnou vůni všech kožených futrálků), opřeli se o náš plot a chystali se k akci. Věděla jsem ve svých 4 letech, že jsou zlí a můžou nás zavřít, ale hrozně mě naštvalo, že se opírají o náš plot a kazí mi mávání. Pověsila jsem se na plot těsně u nich a něžným hláskem začala: „Pane Vébéčáku, vy se opíráte o náš plot! To ale nesmíte, to stavěl náš tatínek!“ Nevěřícně na mě zírali, ale nic neřekli. Netušila jsem, jaký z toho můžou mít naši průšvih, několikrát jsem to stejně nevinně, ale důrazně zopakovala. Odstoupili tedy od plotu a stáli na přilehlém chodníku. „Pane Vébéčáku, ale to je náš chodník“ „Holčičko, tohle není váš chodník, to už je za plotem.“ „Ale to stavěl taky náš tatínek, opravdu!“ (A měla jsem pravdu, protože tatínci tehdy museli v rámci akce „Z-zadarmo“ vystavět chodníky vedle svých nových domů.) „A až přijde tatínek z práce, tak mu to řeknu, pane Vébéčáku, nesmíte stát na našem chodníku!“ Dodnes to nechápu, ale Vébéčáci to po chvilce vzdali a odjeli.

Maminka žehlila u otevřeného okna a přes jehličnany jen slyšela můj hlásek. Když jí došlo, že vyháním policajty, vrhla se k zemi a nevěděla, jestli mě má jít odvléct domů anebo se rovnou chystat k výslechu.

Lítání venku

Asi od 4 let už jsem mohla chodit sama ven. Ano, dneska by za to asi rodiče zavřeli, ale tenkrát to byla normálka. No, nikdy jsem nešla „sama“, ale se staršími bratry nebo sestřenkami odvedle. Výhodou silných ročníků bylo, že nás všude bylo hodně dětí a hlídali jsme se všichni navzájem. Scházeli jsme se u kolotoče, co nám vybudovali naši družstevníci (překlad-zemědělci), když v zimě nebylo do čeho vrtnout. Občas nás přišlo 10, někdy 20, a když dorazili i „starosvěťáci“ (překlad – děti z původní starší zástavby), bylo nás třeba 40 a byl to důvod k válčení, protože my z „nového světa“ jsme měli moderní domky a žádné stodoly.

Většinou jsme běhali pěšky, někteří vyvolení měli kolobrndy (tedy koloběžky) nebo kola, ale byli v nevýhodě, protože nemohli prolézt všechno, co my pěší. I když kolobrnda se snadno odhodila do příkopu, a pokud se na ni zapomnělo, za pár dní se tam našla. Rodiče vždycky věděli, že nás najdou někde u kolotoče.

Rájem pro nás byly staré domy. V padesátých letech při násilné kolektivizaci byli někteří sedláci vyhnáni ze svých domů, hospodáře zavřeli „za rozvracení socialismu“, zbytek rodiny povinně přemístili do nějaké vesnice na opačném kraji okresu. Většina zabavených statků se využívala jen na začátku kolektivního zemědělství, později se za vesnicí vybudovalo obrovské zemědělské středisko a kdysi výstavní statky opuštěně zchátraly.

Jeden takový, bývalá rychta, stál blízko kolotoče, proto se stal i přes přísné zákazy cílem našich výprav. Na půdě jsme se přehrabovali v osobních věcech původních majitelů, kteří se prý tenkrát vystěhovali během jedné hodiny. Listovali jsme jejich knihami, osobními dokumenty, fotkami, zkoušeli si staré zaprášené šaty z rozklížených skříní. Jednou se kamarád propadl ztrouchnivělým prknem do přízemí, tak jsme na půdu přestali chodit.

Přízemní objekty jsme provrtávali pořád, stavěli si bunkry v rozbitých stodolách a kůlnách a vyhlašovali válečné bitvy „starosvěťákům“. Jednou nás jeden uvědomělý občan uviděl a šel si stěžovat na Národní Výbor (obecní úřad). Spousta rodičů potom musela vypovídat před nějakou komisí, co tam pohledáváme, a byl z toho velký průšvih. Proto jsme se dohodli se Starosvěťákama, že si na válčení najdeme jiné místo.

Mateřská škola

Tak jsme byli první. První v nové školce, co nám vyrostla hned vedle kolotoče. Dříve tam byl haltýř, jáma, do které se v sobotu vyvážely odpadky z celé vesnice, ale během krátké chvilky tam stála rovná, strohá budova. Nevyrostla, naši tatínci ji museli povinně dobrovolně vystavět po sobotách v rámci akcí Z (zadarmo), aby tím napravili skutečnost, že zplodili naráz tolik dětí.

Nastupovala jsem jako předškolačka, velký mazák. Uměla jsem už tenkrát číst od starších bratrů, takže jsem byla za chytrou a předčítala ostatním dětem knihy. Soudružka ředitelka i soudružky učitelky byly přísné a důležité. Ve školce mě nebavila ta uspořádanost a strohost.

Od rodičů jsem odmalička slýchala, jak to s těmi komunisty doopravdy je (dodnes je obdivuji za odvahu), takže jsem měla potíž respektovat učitelky, co nás učí vystřihovat rudé hvězdy a vykládají o příteli Sovětském svazu.

Příhoda s Ježíškem

Součástí socialistické výchovy bylo i odstranění všech nevědeckých iluzí. Soudružka ředitelka nám jednou v prosinci začala vykládat, že Vánoce jsou svátky zimy, žádný Mikuláš ani Ježíšek neexistují, že to jsou jen naši rodiče. Strašně mě to naštvalo, protože chtěla otřást mojí čistou dětskou vírou v jediné dobro na tomhle světě. Tak jsem se ohradila: „Soudružko učitelko, k nám Ježíšek chodí! K vám nechodí, protože jste komunisti!!!“

Zdravá výživa

Opravdu se musím smát, když dnes přední šéfkuchaři objevují, jak je důležité mít kvalitní suroviny nejlépe z regionu. Moje maminka by jim mohla dělat nejvyššího učitele. V době, kdy naši měli 4 děti, maminka byla v domácnosti a v obchodech hlavně fronty, jedinou šancí na obživu na vesnici bylo vlastní pěstování. Zahradu jsme měli plnou zeleniny, na dvorečku slepice, kuřata a občas vepře. Díky tomu jsme měli neustále skvělé jídlo z domácích surovin, maminka vaří božsky. Samozřejmě to bylo vykoupeno tvrdou dřinou. Dodnes nechápu, jak naši byli schopni obstarat dvě zahrady, zajistit krmení pro zvířata, všechno vypěstovat, uskladnit…, a ještě k tomu chodit do práce a vychovávat nás.

Pro nás děti to znamenalo hodně povinností. Volno jsme dostali, až byly přebrané brambory pro zvířata, zalitá zahrada nebo okopaný záhonek. Cestou ven jsme ještě nafasovali košík a srp, v lepším případě i rukavice, abychom se z lítačky vrátili i s košem kopřiv pro kuřata. Samozřejmě mě ty neustálé povinnosti štvaly. Netušila jsem, že naši v nás tím pěstovali smysl pro zodpovědnost. A to hlavní: až do konce základky jsem nepoznala jiné jídlo než to nejlepší, od maminky.

Cukrové zoubky

Díky maminčině skvělé kuchyni jsem měla opravdu zdravou výživu. Hodně se taky tenkrát dbalo na pití mléka, denně jsme ho doma vypili apoň litry.

Sladkosti jsme měli minimálně, jen k svátku, narozeninám a občas od pratety. Ale cukru jsme měli bohatě. Tenkrát bylo normální sladit hrnek čaje dvěma až třemi kostkami cukru. Miminka byla od šesti týdnů napájena oslazeným heřmánkovým čajem. Proti kašli se na noc pilo mlíko s medem, při chřipce se po lžičkách snědl vymačkaný citron s hromadou cukru, při bolesti v krku jsme cumlali kostku cukru namočenou v Alpě.

Musím pochválit pokrokovou maminku, která nám dala zubní kartáčky už v útlém věku, ve školce jsme byli doslova za exoty. „Kartáčky jsou přece potřeba až od školy“, pokárala mě jednou soudružka učitelka ve školce, když jsem se chlubila, že mám zase nový. Na nástěnce visel propagační plakátek: Večer stačí zakousnout jablíčko! Celá moje generace si občas místo vyčištění zubů jen snědla jablko (!!!).

Jednou z mála výhod plánovaného hospodářství byly povinné prohlídky u zubaře. Do naší vesnice přijela paní zubařka se speciální oranžovou V3Skou (náklaďáčkem), vybavenou zubařským křeslem i veškerým náčiním včetně vrtačky. Vétřieska zaparkovala před školkou a my jsme stáli v řadě podle abecedy. A tohle čtěte důkladně. O zuby jsme se starali opravdu špatně! Po opuštění oranžového auta jsme soutěžili, kdo má víc nových plomb. Tři, čtyři plomby za jednu prohlídku byla normálka, kamarád Standa byl nejlepší, protože jich měl osm (!!!).

Žiguli Kombi

Měli jsme to nejlepší auto z vesnice! Všichni ostatní měli stará MBéčka, ti lepší pak Škodovky 120, někteří taky Trabant nebo Wartburg. Ale tatínek si počkal pár let, pak jednou odjel do Brna, několik dní jsme ho neviděli (stál frontu) a přivezl náš Žiguli Kombi!

Bílý, prostorný, koženkové sedačky, elegantní kružnici na troubení, pod sedačkou hasičák, motor vepředu! Uvezl všechno, opravdu všechno! Celou naši rodinu, nové postele pro rostoucí bratry, dvacet pytlů brambor i prkna na zahradní boudu. Projel všechny polní cesty, bláta, náledí i brody. Zkrátka, ruský mužik. Nechce se tomu věřit, ale i dneska pořád jezdí (35 let).

Nové auto znamenalo pro naši rodinu nový život. Ostatní znali výlety jen s družstevním autobusem. Ale taťka byl skvělý! Po večerech studoval mapu, a pak ráno maminka nanosila do kufru hodně dek a tašek, tatínek posadil dozadu 4 děti a jeli jsme. Opravdu jsme byli jediní z vesnice, kdo byl v Krkonoších, Beskydech, Bratislavě nebo na Vranově. Vždycky jen na pár dní, spali jsme ve stanech, chatičkách nebo i v autě! Žádné outdoorové nebo campingové vybavení, žádné rezervace v hotelech. V sandálkách a košili s plátěnými kalhotami jsme vyšlapali Studniční horu i Radhošť. Díky tatínkovým výletům jsem všechno učivo ve vlastivědě měla procestované, všechno jsem viděla a prošla. Neměli jsme spoustu věcí, ale měli jsme zážitky.

Trabant

Můj tatínek měl na tehdejší dobu neobvyklou práci. Ve vesnici totiž pracovali rodiče buď v družstvu anebo dojížděli do města do některé z továren.

Musím připomenout, že tatínek byl vždycky chytrý a talentovaný, premiant třídy. Jenomže se narodil v roce 1948 do rodiny významného hospodáře. Od malička byl stíhaný za to, že je ze sedlácké rodiny. Na polích, co jim komunisti zabavili, musel už jako dítě tvrdě pracovat, tedy budovat socialismus. Díky špatnému původu nemohl po základce na střední školu, ale musel povinně (soudruzi z národního výboru rozhodli) do družstva, vyučil se elektrikářem. Až po vojně, svatbě, dětech a při stavbě domku mu soudruzi POVOLILI studovat dálkově střední školu.

Díky tomu dostal pracovní místo v jednom podniku jako „revizní technik elektro zařízení a hromosvodů“, což uměli dělat asi tak 3 lidi v okrese a tatínek byl opravdu dobrý. Vykládám to proto, že oceňuji, jak se nikdy nevzdal.

Tatínek dělal revizi elektriky po celém okrese i dál, hodně cestoval a podnik byl od nás asi 30 km. Díky tomu měl povoleno část práce – psaní protokolů – vykonávat občas z domu. Proto si jednu místnost vybavil jako kancelář. Nafasoval z podniku starou skříň, obrovský stůl a těžký psací stroj. K práci potřeboval bedny plné měřících přístrojů a nářadí, tak dostal služební auto – modrý Trabant.

Ráno nás brzy budily rány z psacího stroje, tatínek dokončoval zprávy, pak cinkání hrnku s kafem, dupot po schodech a nakonec chrchlavé startování Trabantu. Ten kouř byl cítit i přes zavřená okna. Chlapi si občas z taťky kvůli Trabíku utahovali, ale nejspíš mu záviděli, že tolik cestuje služebním autem.

„Základní škola – méně dětství, více socialismu“

Malotřídka

Mojí generaci stačilo k základnímu vzdělání osm let. Ty první čtyři jsem prožila v naší vesnické malotřídce. Horní třída prvňáci s druháky, dolní třída třeťáci se čtvrťáky. Budova stála hned vedle kaple, takže „horňáci“ měli výhled na věž a sledovali, jak zvoní poledne, nebo umíráček.

Soudružka ředitelka byla zásadová a přísná, ale zpětně to oceňuji. Socialistické fráze a hesla příliš nepoužívala a důležité bylo učivo a slušné chování. Čas od času k nám z města zavítala pionýrská vedoucí a vykládala o čestných pionýrech, hloupých křesťanech a hrdinském Sovětském svazu. V zadní části třídy byly rudé nástěnky na významná výročí. Ze stěny se na nás šklebil soudruh prezident Husák, co mi vždycky připadal jako naštvaná včela.

Když umřel Brežněv, sovětský prezident, co k nám v osmašedesátém poslal bratrskou pomoc v podobě vojenské okupace, všechny nástěnky musely být černé, týden se nevysílal Večerníček, takže si to u mě soudruzi nadosmrti pohnojili. Povinně jsme museli sledovat jeho několikahodinový pohřeb a soudružka ředitelka plakala. Dodnes si pamatuji tu hudbu, vojenský krok i nepodařené spouštění rakve do země.

Rudý šátek okolo krku jsem nikdy nevázala. Do Pionýra jsem jako jedna z mála dětí nechodila, „protože jsem jezdila do hudebky“, a hlavně kvůli statečnému postoji mých rodičů. Díky dvojí výchově jsem měla v hodně věcech jasno a čas od času něco vytrousila ve škole. Na besídkách k MDŽ jsem recitovala něco od Seiferta, i když s tím pionýrská vedoucí měla problém.

LidUŠka

O prázdninách po první třídě nás vzal tatínek na pár dní do Krkonoš. Při zpáteční cestě se zastavil v Hradci Králové a za týden se strejdou přivezli v žigulíku dva klavíry, pro mě a pro sestřenku. Začaly jsme chodit do Lidové Školy Umění, tedy do hudebky.

Pro mě to znamenalo vstup do velkého světa, protože jsem od druhé třídy začala dvakrát třikrát týdně sama dojíždět autobusem do města, kde se všichni zdáli být lepší, chytřejší, zkušenější. Hudební škola tehdy byla prestižní záležitost a ne každý se tam dostal. Učitelé se věnovali hlavně muzice, takže jsem tu byla ušetřena socialistické výchovy. Jen jsme občas museli hrát na besídce k 7. listopadu nebo MDŽ.

Často jsem čekala dlouho na autobus, takže jsem prochodila všechny obchody na náměstí, znala jsem detailně sortiment drogerie, obuvi, švadlenky a hlavně cukrárny. Tam to vonělo čerstvě mletou kávou, hrčely chladící stroje a krásně upravená paní s krajkou ve vlasech mi prodala zákusek za korunu padesát. Jen do Elektra jsem nechodila, byly tam akorát lustry a regál plný žehliček Eta.

Nástupem do hudebky skončil můj vesnický život, na lítání už nebyl čas.

Jaderná hrozba

V první třídě nám jedna mladá komunistická soudružka učitelka z města přijela vyprávět o zlých kapitalistech a o jejich zbrojení. Popisovala, jak ze Západu jsou na nás namířeny jaderné zbraně, detailně vyobrazila jaderný hřib i lidské stíny z Hirošimy. A že pokud uvidíme z východu (…) neobvyklé světlo, může to být ozáření z jaderného výbuchu. Od toho dne jsem prožila celou základku v jednom velkém stresu, jestli se ráno probudím živá. Z postele jsem měla výhled na východ a každé červánky mě vyděsily.

Protože tatínek poslouchal po večerech Svobodnou Evropu, můj strach z možného konfliktu byl dvojnásobný, od západu i východu. Celých osm let jsem prožila v trvalém děsu z jaderné války. Až když nastoupil Gorbačov a postupně začal vyjednávat s Američany o odzbrojení, začala jsem být klidnější. V roce 1986 jsem poprvé v životě četla v občanské nauce radostně aktualitu z novin, že se v Rekjaviku dohodli Rusáci s Američany na snížení počtu jaderných zbraní. Moje školní dětství provázel jaderný stres.

Události a názory

Tatínek se nikdy netajil svými názory na režim. Dvojí výchova mě provázela celé dětství. Každý večer se u nás ladily nepovolené západní stanice. Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, podle toho, co bylo míň rušené. Komunisti měli na tyhle nesocialistické a provokatérské frekvence vybudované speciální rušičky. Cíleně se tam vytvářely nepříjemné zvuky, které se „namíchávaly“ do vysílání zlých imperialistů.

Naše večery vypadaly tak, že maminka nás poslala spát, v kuchyni obvykle žehlila nebo šila a taťka vedle ní ladil. Rádio muselo být hodně nahlas, aby bylo přes rušivé zvuky rozumět slovům hlasatelů. Dodnes slyším přesně znělku publicistického pořadu „Události a názory“, kde nám naléhavým hlasem říkali, že naše republika nevzkvétá, jak jsme na tom morálně, ekonomicky i ekologicky.

Díky Svobodné Evropě jsem znala svět za (železnou) oponou i pravdivý pohled na nás. Věděla jsem dost o roce 1968, o emigrantech, disidentech i zakázaných umělcích. Jako první jsme slyšeli o emigraci Waldy Matušky i o skutečném průšvihu v Černobylu.

Velmi pozvolné tání

Druhý stupeň základky moc nezmiňuji. Více učiva, více socialistické agitace, více problémů, že nechodím do Pionýra.

Když nastoupil Gorbačov a do naší země došly pojmy jako glasnosť a perestrojka, bylo dobře vidět, kterým učitelům je to proti srsti, a kdo změny vítá. Učitelka výtvarky nám v roce 1987 na plnou pusu řekla, že naše země na tom není dobře, ceny potravin jsou uměle držené a plánované hospodářství je nesmysl. Byla to ale výjimka, ostatní učitelé drželi krok s režimem.

Naštěstí jsem měla muziku. Klavír a zpěv byl pro mě krásný čistý svět, díky tomu jsem si žila život v jiné koleji a tomu hlavnímu proudu jsem se často vyhýbala.

V únoru 1989 jsme byli s taťkou na rekreaci ROH v Mariánských Lázních. Někteří průvodci nám vykládali o osvobození Plzně Američany a v zájezdovém autobuse pouštěli Matušku (zakázaného, emigranta). V Praze na nádraží byl nenápadný nápis „Pusťte Havla!“ Byla zima, ale ledy pomalu tály.

Základku jsem opustila v roce 1989 v létě. Na gymnázium jsem se dostala díky prospěchu mezi prvními v pořadí, i když jsem měla v posudku „přes opakované upozorňování rodičů výchovnými institucemi nepřestala nikdy navštěvovat náboženství“.

Gymnázium – konec dětství… v socialismu

Nejsilnější vzpomínky na základní školu schovám do tří hesel: Hudba, jaderný strach, Svobodná Evropa.

Na gymnázium jsem nastoupila v září 1989. Holky měly trvalou (tj. hlavu jako květák), každý z nás nosil seprané džíny z Tuzexu a barevné svetry z Maďarska. V Ostravě na burze jsem si koupila neonové tkaničky do bot a listovali jsme si katalogem Quelle. Někteří kluci hráli na kytaru Nohavicu, ve městě se objevila taneční škola Lambady a všichni jsme byli v kině na Hříšném tanci. V trafice se začala prodávat v ruské verzi Burda! Všechno se nějak rychle rozjelo.

I když… ještě 15. listopadu na rodičovském sdružení soudruh ředitel hřímal, že žáci musí oslovovat svoje vyučující „soudruhu profesore“, nikoli pane…

A pak to všechno prasklo, ale to už je jiný příběh, protože už to nebylo dětství a naštěstí ani socialismus.

 

Markéta Kadlecová

Ekonomka, mimo jiné několik let v poradenské společnosti Ernst&Young, a také vystudovaná pedagožka. Nyní hlavně matka, taky gurmánka, cyklistka, zpěvačka a věčně zasněná holka.

One thought on “Na dětství vzpomínám ráda, na socialismus ne (Markéta Kadlecová)

  1. Ota Gűrtler napsal:

    Jakkoliv jsou veškeré reálie víceméně pravdivé, je jasně patrná jedna věc – předpojatost autorky k tehdejší době. Je to zřejmě dáno tím, že střední školu a pak vysokou vystudovala po převratu, již v pod vlivem nové ideologie a propagandy. Příznačné je i vzdělání – ekonomka a práce pro Ernst&Young.Toto oblíbené vzdělání, spolu s právníky a vystudovanými managery je příznačné pro pragmatické lidi popřevratového období.Já jsem o pár let starší. V době převratu už jsem se staral o dvouletého syna. Na druhou stranu je jisté, že podmínky a poměry se místo od místa lišily taky podle lidí. Někde stačila jedna místní svině (mnohokrát to ani nebyl soudruh) a lidé si dávali pozor na hubu a vše, co dělali. Na druhou stranu jinde prošlo kdeco, když soudruzi sice měli stranickou legitimaci, ale nebyli volové.(Vlastní praxe – jako voják z povolání jsem po dvou letech kandidatury na člena KSČ odmítl podat si přihlášku ke vstupu do strany a odešel jsem z této organizace. Ano, dělali se mnou pohovory, psali posudky, které jsem vždy podepisoval s tím, že s ním nesouhlasím, na půl roku mi zarazili hodnostní postup. Ale! Když jsem se konečně z armády dostal na vlastní žádost do civilu a šel jsem dělat na jeden učňovský internát vychovatele, byli naši útvaroví politruci a velitelé natolik slušní, že mi mé stranické extempore do posudku nenapsali, naopak zmínili jen mé kladné výsledky při práci. Prostě to byly ty slušnější „svině“. Školky a chodníky lidé nestavěli z donucení. Dělali to pro sebe a pro své děti. Kdo na „akci Z“ nepřišel, nikdo ho nepopotahoval. Měl prostě o čárku míň. Když pak se rozdělovaly výhody, dostal přednost ten, který osobně pomohl všeobecně prospěšné věci. Kolik maminek a otců by dnes rádo šlo na brigádu, jen aby jejich dítě mohlo chodit do školky? Dnes se dělá reklama, jak podniky podporují vznik firemních školek! A co? Před převratem to byla běžná praxe, že podniky měla své školky, přednostně pro své zaměstnance.A bylo jich dost. Po převratu je ale stát většinou zrušil a budovy „výhodně“ zprivatizoval – paní ekonomka možná tuší proč. Jenže nám ty školky teď nějak chybí, že? Ani my v naší čtvrti jsme nešli do SSM proto, abychom vedli třídní boj, ale proto, abychom si mohli dostavět klubovnu a tam hrát pingpong, slavit nejrůznější svátky a narozeniny a přitom poslouchat Kiss, Boney M či Karla Kryla z prvních kazeťáků. A ještě jeden úkol jsme měli – pokračovat v pořádání tradičního běhu do schodů pro školní děti a závodů v sáňkování pro tytéž. No, a co se týká práce a obhospodařování vlastních zahrádek, nevím, jak jinak by to mělo být, zvlášť na vesnici na Vysočině. U nás v malém městečku nedaleko Brna měl králíky a slepice kdekdo, pole, či zahradu taky, ani o vepříky nebyla nouze a vyskytovaly se i kozy. Ale ne z nouze. Tak to bylo odedávna. I havíři za první republiky, když u nás přišli po šichtě z dolů, tak si šli obdělávat po obědě svůj kousek půdy, aby měli vlastní potraviny. Prostě nebyli tak bohatí, jako dnešní ekonomové a městské obyvatelstvo, aby si kupovali levné dotované (ale nekvalitní) potraviny z hypermarketu. Hypermarkety tehdy nebyly, ale jen na našem konci bylo několik koloniálů, hodinář, kováři, řezníci, zelinář, doktor a další živnostníci. Ještě za socialismu tady byly potraviny, zelenina, řezník, holičství, fotoateliér a trafika. Dnes už tam není nic, jen jediný vietnamský koloniál s předraženým zbožím. A na druhé straně města stojí dva supermarkety, kam si důchodci nejsou schopni zajít, pokud je sousedi, nebo děti jednou za čas nevezmou autem. Socialistická ekonomika dotovala potraviny stejně, jako dnes Evropská unie (zejména v některých státech), ale díky státním oborovým a podnikovým normám měly potraviny svůj standard. I když se i v masném průmyslu rozkrádalo, stejně bylo v párcích mnohem víc masa, než dnes. Ono se tam totiž místo masa nedalo nacpat tolik mouky a soji, jako dnes. Fabrika totiž mohla odebrat jen tolik surovin, aby jí to stačilo právě na ty normy. Těžko se dal bokem sehnat vagón mouky a uzeniny víc ošidit. Navíc se taky dodržování norem kontrolovalo! Ne těch pár namátkových kontrol jako dnes provádí ČOI. Kontrola byla několikastupňová a stálá, pravidelná. Navíc se obiloviny, cukr, vepřové a další komodity (český chmel například!)vyvážely. Byli jsme totiž potravinově soběstační. Což se ale dnes říct nedá. A tak by se dalo pokračovat.Svoboda cestování. Někdo devizový příslib nedostal, ani když byl ve straně. Na druhou stranu můj spolužák ze střední dostal nějakou náhodou příslib do Jugoslávie třikrát po sobě, přestože jeho otec a starší sestra před lety emigrovali do Jihoafrické republiky. Prostě to byly někdy záhady. Má ale cenu se tím zabývat?
    Doba před třiceti lety byla jiná nejen u nás, ale i třeba v Rakousku. Dnes se tam tak žije jinak než před třiceti lety.
    Převratem jsem dosáhli alespoň toho, že postupně přestaly platit ekonomické sankce a celní bariéry, které západ proti východnímu bloku uplatňoval, jako například nyní proti Rusku. Můžeme volně cestovat, pokud na to máme. Ztratili jsme ale na druhou stranu velkou část svých pravomocí a schopnosti o sobě rozhodovat sami. Ani Varšavská smlouva, ani Rada vzájemné hospodářské pomoci, ba ani pobyt sovětských vojsk na území ČSSR neomezovaly naši státní suverenitu tolik, jako pravidla a nařízení Evropské unie. A nebuďme naivní, že se „demokraticky“ podílíme na vytváření těchto pravidel. Rozhodující roli mají vždy ti nejsilnější, pak ti silnější a teprve pak ti slabší. Proto si také Poláci „vyřvali“ mnohem lepší podmínky pro vstup, než my. Jejich trh je pro Německo totiž mnohem důležitější, protože je mnohem větší, než náš. Tím spíš, že ústupky Polsku šly zejména v zemědělství na úkor zemí bývalého východního bloku včetně nás. Pamětníci si vzpomenou, že již před převratem vznikla síť prodejen ESO, kde se za koruny dalo koupit zahraniční, zejména potravinové, zboží, takže tyto věci již nebyly výsadou Tuzexu. Už před převratem se vraceli do knihkupectví autoři, dříve úmyslně „přehlížení“. Ovšem ve statisícových nákladech – ne jako dnes po pěti, desíti tisících výtisků. Tání bylo pomalé, ale patrné. Snad proto bylo potřeba urychlit změny, protože hrozilo, že režim se sám přirozeně promění. V tom případě by ale nedošlo k privatizaci státního majetku a obrovským škodám na národním bohatství země na jedné a obrovským soukromým zbohatnutím některých lidí na straně druhé.
    Prožil jsem mládí v socialismu a mládí je vždycky fajn, i když spousta věcí stála za prd. Stáří je vždycky blbé, a o to víc, když spousta věcí stojí za prd. Můžeme si vybírat jen to pozitivní, tak jako jsme mohli kdysi, nebo to negativní, tak jako jsem mohli taky kdysi. Ale rozumnější je, porovnávat nezaujatě a pokud možno objektivně, všechna pro a proti, i když se nám to třeba stokrát ideologicky nehodí. Jinak o tom nemá cenu uvažovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *