Na socialismu bylo dobré jen to, že musel skončit (Martin Weiss)

Psychologicky je asi pochopitelné, že člověk se snaží z každé ztráty vykřesat něco dobrého, a že skoro každý se snaží uchovat si hezký obrázek svého dětství a mládí. Ale lidé, kteří tvrdí, že za komunismu bylo něco přece jen lepší než dnes, mě nikdy nepřestanou iritovat. Dětství je dětství, ale přikrašlovat kvůli tomu komunismus znamená lhát si do kapsy a popírat všechno to, o co jsme přišli jako země i jako jednotlivci.

Zejména prý byly lepší mezilidské vztahy; lidé na sebe měli víc času, zatímco dnes se každý jen žene za penězi a člověk člověku je vlkem. Bylo to trochu jinak. Ano, lidé měli víc času – to jediné je pravda – protože se v práci flákali. A nebyly to jen prodloužené víkendy. Těch chlastaček na pracovišti! Dnes si člověk může jen nevěřícně představovat, co času se muselo promrhat, samozřejmě nejen v den chlastačky, ale i v den následující. Ke kořenům toho dojmu, že na sebe lidé byli hodnější, mám takovou hezkou vzpomínku. Jako malý jsem s rodiči jezdil na chatovou osadu. Součástí tamního společenství byl i jeden lampasák. A protože sdílenou normou na osadě bylo remcání na režim, tak se před ním prostě o určitých věcech nemluvilo. My děti jsme tak byly instruované. A byl klid. Po převratu mi pak rodiče referovali, jak je lampasák nespokojený s novými poměry a nadává, že na sebe lidé bývali milí, kdežto teď jsou sprostí a nenávistní.

Kdysi jsme s kamarádem diskutovali o tom, zda bychom byli za první republiky levičáci. Já tvrdil, že bych nebyl, a bylo mi řečeno, že jsem namyšlený. Nevím. Ale úplně stejně mi bylo už od dětství, tedy po nějakém intermezzu mezi snad pátým až osmým rokem, jasné, že náš socialismus je zhůvěřilost, která musí prohrát a padnout. Řekl bych, že to intermezzo ani nesouviselo s tím, že mě tehdy často hlídal starý bezdětný pár moc laskavých lidí, kteří byli věřící komunisté. Pamatuju si z toho jen útržkovité věty – „Tatíček Masaryk nechal střílet do dělníků“ – a nudu stranického života jejich uličního výboru.

Spíš než tu indoktrinaci, asi až pozdější vzpomínku, kdy jsem je už jako starší navštívil a vydyndal od nich několik čísel impozantního výpravného časopisu Sovětskyj Sojuz z padesátých let, z nichž jsem se pak pokoušel vytvářet avantgardní koláže. Při všech ideologických sporech, které s nimi rodiče vedli, ale nikdy nepřicházelo v úvahu, že by nás udali.

Záhy jsem vycítil, jak je socialismus jako ekonomický a společenský systém nedostatečný. Vždyť nedokázal nic vytvořit a dříve nebo později musel kapitulovat před tím, že lidé chtějí věci ze Západu – materiální věci, ale i módu, filmy, knížky, způsob života. Dalo by se mluvit o tom, co všechno bylo zakázané – ale co všechno zakázané nebylo! Když zemřel Karel Svoboda, Blesk psal, že nám ho záviděla celá Evropa. Nejenže nezáviděla, ale naprostá většina tehdejších hitů byly převzaté západní písničky. Jak to, že socialismus nedokázal vyplodit nejen seriózní literaturu, ale ani detektivky? Jak to, že i svazáci chtěli nosit kalhoty amerických honáků dobytka? Jak to, že nakonec i do oficiálních filmů a televizních seriálů proniklo přiznání, že některé věci nelze než dovézt ze Západu? Jak to, že nebylo protirežimním výrokem říct, že každý chce raději bydlet v prvorepublikovém činžáku než v paneláku?

A buržoazie si zachovávala svůj nenápadný půvab. Skoro všechno dobré, lákavé, vymykající se poměrům, zachovávající si důstojnost a eleganci bylo tak či onak spojeno s první republikou nebo si bylo vědomo její tradice – aspoň tak jsem to cítil, třeba v tom drobném detailu, že slušnější učitelky si nechávaly říkat „paní učitelko“, aniž by se to nějak projednávalo. Jen krávy trvaly na „soudružce“. Mimochodem, před pár lety jsem se v nějaké historické studii dočetl, že si komunisté interně velice rychle vyhodnotili, že jejich akce totálního nahrazení starých buržoazních kádrů novými dělnickými je katastrofa – už někdy dva roky po Únoru. Kádrování od té doby už byla hlavně cílená represe – naděje na rychlé sociálněinženýrské přetvoření společnosti na třídním základě se komunisté fakticky vzdali. A co může být větším důkazem houževnatosti buržoazie, než to, že se disident a reakční živel Václav Havel nějakým způsobem vrátil jako nájemník do činžovního domu, který kdysi patřil jeho rodině?

Chodil jsem do skautu maskovaného jako turistický oddíl, ale byl to Pátý přístav vodních skautů. Ta tradice měla nesmírnou cenu a bylo jasné, že, i když různě mutovala a pozbývala doslovnosti, stála proti režimu.

Tak jako každý bych určitě mohl přispět do galerie socialistických exotů, které jsem potkal. Podplukovník Brabec z vojenské katedry či profesorka Bažantová z Gymnázia Na Zatlance, nefalšovaný sovětský člověk s vizáží Naděždy Krupské, která skončila jako průvodkyně v Muzeu V. I. Lenina a ještě později prý v blázinci.

Ale já bych raději než na tyto postavičky z Hřebejkových filmů raději vzpomněl na nebezpečnější a odpudivější druh – spokojené, dobře adjustované svazáky, kteří dokázali spojovat ideologickou konformnost se „správňáctvím“. Ne snad, že by ideologii věřili – jen jim nepřišlo nepřirozené nechat ji do sebe nalívat. Evokuje mi je spojení slov „marxismus“ a „prdel“. Marxismus bylo něco, na co se smělo v rámci mezí nadávat jako na něco možná trochu zkostnatělého jako všechny věci, co se učí ve škole, ale v zásadě pravdivého. A prdel „musela bejt tyvole,“ protože chlastat a šukat chtěli všichni, to kupodivu marxismus nekolonizoval. To byli ti lidé rehabilitovaní Michalem Pullmannem a Pavlem Kolářem v eseji Kdo se bojí normalizační každodennosti? z roku 2011 – lidé, kteří normalizační svět přijali za svůj a nečinilo jim problém zkombinovat svou případně značnou inteligenci se ztrátou paměti a schopnosti klást otázky.

Kdybych chtěl být patetický, řekl bych, že to byli mankurti, lidé mučením zbaveni paměti z tehdy kultovního románu Čingize Ajtmatova A věku delší bývá den (A možná jsem to tehdy i říkal. Ale nevím, sovětskou kulturu, ani tu svobodnější, jsem nikdy nehltal). Ochotně si nechávali režimní ideologií kolonizovat osobnost („Jakou máš mimoškolní činnost?“ zeptal se mě jeden, a chtěl se tak dozvědět, co mě baví, jenže to jinak vyjádřit neuměl) – tedy až na tu oblast „prdele“. To pak byli sprostší než průměrný androš. Nejspíš si tím chtěli po tom schůzování dokázat, že jsou stále mladí. Poznají se podle toho dodnes.

Možná jen o něco málo míň než vzpomínky na hezčí vztahy mě rozčílí vzpomínání na to, jak byla doba reálného socialismu kulturní ve srovnání s dnešním materialismem. Vydávat stav, kdy byl nedostatek řešen zavedením jednotného dne pro uvádění knižních novinek na trh, za známku vyšší kulturnosti, to je opravdu ubohost. Jedno však musím přiznat: pro člověka určitého temperamentu bylo snadné podlehnout pocitu, že umění a kultura jsou pro společnost důležitější, než ve skutečnosti jsou. Podnikání neexistovalo, ekonomika byla doménou nomenklaturních kádrů a mnou obdivovaný disent, logicky vzhledem ke svému personálnímu složení, akcentoval ve své kritice režimu nesvobodu slova víc než kteroukoli jinou. Ve svobodných poměrech potom většina národa v neformálním plebiscitu mé tehdejší přesvědčení neratifikovala. Co se dá dělat. Kdybych měl opačný výsledek vyměnit za to, že bych nikdy v životě nepracoval v soukromém sektoru, neměnil bych.

Na konec jsem si nechal jeden poznatek, který by byl výhradně osobní věcí, nebýt toho, jak je svázaný s realitou normalizace. Mí rodiče nebyli ve straně a politicky se neexponovali, takže je v devětašedesátém odnikud nevyhodili. Ale většina jejich nejbližších přátel emigrovala. Trvalo mi dlouhá léta, než mi začalo docházet, že ve třiatřiceti už člověk tak snadno nejbližší přátele nevymění, a jak moc to jejich životy poznamenalo. I tohle patří k mládí v socialismu.

 

Martin Weiss

Novinář (Echo24, Lidové noviny, Týden, MF Dnes, Český deník, Respekt), překladatel (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson aj.), diplomat (Washington), Pražák.

Weiss - foto

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *