O čem si zítra promluvím se synem (Peter Lelovič)

Den první

Je léto. Jsem už velký kluk. Mám jít do první třídy! Je mi pouze pět, ale poskládal jsem správně pár skládanek a ukázal jedné paní, jak umím číst. Pochválila mě a řekla mámě, že mám jít do školy. Navíc, byl jsem už párkrát ve Vídni a jednou v Praze. Viděl jsem, jak vzplane krabička zápalek, když se podpálí celá najednou. Měl jsem nové kolo. Zkrátka, tohle léto jsem už úplně bez debat Velký Kluk.

Dneska ráno jsem vstal a našel mámu u okna v obýváku. Dlouho o mně nevěděla. Ona! Která vždycky ví, když úplně potichounku šmíruji odvedle přes klíčovou dírku nejnovější díl Raumschiff Enterprise!

Teď jenom kouká ven a pláče. Velcí kluci jsou velcí, protože nepláčou. Ale když pláče vaše máma, která všechno ví a má všechno zvládat, to sakra zbystříte. A táta není doma.

„Mami?“ ozvu se nejistě. Stojím za ní, prcek v pyžámku.

Otočí se, chvíli jako by mě snad ani nepoznala, a pak řekne: „Je válka“. Vezme mě do náruče a ukazuje mi tank na ulici.

Bomba! Znáte v pěti lepší klučičí vzrůšo?

Jenomže – nesmím ven. A tam mám kamarády. Věřte-nevěřte, tři Ivany a jednoho Igora. Občas se rveme. Ale když jde o někoho zvenčí, to jsme jedna ruka. Spolu jsme se letos naučili skákat z garáží. Roztočit kus větve tak, aby její konec odlétl nepříteli do hlavy strašlivou rychlostí. A jiné důležité klučičí věci. Jenomže dneska nesmím ven.

Zvenku je slyšet praskot. Máma říká, že je to střelba a zase pláče. (No, pochybuju. V televizi tedy střelba zní úplně jinak.)

Každou chvíli někdo zvoní u dveří. Prý jenom tátovi kolegové z práce. Až večer několikrát zazvoní telefon a máma to vždycky po chvíli složí. Asi táta. Vždycky když volá z Vídně, telefon zvoní několikrát. Obvykle spolu telefonují jenom krátce. Dneska strašně dlouho. Vlastně jsem usnul dříve, než skončili.

Den druhý

Dneska jsem získal trumf: koukal jsem z okna – a tři z mých kamarádů byli venku! Mámu jsem ukecal. Co se mi může stát, jsou tam všichni… Nakonec povolí, ale každou chvíli ji vidím v okně.

Na hřišti máme poradu: větší kluci říkají, že je třeba zapalovat tanky. Prý si to mezi sebou říkali rodiče. Se stejně starým Ivanem z vedlejšího domu už máme jasno: zapálíme noviny, a kdyby se objevil tank, hodíme je na něj. Máme to promyšlené: Ivan štípne rodičům zápalky, já noviny. Už jsme to přednedávnem dělali. Nejdřív jich spálíme (v jejich starém baráku pod schody) tak deset. Jistota je jistota.

Popoledni se na našem náměstíčku opravdu zase objeví tank. Poklopy má zavřené, zastavuje těsně u našich domů. Oba hrdinně vybíháme z brány, házíme jednu hořící stránku mezi pásy a kola. Noviny hned zhasínají, ale to je nám fuk. Po chvíli točení věží tank zase odjede. Oba dlouze diskutujeme o tom, jak jsme mu určitě ublížili.

To mají za to, že rozplakali mou mámu, parchanti!

Den třetí

Když jsem se ráno vzbudil, táta byl doma! Nikdy tak brzo nepřijel – kvůli hranicím. Jenomže teď se s mámou zavřeli v obýváku. „Jdi si hrát!“ Jak jinak… A prý zase ani nesmím ven. Už mě fakt štvou.

Máma začíná balit. Prý pojedeme na výlet – a dokonce se neví, na jak dlouho. Super! Přijela pro nás teta Marika. Má novou světlemodrou Octávii. Vytáhne to na stočtyřicet. S ní jsme nedávno byli v Praze. Sice jsme tam jeli celý den (i zpátky), ale měla dokonce i rádio. Celou cestu jsme si zpívali.

Dneska ale nejedeme daleko. Asi po půl hodině vystupujeme. Vybalujeme se v prťatém bytě někde na kraji města. A zase nesmím ven. Táta stále telefonuje. A když ne, s mámou a Marikou poslouchají rádio. Stojí na lednici v kuchyni. Zavírají se tam, pijí kafe, kouří a stále mluví o Rusech, válce a rozhlase. Celý den. Asi se unudím k smrti. Kdyby v tom rádiu alespoň hráli nějaké písničky!

Prý výlet…

Den čtvrtý

Dneska jsem zase zavřený. A to tady ani nemám pořádné hračky! Jenom pár angličáků a knížek…

Táta ale dneska ráno odešel a vrátil se až k večeru. Prý je z nás nejsilnější a nejodvážnější, tak mohl jít ven. Byl i u nás doma. Přivezl mi elektrický vláček, veliký dřevěný náklaďák, na kterém se dalo jezdit a nějakého plyšáka.

Stejně je to tu mrňavé a je tu šílená nuda. 

Den pátý

Dneska jsem si už postavil hlavu: chci jít ven a basta! Nakonec mě máma odvádí na hřiště za domem. Není sem vidět z okna toho pidibytečku. Piluju jí ale uši tak dlouho, až mě tu nakonec nechává samotného. No jo, samozřejmě že trefím zpátky! Jasně že nikam nepůjdu! A jo, když půjdou ostatní domů, já půjdu taky…

Je tu pískoviště a houpačky. Po chvíli jsem se rozhodl prozkoumat okolí. Otrava. Ulice s rodinnými domy. Jo, sem tam nějaký pes. Najednou slyším vrtulník. Letí nízko! Vzápětí se na ulici začínají houpavě snášet malé lístky. Je jich všude plno. Mít tady tak Ivana se zápalkami!

Vracím se včas, žádný průšvih. Akorát když mluvím o tom vrtulníku, chtějí všichni vědět, co na těch lístcích je. Nevím. Nikomu se pro ně už dneska nechce.

Den šestý

Když po snídani škemrám, že chci ven, jenom mi zopakují všechny rady, příkazy a zákazy. Jo, jo, jo… Dneska se tu už objevují nějací místní kluci. Vědí o včerejší helikoptéře, viděli jí, ale nesměli ven. Získávám si respekt jejím podrobným popisem: Byla obrovská a na zádi měla otevřená taková velikánská vrata, odkud létaly ty lístky. Domlouváme se, že jestli poletí i dneska, dáme si soutěž, kdo nachytá nejvíc těch lístků ještě ve vzduchu. Ty ze země se nebudou počítat.

Blbá soutěž. Skončil jsem třetí. Alespoň se chlubím, že mám taky samopal. Úplně jako opravdovský. Slíbil jsem ho zítra přinést. Když se na něj ale doma ptám, všichni na sebe akorát kouknou – a začnou se smát. Pak mi jenom oznamují, že zůstal doma. Běhat s hračkářským samopalem po ulici prý teď není dobrý nápad.

Tenhle „výlet“ je fakt otrava.

Den dvacátý sedmý

V sobotu jsme se konečně vrátili domů. Jeden z Ivanů mi říkal, že už dávno chodí do školy. Já přitom mám sbaleno ve své úžasné nové školní tašce z béžové koženky už asi sto let!

Ale dneska je konečně pondělí! Polovinu dětí znám ze školky, další z ulice a jenom pár jsem nikdy neviděl. Paní učitelka vypadá přísně. Posadí mne do první lavice u dveří. Jinde už není místo.

První předmět je dneska čtení. A dostal jsem hned jedničku s hvězdičkou! Pche, když jsem před třemi týdny viděl, jak se naši tváří na ten lístek z helikoptéry, přečetl jsem si ho celý i já. Něco jako „Občané…“ Trvalo mi to ale věčnost, a stejně jsem tomu nerozuměl. Ale přečíst jsem to dokázal.

„Ema má mámu“ je proti tomu sranda.

Den šestnáctitisícíosmistý

Je předvečer 46. výročí Prvního dne. Už dávno jsem vyrostl z pyžámka, oba rodiče jsou dávno mrtví. Dneska už vím, co se tehdy vlastně stalo. Dozvídal jsem se to po střípcích a mnohem, mnohem později.

V to ráno mámu asi ve tři ráno vzbudil jeden ze zaměstnanců rozhlasu. Když jsem vstal já, už věděla, že před Rozhlasovým palácem na pražských Vinohradech se střílí. Už věděla, že do hlavní budovy rozhlasu v Bratislavě před chvílí vtrhli ruští vojáci a stříleli i tam. Ten tank za naším oknem totiž nestál náhodou. Také jsme bydleli v rozhlase. Představte si, že tam bydlíte s pětiletým klukem a druhým na cestě (brácha se narodil v prosinci). Proto ten pláč. A ten praskot byla opravdu střelba. Na náměstí vzdáleném asi tři sta metrů v ten den zastřelili tři lidi. Jednou z obětí bylo patnáctileté děvče.

Náš dům v roce 1930 postavili jako jednu z prvních speciálních rozhlasových budov na světě na Jakubově náměstí v Bratislavě. Dokonce tři roky předtím, než byl dokončen Rozhlasový palác v Praze. V mém příběhu sehrála roli jedna náhoda: když v létě roku 1944 Američané bombardovali nedalekou rafinérii Apollo, jedna z bomb (náhodou) trefila i rozhlas. Vláda Slovenského štátu pak pro jistotu vysílací pracoviště přesunula na druhou stranu centra města, do budovy staré školy. A jak už to tak bývá, tohle „provizorium“ vydrželo dalších 24 let – až do roku 1968.

Oficiální adresa rozhlasu tedy Rusy přivedla – pouze do oné bývalé školy. Sídlo, ve které jsme bydleli, našli až o dva dny později. Asi dvě hodiny potom, co jsme odjeli „na výlet“. Otec byl vedoucím techniky, proto ten velký služební byt přímo v rozhlase. Za První republiky bylo rádio něco jako tehdejší internet. Šéf techniků stále po ruce byl proto přímo součástí projektu budovy.

Táta byl od roku 1962 současně i technickým komisařem OIRT, což byla asociace rozhlasových a televizních stanic bývalého východního bloku. Často proto jezdil do kanceláří Evropské vysílací unie (EBU) ve Vídni. Přinejmenším bylo potřeba neustále domlouvat kmitočty, na kterých se vysílalo, aby se vzájemně přes hranice nerušily. No a jednadvacátého byl zrovna ve Vídni. Onen noční telefonát s mámou se týkal toho, co dělat. Zůstat? Velké riziko. Utéct do Vídně? A co když zavřou hranice, a už se nebudeme moct nikdy vrátit zpět? Co rodiče, sourozenci, kamarádi? Na něčem se ale rodiče shodli hned: z budovy rozhlasu je potřeba okamžitě vypadnout.

Táta se vrátil vlastně už druhý den invaze, jenom já o tom nevěděl. Šel rovnou na poradu vedení rozhlasu v prvním patře. Ta se protáhla až přes půlnoc. Rozhodli tam, že „naši“ budovu nepoužijí pro vysílání, protože stejně ji Rusové brzy najdou. Otec už věděl, odkud se bude vysílat, takže ještě v noci s mámou zavolali Mariku. Svobodnou kamarádku, co bydlela v jednopokojovém bytě na kraji města, jenom kousek od posledního provizorního vysílacího pracoviště.

Dlouhou dobu jsem si myslel, že onu odvážnou výpravu do našeho bytu táta podnikl hlavně kvůli mým hračkám. Až mnohem později mi máma mimoděk prozradila, že tam šel kvůli dokladům. Táta u sebe neměl občanku (pouze pas) a naopak – mámin pas, kde měla zapsaného i mě, zůstal doma. Kromě rodinných fotek a pár nenahraditelných cenností, které by se mohly hodit, kdyby…

To už byla i „naše“ budova rozhlasu plná ruských vojáků a podivných chlápků v oblecích. Vyštípali odsud dokonce i vrátné. Ale protože táta mluvil plynně rusky, povedlo se mu s nějakým oficírem asi po hodině domluvit, že si může nahoru zajít pro doklady. Poslal s ním ale dva vojáky a dal mu na to pět minut. Táta odemkl, vešel – a hned naproti skřínce s doklady byl na stolku položený můj fantasticko-úžasný samopal. Koupili jsme ho na můj nedávný svátek ve Vídni.

„Što eto?“ zbystřili vojáci, a jeden dokonce svěsil svůj opravdický z ramene (ten můj byl také částečně kovový). „Igruška“, odtušil otec. Jeden ho vzal do rukou a zmáčkl spoušť. Ozval se stylizovaný zvuk střelby a červený konec hlavně se žárovičkou začal blikat. Byli to kluci kolem dvaceti – a měli z toho hotové Vánoce. Hráli si a blbli, takže jim ani nepřišlo, že z pěti minut bylo dvacet. Táta tak stihl vzít nejenom doklady, šperky a fotky, ale sbalit i pár hraček pro mě. Proto to pobavení, když jsem se večer ptal po samopalu…

Domů jsme se vrátili, až vojáci z rozhlasu odešli. Už tam byli zase staří zaměstnanci. Ani tanky už nebyly ve městě vidět. Máma mě ale stejně ještě týden vodila do školy. Stálo mě hodně sil ji převědčit, ať mi už tu ostudu přestane dělat.

O mnoho let později mi řekla, že emigrovat nechtěli hlavně kvůli svým rodičům. Tátovi ti jeho řekli, že tady přežili dvě světové války a nikdy neodešli. Mámin otec to chápal. Ale byl už léta sám, nebyl nejmladší a sám odjet nechtěl. Takže i když měl táta ve Vídni k dispozici služební byt a ještě rok jsme mohli odjet všichni (teď už čtyři), nakonec jsme zůstali.

Jestli nelituji, že se tenkrát nerozhodli jinak? Určitě ne. Přinejmenším proto, že mám přesnou představu, co dokáže stát postavený na ideologii. Jakékoliv.

Když tak píšu poslední řádky o tomto zážitku, tak mě napadá, že je čas se s ním vážněji podělit i s naším starším. Shodou okolností mu zrovna zítra bude čtrnáct.

A na druhém monitoru mi právě naskočil čerstvý titulek z jakýchsi novin:

20. 8. 2014: Obětí mezi civilisty přibývá, Doněck hlásí 34 mrtvých.

 

Peter Lelovič

Svou kariéru začal těsně po revoluci v reklamním průmyslu. Prošel všemi stupni tvorby reklamy – od textaře až po řízení mezinárodní agentury. Začal klasickými médii, ale již v druhé polovině devadesátých let se začal profesně zabývat internetem. Dnes působí jako konzultant v marketingu a v oblasti User Experience.

 

One thought on “O čem si zítra promluvím se synem (Peter Lelovič)

  1. rionka napsal:

    Nádherný. V rámci možností, samozřejmě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *