V téhle historce hrají hlavní roli sprosťárny, devítiletý kluk a soudružka třídní učitelka. V roce 1978 jsem navštěvoval 7. ZDŠ v Jablonci nad Nisou. Složení žactva na téhle škole bylo nikoli výběrové, ale sociálně a etnicky řekněme velmi pestré. Dobře se učit bylo spíš handicapem. Největší autoritě se v naší 4. C těšil opakovaný propadlík jménem Gahler, jenž krom jiných výlučností vlastnil sešit, kam si vylepoval hanbaté obrázky. Většinou šlo o různě domalovávané fotografie z časopisu Květy, ale nejen ty. V Jablonci sídlil podnik zahraničního obchodu Jablonex, který už na konci sedmdesátých let vydával pro západní klientelu kalendáře a kalendáříky s méně oděnými děvčaty, a tak ten, kdo se staral, mohl v našem sudetském městě sehnat i obrázky, kvůli kterým by vám dnes Facebook bez zaváhání zrušil profil.
Propadlík Gahler se staral opravdu důsledně a jeho hanbatý sešitek se utěšeně plnil. Ovšem nejen jeho vlastním přičiněním. Byl o dva, nebo spíš o tři roky starší než zbytek třídy, takže udával tón klukovských debat a každý z nás, byť jsme neměli o sexu ani páru, toužil do jeho sešitku obrazem či slovem přispět. Považoval jsem proto za zvláštní čest, když mě požádal, abych se uvedl zápisem ostré verze písně s refrénem „A já ji tak rád mám – ó jéjeje, a já ji ji tak rád mám – ó jéjeje, a z tý velký lásky narostly mi vlásky stal se ze mě chuligán.“ O lehce antisocialistickém kontextu písně jsem měl v devíti letech ještě menší povědomí, než o využití primárních a sekundárních pohlavních znaků, což byly činnosti, které se v textu hojně vyskytovaly. Ale každopádně jsem do propadlíkova sešitku dle jeho diktátu pečlivě vše zapsal. Dílko bylo dramaturgicky umístěno tuším mezi kalendářem Jablonexu z roku 1977 a jinou básničkou s hrubou gramatickou chybou ve slově, které vás asi napadne.
Pak se dlouho nedělo nic a tak by to i zůstalo, kdyby na scénu nenastoupila naše třídní učitelka. Jmenovala se Kostlánová a podle toho i vypadala. Čas od času vysypávala na lavice aktovky žáků a snažila se objevit něco, co ji umožní dlouze a hlasitě křičet. Nikoho to neděsilo, nezaráželo, dělala to odjakživa, následky byly většinou zanedbatelné. Jenže tentokrát došlo na aktovku propadlíka Gahlera. Sotva ji Kostlánová obrátila dnem vzhůru, vyletěl z ní proslulý hambatý sešit a rozevřel se na stránce s mým příspěvkem. Soudružka zmlkla, vyvalila oči, chopila sešit mezi dva prsty, odnesla za katedru a začala podrobně studovat obsah. „Honzejk, pojď sem!“ křikla po chvíli. Hrklo ve mně. „Tos psal ty!“ „Já…ne..e…“ lhal jsem. „Psals to, to je tvoje písmo!“ Vítězoslavný výraz v jejích očích si i po šestatřiceti letech pamatuji lépe než dobře.
Zapírat dál nešlo, takže jsem za chvíli stál v ředitelně, kam mě soudružka Kostlánová nahnala. Ředitelka školy se jmenovala Habová, a i ona podle toho vypadala. Tak nějak ohebně, jako by byla z bužírky, ze které se tehdy občas pletly pomlázky. Nebo jako gumová hadice, se kterou můžete někoho hodně bolestivě praštit a po které zároveň všechno steče. Držela v ruce propadíkův sešitek. „Tak nám tu hnusnou věc zarecituj, Honzejk, začíná to „Vole, vole!“ řekla pomalu. Neměla pravdu, ten text začínal, jak známo, slovy „Moje milá..,“ a tak jsem to oběma přítomným soudružkám řekl. Zhrozily se. „On to dokonce umí NAZPAMĚŤ! A ještě nás chce opravovat!!!“
A pak to přišlo. Došlo k jakémusi střihu, snad soudružky ucítily vzdor, který neexistoval, či drzost, které bylo pramálo, snad je dohnala směšnost celé situace, která se dala překrýt jen smrtelnou vážností, v každém případě během jediného okamžiku pro ně klukovina zmutovala v politický problém. Ředitelka bez nádechu pokračovala: „Tohle se normálně hlásí na VB, Honzejk! Kdyby ti bylo patnáct, mohli by tě zavřít pro NARUŠOVÁNÍ SOCIALISTICKÉ MORÁLKY! Ale tvoje rodiče za to můžou zavřít klidně teď!!!“ Dívala se na mě a její oči vypadaly jako změť gumiček, už už vystřelit.
Pocit, který mě ovládl, si pamatuji doteď. Bylo mi devět, byl jsem zvyklý maximálně na poznámku za špatně umytou tabuli nebo píchání spolužáka kružítkem, a teď na mě posílají Veřejnou bezpečnost, před kterou se, jak ví i devítiletý kluk, každý raději klidí stranou. Necítil jsem stud, provinilost, nic podobného. Během vteřiny mě obklopilo jakési průsvitné nehmatné pouzdro, jakási kapka, skrze kterou sice pronikaly zvuky, obrazy, děje, ale jako by najednou postrádaly význam a platnost, které ještě před chvílí měly. Vše se jen tak mihotalo, mizelo, pohlcované obsahem oné kapky – čistým strachem. Strachem z trestu, ale hlavně z absolutní bezmoci: Z vědomí, že najednou jsem v moci nějakého obludného mechanismu, zahrnujícího nejen soudružky Kostlánovou a Habovou, ale i esenbáky, auta s nápisem VB a houkačkou, mechanismu, který si se mnou může dělat co bude chtít a je dokonale schopný převrátit naruby celý život mně i rodičům.
Dnes samozřejmě vím, že to byla povýtce banalita, že strach měl velké oči; esenbáci by pravděpodobně poslali frustrované soudružky do háje a ony samy to asi nemyslely úplně vážně. Ale stejně se nedokážu úplně vysvléci z kůže devítiletého kluka, který po dlouhé následující týdny kameněl pokaždé, když před školou zabrzdilo auto a někdo rázně, s bouchnutím těžkých dveří, vešel hlavním vchodem, kterým žáci vstupovat nesměli, takže bylo pravděpodobné, že to bude někdo důležitý, dost možná právě ONI, kteří si jdou pro mě.
Nepřidalo mi ani to, že se rodiče předvolaní soudružkami do školy, tvářili vážně a řekli mi, abych si dával pozor. Až později jsem zjistil, že měli dost vlastních starostí. Nevyhnuly se jim drobné politické problémy (maminka měla škraloup, vystoupila po roce 1969 z KSČ) a věděli, že každá prkotina se může snadno proměnit v další šmouhu v kádrovém posudku, která způsobí, že se naše rodina o prázdninách podívá maximálně na Slovensko. Synek s trablemi ve škole jim život dvakrát neulehčoval.
Nebyl jsem si prostě ve své devítileté hlavě jistý ničím, bál jsem se, obviňoval se, nedokázal se nikomu svěřit. Na tu dobu vzpomínám jako na období, kdy všechno dění bylo jakoby namalované na skle, které se může se kdykoli rozsypat – stačí, že budou ONI chtít. Otřepal jsem se až po roce – poté, kdy jsem přešel na jinou školu, s méně deprivovanými učitelkami (a – ano, sociokulturně přeci jen bližšími spolužáky).
Se změnou kulis postupně vybledl i zážitek. Nikdy jsem ho ale ze sebe zcela nedostal, mám ho v sobě jako jakési ponižující vnitřní tetování. Dodnes mě neopustila iracionální obava, že kdykoli může odněkud ze sféry moci a autority vyjet ruka, která mě uchopí a zacloumá se mnou stejně jako soudružky na 7. ZDŠ Pivovarská v Jablonci nad Nisou s devítiletým klukem, který přepsal do sešitku propadlíka Gahlera hanbatý text a dopustil se tím NARUŠOVÁNÍ SOCIALISTICKÉ MORÁLKY, aniž měl tušení, co to vlastně je. Někdy je zatraceně těžké se před tou imaginární rukou nevypočitatelné vnější moci nekrčit, ať už existuje, nebo ne.
Ne, dohromady se mi za socialismu nic, co by se nedalo přežít, nestalo. Ani v dětství, ani později. Ale pokud se někdo zeptá, zda socialismus bolí dodnes, musím odpovědět, že mě ano. Někdy málo, někdy víc. Ale většinou hodně.
Petr Honzejk
Novinář, vedoucí názorové rubriky Hospodářských novin. Příležitostně se účastní konferencí s mediální a politologickou tematikou, spolupracuje s ČT a ČRo.
