Měli jsme doma v ložnici nábytek, kterej tam nepatřil, byl úplně mimo vkus mojí babičky a nikdy jsem nechápala, jak si ho babička s dědečkem mohli koupit a kde na něj vlastně vzali peníze. Bylo na něm totiž vidět, že byl drahej a z dobrýho dřeva, byla to replika empirový ložnice, veliký tmavý hnědý skříně s nohama, který vypadaly jako zvířecí drápy a toaleta, triptych zrcadel, který se různě odrážely samy od sebe a vypadalo to strašně strašidelně a obrovská manželská postel se zvlněnym čelem přes půl pokoje, která vypadala jako loď.
Pak mi došlo, že si ten nábytek nikdy nekoupili, že by na něj nikdy nenašetřili a ani by si ho nikdy nevybrali, došlo mi, že je to nábytek po Němcích, kterej si přivezli do Prahy z pohraničí. Vlastně to byl ukradenej německej nábytek. Všechny věci po Němcích mají zvláštní atmosféru, stísňující, ať jsou to domy nebo nábytek nebo třeba stopy v krajině, vodní mlejny, elektrárničky, je to prostě majetek někoho jinýho bez ohledu na historický události.
Ty skříně byly strašně krásný, ale hrozivý a hrozící a taky byly vždycky zamčený, měly na sobě dýhu, ve který byly zlatěhnědý obrazce a já jsem na to celý hodiny koukala, teda nenaučila jsem se jako dítě ani lyžovat, ani jezdit na kole, ale zase jsem celý dny trávila s přitisknutym obličejem v ložnici na skříně. A byla jsem hodná. Taky jsem se občas musela dívat za ně a kontrolovat, jestli se tam někdo neschovává. Pak jsme se o tom po létech bavily se sestrou, řikala jsem jí, že jsem v ložnici nikdy nemohla spát, že jsem celý noci vstávala a rozsvěcovala, protože jsem měla strašnej strach, že za tou skříni někdo je, al e vždycky tam stály jen starý lyže. Ségra říkala, že se vždycky bála, že je tam „něco“, něco je rozhodně horší než někdo.
Ten nábytek nás asi strašil za ty Němce, za to že si ho nesměli vzít s sebou, za to že musel stát u nás v bytě, takže já a moje ségra jsme už za ty odsunutý sudetský Němce potrestaný dost. Moje ségra by řekla: Renato to je skvělý, že si na to takhle přišla, jak je to s tim nábytkem, ale jenom by mě zajímalo, proč sme to za ty Němce musely vodsrat zrovna my.
Nevim, jakej to má význam v mym duchovním vývoji, na mý duchovní cestě, že jsem potrestaná starym německym nábytkem, možná se ze mě po smrti stane anděl, anděl v německym nebi. A nebudu tam nikomu rozumět.
Taky vlastně ani nevím, co se s tím nábytkem stalo, jestli ještě dál někde někoho straší, nějaký malý děti, který nemůžou v noci strachy spát, nebo jestli se dozvěděl o česko německym vyrovnání a jeho dýha a zvířecí nohy a dveře a zrcadla se zbavily nenávisti a stal se z něj přátelskej nábytek. Těžko říct.
Renata Bellingerová
Metodička kontaktního centra v pojišťovně. Píše převážně prózu, vzpomínky na rodinu a reflexe na to, co se děje okolo ní. V roce 2004 nakladatelství Baobab vydalo knihu jejích pohádek O zlaté mrkvi. Publikovala v Revolver Revue, v česko-německé antologii Nad střechami světlo a Sbírka klíčů.