Ozvaly se klíče v zámku. „Rychle se schovejte,“ šeptám na svoje dvě kamarádky, které jsem pozvala k nám domů. Eva chodila do první třídy jako já a nenapadla ji narychlo žádná skrýš, tak zůstala stát uprostřed obýváku. Jitka byla o rok starší, chytřejší a zalezla pod konferenční stolek. Máma kupodivu nejdřív uviděla Jitku. „S tou se kamarádit nebudeš,“ řekla mi, když holky odešly. „A domů už mi nikoho nevoď.“ „A proč?“ „O tom s tebou nebudu mluvit. Na to jsi ještě malá.“
Ve škole hned naproti hlavnímu vchodu visela obrovská nástěnka. Rudé sukno, bílý nápis z polystyrenových písmen: Nejlepší žáci naší školy. Taky jsem tam visela, jedničkářka v pohlednicovém formátu, účes à la kastrol, zubatá ofina, baculatý tváře. Vedle nástěnky směrem k jídelně pak visela pětice velkých zarámovaných fotek: Marx, Engels, Lenin, Brežněv, Husák – naši každodenní průvodci za potravou. Jména tam nebyla, ale stejně jsem věděla, jak se kdo jmenuje. Nejhezčí byl Engels.
Rostla ze mě poslušná a učenlivá holčička. Záhy nesnesitelná. Proč musím uklízet i po bráchovi? Proč mám nosit tak hnusný kalhoty? Proč musím chodit do pionýra, když se tam dokola učíme jenom pionýrský zákony, který dávno umím jako básničku? Co to je posranec? Proč se babička stydí za strejdu?
Dostala jsem za úkol vyzdobit ve třídě předvánoční nástěnku. Měla jsem prsty rozpíchané od špendlíků, jak jsem po jednotlivých písmenkách připevňovala slova Mikuláš, čert, anděl a taky řetězy slepené z barevného papíru, obrázky nazdobených stromečků, pohlednice s ladovskou zimou a chomáčky vaty, které představovaly sněhové vločky. Uprostřed toho všeho jsem pak umístila ještě dvě slova opsaná z kartičky, co mi dal pan farář, když jsme byly s babičkou v kostele: Požehnané Vánoce. „Ty nápisy sundej,“ řekla mi třídní učitelka. A ať prý se za ní máma nebo táta zastaví ve škole. Vzkaz pro rodiče mi pak ještě vepsala červeně do žákajdy. Nikdo se se mnou nechtěl bavit o tom, proč se některá slova nesmí veřejně psát, a to ani taková, která měla reálný předobraz. Třeba takový čert, Mikuláš a anděl. Vídala jsem je každoročně v předvánočním čase na vlastní oči, ale na nástěnce být nesměli.
V mém životě se stále více objevovala otázka Proč?, která většinou zůstávala nezodpovězená.
Nová červená výzva rodičům, aby navštívili školu, mi v žákovské knížce přibyla hned v březnu kvůli mé koláži s názvem Rodný domek Klementa Gottwalda. Třípatrová vila uprostřed ovocného sadu, velmi vhodná pro tak významnou osobnost, se totiž s bílým chudičkým stavením, ve kterém se prezident nenarodil, jak jsem se dozvěděla o mnoho let později, vůbec v ničem neshodovala.
Třetí výzva rodičům následovala na podzim, když jsem si v den oslav Velké říjnové socialistické revoluce ozdobila hruď nádherným zlatým odznáčkem, který jsem objevila v mámině krabičce se šperky. Byl na něm vyobrazený nějaký pán, jehož jsem neznala. Rodiče se večer pohádali. „Tos toho Dubčeka nemohla líp schovat?“
Celý sídliště bylo zamořený faraóny. Putovali v dlouhých kolonách po zdech a žrali všechno, co nebylo v ledničce nebo neprodyšně zabalený v igelitu. Jednou za čas přišel pán v modrákách a dal nám krabičku s oranžovými žmolky. Jed jsme v malých hromádkách rozmísťovali pod linku, pod vanu a pod koberce. Hromádek ubývalo, zrzavých mravenců nikoli. Napříště už jsme nedostali celou krabičku, ale jen malou hromádku na víčku od zavařovací sklenice. Malinkej brácha šmejdil ve skříňce, objevil ztvrdlej rohlík a půlku snědl i s faraóny. Máma pištěla, vytrhla mu zbytek z ruky, brácha se chechtal. Já taky. Rozeřval se až v koupelně, když mu máma vyplachovala pusu vodou. Se spolužačkou Žanetou jsme toho odpoledne rozdupaly stovky faraónů, který jsme objevily na vyhřátým betonovým plácku za sámoškou. Je to dobrej skutek, ujišťovaly jsme se. Ale taky trochu vražda, tak to pro jistotu nikomu neřekneme.
Bylo mi osm a máma měla obrovský kulatý břicho. Říkala, že v tom pitomým paneláku bydlet nemůže, že nebude do smrti každej večer poslouchat, jak soused, kterýho jsme podezírali, že si nad námi zřídil kovářskou dílnu, hlasitě močí, což se stoupačkami neslo ještě líp než zvuky jeho kovářského náčiní nad naší ložnicí. Seděli jsme u babičky na zahradě a já dělala, že neposlouchám. „Nepostarali byste se o barák ani o zahradu. Učitelka a ouřada,“ rozmlouvala babička mámě nápad půjčit si peníze na dům. Můj táta že se nepostará? Vždyť obložil umakartový jádro v kuchyni dřevem. Úplně sám!
Brzy ráno mě probudilo světlo. Máma hekala, držela se za břicho a táta rychle skládal věci do tašek. Pak odjeli a táta se vrátil sám. Pak někdo telefonoval. Fíha! Mám dalšího bráchu! „Tři děti jsou do týhle posraný doby moc,“ slyšela jsem babičku z kuchyně. Táta nic neříkal, vyšel ven s kyselým obličejem.
Stejný světlo mě probudilo o pár měsíců později. Táta hekal, držel se za břicho, který vůbec nebylo vypouklý, a máma rychle balila věci do tašek. Za pár dní někdo zazvonil u dveří, něco potichu říkal a máma pak pořád brečela. Když odešli lidi v černým, prohlížela jsem si album s tátovýma fotkama. A ještě mockrát potom. Bylo mi divný, kde se vzali ty exoticky vyhlížející lidi, s nimiž táta seděl u stolu nebo si s nimi podával ruce. Věděla jsem jen to, že než se mí rodiče poznali, táta hodně cestoval. Stihl toho hodně, jak se ukázalo po revoluci, a já pro to marně hledala omluvu nebo aspoň nějaký přijatelný vysvětlení. Snadno jsem si namluvila, že znovu někam odjel. Furt se nějak nevracel, ale já si na jeho nepřítomnost časem docela zvykla.
Krátce nato žáci naší školy zmasakrovali Pepu Melena. Na konci povinného slavnostního koncertu se navalili na pódium s prosbou o autogram, mladého umělce zasypali sestavou bicích i vlastními těly a zlomili mu ruku. Událost brzy přetloukli uprchlí štíři, který z Kuby propašoval táta mý spolužačky. Říkalo se, že za to půjde do vězení. „Já už v tom pitomým paneláku bydlet nebudu,“ rozčilovala se pořád dokola máma, když každý večer proklepávala peřiny a s baterkou kontrolovala, jestli uprchlíci nečíhají ve stoupačkách nebo pod vanou.
Na druhým stupni základky jsem usoudila, že Amerika je good a všechno ostatní shit. Nemohla jsem se dočkat, až zase po několika letech přiletí na návštěvu teta, která v osmašedesátým emigrovala s celou svou rodinou, a co tentokrát přiveze. Milovala jsem vůni jejího otevřenýho kufru a nadšeně poslouchala všechno americký, co mi přišlo pod ruku: Simona a Garfunkela, Suzi Quatro, Madonnu, Boba Dylana, Bruce Springsteena, Michaela Jacksona, Roye Orbisona, Elvise … A pořád dokola jsem si prohlížela fotky z výletů: do New Yorku, do Washingtonu, do Rochesteru, k jezeru Erie, k jednomu oceánu, k druhýmu oceánu… Nepochybovala jsem, že tam jednou taky budu žít. U moře nebo na břehu velkýho jezera.
Čím dál víc mě to táhlo do světa. V potrhaném časopise Woman’s World, co nám doma zbyl po návštěvě tety, jsem z fotek pochopila, že někdy ve vzdálené budoucnosti, konkrétně v roce 1992, se chystá velká oslava objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Moc se mi líbily společenské šaty, do kterých byly oblečené dívky na fotkách. Vytrhala jsem z deníčku obrázky hraček vystříhané z katalogu Neckermann, a vlepila do něj ty krásný mladý dámy v šatech, v nichž budu v Americe slavit. Už jsem byla slečna.
Připravila jsem si k odjezdu deník, kytaru, vlastnoručně psaný a ilustrovaný zpěvník s písněmi Waldemara Matušky a Semaforu, zlatý odznáček s Dubčekem a svázaná vydání Čtyřlístků. Bráchovi se mý plány odjet do Ameriky líbily a chtěl jet taky. Od dědy jsme věděli, že budeme potřebovat cizí peníze, ne československé koruny. Získat zahraniční měnu se nám podařilo čirou náhodou na jednom z výletů do Drážďan. Neměli jsme v rodině šífáka, co by dovezl džíny nebo lego z Hamburku, proto jsme jako další děti ze stejně postižených rodin vyjížděli ve starým tesilovým oblečení do východního Německa a vraceli se v novým, netesilovým. Brácha otrávenej z nekonečnýho courání po obchoďákách se z trucu usadil před masnou, kde to nádherně vonělo, a zkoušel hrát na flétničku, kterou dostal namísto blikajícího samopalu. Lidi mu začali házet mince, jenže východoněmecká marka cestu na Západ neotvírá, sdělil nám po návratu děda.
Učila jsem se německy a rusky a věděla, co znamená nápis na nábřeží Ленин просни, Брежнев сошëл с ума, kterej byl milionkrát přetřenej a stejně po každým dešti vylezl. Brežněv už nežil, Andropov a Černěnko taky ne, teta říkala, že Gorbačov je prima. Znělo to optimisticky, ale já myslela na smrt. Četla jsem knihu Buchenwald varuje, a pak nad tou hrůzou potají brečela ve vaně. Když mi později máma konečně podrobně vyprávěla o Dubčekovi a sovětských tancích, začala jsem kromě krutých Němců nenávidět taky Rusáky. Neviditelným inkoustem jsem jim ve svém Zápisníku mladého zálesáka vyhlásila válku.
Táta se nevracel a já začala chápat, že to je definitivní. Přemýšlela jsem taky o životě. V atlase lidského těla jsem našla, jak se takový nový lidský život vlastně tvoří. Ale řez souložícím párem byl divnej. Ta mužská věc se do ženskýho břicha v žádným případě nevejde, uložila jsem kapitolu rozmnožování na několik let k ledu.
„Káťa se vůbec na nic nesoustředí,“ sdělila mámě moje třídní. Následovalo mnoho neúspěšných výslechů, co se mnou je. Nosila jsem trička s nápisem I love Pittsburgh nebo s obrázky Spidermana, Supermana a dalších „manů“ a taky džíny s vyšitým mustangem a nikomu to nevadilo, hrála jsem na kytaru Leaving on a Jet Plane a představovala si, jak jedu navštívit Johna Denvera a Peeta Seegera, abych jim řekla, že se mi ta písnička fakt moc líbí a že už ji umím. Spolužák Honza, co reprezentoval okres ve fotbale a plánoval odchod do Bayernu Mnichov, mě naučil první tóny Paranoida od Black Sabbath. Dala jsem mu za to igelitku s nápisem Buy & Fly, což byla vzácná věc. Na oplátku jsem od něj dostala pusu a o prázdninách pak každé ráno malovala srdíčka na zamlžené okno babiččiny verandy. Doprostřed každého srdíčka jsem vepisovala ozdobné písmeno H.
Do deníku jsem si začala kreslit plány domu, který si v Americe postavím. Jednu místnost jsem vyčlenila jenom pro kytary. Jiná byla plná fotbalových míčů pro Honzu, kdyby si to náhodou s tím Mnichovem rozmyslel. S bráchou jsme uměli zpaměti všechny státy unie, on pak ještě vypracoval detailní plán osvobození Indiánů z područí bílého muže, a to za použití všech nejmodernějších palných zbraní. Na gympl mě vzali bez přijímaček. Kolem mě si všichni špitali, že už to brzo praskne, a já vůbec nevěděla co. Nebyla jsem tu. Žila jsem v Americe.
Kateřina Mahdalová
Novinářka a analytička. Pracovala mj. v Lidových novinách, týdeníku Respekt a Hospodářských novinách. Redigovala pro vydavatelství Academia, Aulos, Motto a další. Překládala pro Evropskou komisi. Věnuje se datové žurnalistice, vlastní a řídí web Datovážurnalistika.cz. Dlouhodobě se věnuje lidským právům. Je autorkou knihy Sudetské etudy.
