Ležím v posteli a otevřeným oknem poslouchám zvuky ulice. Halekající opilce z pivního sklípku odnaproti, sem tam nějaké auto a řinčení tramvaje. Dveřmi do předsíně se linou zvuky z kuchyně, která je hned naproti dětskému pokoji. Sedí tam máma s přáteli a o něčem vzrušeně diskutují. Občas někdo zvýší hlas, skoro jako by se hádali. Ale nehádají se doopravdy, jen jsou vzrušení tím, o čem mluví. Pak někdo začne šeptat. To nesnáším. Když šeptají, nemůžu spát: slyším je, ale nerozumím tomu, co říkají. Jsem zvyklá, že přede mnou dospělí nic netají. Můžu se zeptat, na co chci, a vždycky se mi snaží odpovědět tak, abych to pochopila. Když tlumí hlas, cítím se podvedená, nemůžu poslouchat a u toho krásně usínat. Ty zvuky večera jsem milovala.
Když jsem nemohla spát, mohla jsem vždycky přijít do kuchyně za mámou. Máma se nikdy nezlobila, nikdy nekřičela, vždycky vyslechla, co potřebuju. V každé situaci zůstala klidná, vyzařovala z ní velká laskavost. Mámu měli všichni rádi. Dospělí i děti. Ostatní děti, které k nám chodily, mi ji záviděly.
Později, když se vrátil táta, večírků a vzrušených diskuzí na čas ubylo. Na dveře bytu připevnil papír, na kterém bylo dvacet jmen. Byla to jména lidí, kteří smějí přijít každý den bez ohlášení. Ostatní měli telefonovat, než se staví. Tvrdil, že potřebuje klid. Ke zvukům večera se přidalo klapání stroje. On do něj totiž strašně mlátil, aby propsal všech devět kopií. Doléhalo to z dospěláckýho pokoje až do mojí postele. Usínala jsem a věděla, že je vše v pořádku: táta píše.
Za dospěláckým pokojem hned vedle vchodových dveří bytu byl ještě jeden pokoj. Bydlela v něm Teta Mici. Teta byla stará paní, která v rozděleném bytě bydlela už dlouho. Původně cizí paní, postupně člen rodiny. My děti Tetu milovaly. Byla nejhodnější na světě, krmila holuby na balkóně, dělala sladký okurkový salát, vývar s nudličkama, měla televizi a dvě křesílka, ve kterých jsme sedávaly a koukaly na Studio Kamarád. Taky hodně pila kafe. U nás v kuchyni se pil spíš čaj. Nikdy se nerozčilovala, o politiku se moc nezajímala a milovala děti. Sama žádné neměla.
V kuchyni jsme měli postel. Hezky se po ní skákalo, dobře pérovala. Na ní často někdo spával. Někdo jen přespal, někdo se zdržel víc dní, nebo i měsíců. Doma bylo veselo, pořád noví lidé i ti stejní, které jsme měli tak rádi. Nikdy tam nebylo smutno. Jednou se potřebovali dostat do bytu a udělat v něm něco, co se nedalo udělat během domovní prohlídky, snad měli nějaký problém s odposlechy. Ale v bytě pořád někdo byl. Udělali to tedy tak: počkali, až budeme se starším bráchou ve škole a táta v práci. Tetu vozili celý den po výsleších a mámu pozval nějaký doktor Mrzena do Motola s tříměsíčním Míšou. Píchal mu tehdy nějaké injekce. Když jsme se odpoledne doma sešli, pochopili rodiče, že to byl podvod a že brácha žádné injekce dostat neměl. Nechápala jsem, jak se mohl nějaký doktor k něčemu takovému propůjčit. Koukala jsem nevěřícně na ty vpichy, co měl v ručičce. Vidím je dodnes.
V bytě jsem se cítila bezpečně. Byl „náš“, až na těch pár domovních prohlídek, které ale netrvaly dlouho, a když se protáhly do noci, poslali nás rodiče přespat jinam. Svět venku byl trochu dobrodružnější. Na chodníku před domem stávalo auto a v něm dva pánové. Chodívali za mými rodiči v uctivém odstupu, když někam šli. Říkalo se tomu „sledovačka“. Několikrát jsem něco někam nesla, nás děti totiž nesledovali. Někdy seděli dokonce na chodbě před dveřmi do bytu. To pak legitimovali každého, kdo přišel na návštěvu. Přesto k nám pořád někdo chodil.
Ze všech lidí k nám nejčastěji chodívala asi Květa. Taky neměla vlastní děti a starala se o nás. Brávala nás na procházky do parku, po městě, vyprávěla nám legendy, báje i pohádky. Jezdila s námi na chalupu, na hory. Květa byla trpělivá, hodná, byla s ní legrace. Stýkáme se dodnes. Měla kamarádku Věru. Seznámily se v Dubček klubu ještě předtím, než Květu zavřeli, dávno před mým narozením. Květa byla původně z Brna jako moje máma, Věra bydlela v Praze na Žižkově. Chodili jsme k ní občas na návštěvu, měla moc krásný byt v pavlačovém domě, kde se chodilo na záchod na chodbu. Takový tmavý s barevnými lampičkami a pěkné barevné polštáře. Od tý doby miluju pavlačový domy.
Věra mi dala moje první zlaté náušnice. Byla taky moc hodná, měli jsme velké štěstí na hodné lidi kolem nás. Hrozně se o nás bála, snad ještě víc než Květa. Když jsme byli jednou na chalupě s Květou a Věrou, vyrazili jsme si s bráchou na výlet a dlouho jsme se nevraceli. Věra z toho byla tak nervózní, že proseděla hodiny na záchodě. Bylo mi ji pak moc líto. Věra nebyla veselá jako Květa, čišel z ní zvláštní smutek.
Jednou jsme spolu s Věrou stály na zastávce vlaku. Na někoho jsme čekaly na opuštěném peróně. Květa byla s malým Míšou v chalupě a my šly naproti někomu, kdo do chaty netrefil. Vlak měl zpoždění, čekaly jsme dlouho. Mrholilo. Věra nesnášela déšť a zimu. Stála tam smutná a opakovala: Pán Bůh mě trestá. Věděla jsem, že nemá smysl vysvětlovat jí, že žádný bůh není, tak jsem se jí jen zeptala: za co by tě trestal? Vždyť si taková hodná! Podívala se na mě a oči se jí zalily slzami.
Po revoluci se prokázalo, že Věra byla tajnou spolupracovnicí StB. Táta ji podezíral už dřív, ale to jsem nevěděla. Byla velice aktivní. Krycí jméno měla „Petra“. Ke spolupráci byla získána dne 28. 4. 1978 prý na základě dobrovolnosti – ideových pohnutek. Možná už nežije, ale kdyby snad ano, moc ráda bych se jí zeptala, proč to dělala. Protože na základě ideových pohnutek to určitě nebylo.
Saša Uhlová
Novinářka, redaktorka internetového serveru Deník referendum. V minulosti pracovala jako terénní výzkumnice a středoškolská učitelka.