Sedím se spolužáky a dalšími dětmi své základní školy v naprosté temnotě. Je první polovina osmdesátých let a venku se procházejí či pobíhají vojáci Sovětské armády; a také důstojníci v typických uniformách s placatými čepicemi a jejich manželky a děti. Já ale zde, v prostoru sovětské posádky v Milovicích, vidím, jak z temnoty vystupují z malých žárovek červená a snad i oranžová světýlka. Z reproduktorů se ozývá zvuk samopalů a kulometů a děl. A pak se pomalu rozsvěcuje – před námi se objevuje malované panorama bitvy na Dukle.
Začíná výklad. Nnemluví učitelka, ale nějaký voják, nebo někdo z nahrávky, přesně už si nevzpomínám. Malba na první pohled připomíná Maroldovo panorama (středověké) bitvy u Lipan v pražské Stromovce, které jsem jako dítě miloval; v Milovicích jsou ovšem obrazy ušmudlanější, postavy nemají cepy, sudlice a meče, ale pušky, samopaly a kulomety.
Fascinuje mne, že na malbě uprostřed vybuchujících granátů pije vodu z potoka nějaký pán, oblečen, myslím, v tmavě hnědém, snad koženém oděvu a s hnědou čepicí, bekovkou. Klečí na kolenou s výrazem, který se mi zdá poněkud připitomělý (malíř si asi myslel, že se tváří šťastně). Z výkladu se dozvídám, že jde o slovenského partyzána, jenž pije vodu z rodného pramene: to mne už jako dítěti kolem deseti přijde zvláštní, na jeho místě bych se spíše někam ukryl, než abych tam pil vodu mezi výbuchy a riskoval. I jiné obrazy si pamatuji – vojáci nacistického Německa mají velice zlověstné obličeje: dnes bych je přirovnal k tvorům, které uvidím o nějakých dvacet let později, ke skřetům z filmové trilogie Pán prstenů. A pak ještě vidím nějakého důstojníka, kterého ze všech stran natěsno obklopují asi tři jiní vojáci, kolem něj taktéž vybuchují granáty; z výkladu se dozvídám, že jde o velitele československých jednotek na východní frontě generála Svobodu, kterého chrání vojáci vlastním tělem…
Do Milovic jezdily (alespoň některé) učitelky naší základní školy rády. Bylo tam zboží, které se mimo „sovětskou zónu“, v obchodech komunistického Československa nedalo snadno sehnat. Především se odtamtud vozily maďarské čabajky, snad i já jsem nějakou koupil a přivezl domů. Ale samozřejmě až po té, co na panoramě bitvy na Dukle sovětští a českoslovenští vojáci porazili německé okupanty. O tom, jak krvavý a dlouhý ten střet druhé světové války v roce 1944 byl, jsem se z panoramy nedozvěděl.
Můj první politický obraz pochází ze sklonku mateřské školy, těsně před nástupem do první třídy. Jednoho dne jsme místo do lesa šli na Leninovu třídu na Červeném vrchu (dnešní Evropská) vítat sovětského vůdce Leonida Brežněva, když jel z ruzyňského letiště na Pražský hrad. Měl-li jsem mávátko (asi ano), určitě jsem jím mával, ale myslel jsem (nevím příliš, kde jsem k té domněnce přišel), že Brežněva uvidím v otevřeném voze a že mne a všechny další děti pozdraví. A coby děcko mne dost zklamalo, že jen kolem rychle projela velká černá auta. Podobné zklamání jsem pak zažil na základní škole, když nám v televizi pustili volbu prezidenta Československé socialistické republiky. Z jakéhosi důvodu (byl jsem přemoudřelé dítě, a možná věděl, že v Americe právě probíhá souboj Reagan-Carter o prezidentský úřad) jsem se těšil, že prezident bude opravdu „nový“, tedy někdo jiný, protože se přece prezidenti střídají a ta představa mne značně rozrušovala. Jenže opět zvolili Gustáva Husáka, toho samého, jehož obraz visel ve třídě. Bylo mi z toho zvláštně smutno.
Jedna z mých babiček, jakkoli jsem dnes přesvědčen, že nikdy nikomu osobně neublížila, byla kovaná věřící komunistka. Pouštěla mně rádio a televizi, občas zprávy uštěpačně komentovala a já asi do nějakých osmi, devíti dost věřil tomu, co se tam říkalo o zlých amerických imperialistech, Carterovi a pak o „kovbojské politice“ prezidenta Reagana. Ale zvláštně se to míchalo. Moje druhá katolická babička mně naopak předčítala Káju Maříka – dodnes si pamatuji, jak Kája Mařík na zelený velikonoční čtvrtek jen malinko skotačí na pěšince, ale tatínek ho okřikne slovy: Kroť se, je přece zelený čtvrtek. Nevysvětlila mi ovšem nikdy, proč se toho dne neskotačí. Že jde o den Ježíšovy poslední večeře, kdy byl zrazen, jsem se dozvěděl až později.
Pod vlivem televize a rozhlasu jsem se opravdu strašně bál jaderné války, která zničí celou planetu včetně mne a mých rodičů. Že někdo omylem vypálí rakety, druhá strana odpoví vlastními – a bude konec. Tehdy ještě létalo letadlo Il-18, vrtulové a dělalo hrozný řev. Myslel jsem vždy večer, když jsem usínal v posteli, že ten zvuk může být začátek nukleární apokalypsy; pak jsem se přesvědčoval, že nikoli, že je to jen to letadlo. Také jsem se bál, že se v noci probudím obrovskou ránou a zábleskem, jak budou vybuchovat jaderné bomby.
Někdy rok, dva poté, při výletu do Jugoslávie k moři poslouchal otec nějakou západní stanici, patrně Svobodnou Evropu (v zemi sice komunistické, ale na Sovětském svazu nezávislé, nebyla rušena). V horkém večerním jaderském ovzduší pil na terase našeho bungalovu víno – já teprve později pochopil, co víno s člověkem v takovém povětří dělá. V rádiu se ozvalo něco, co jsem považoval za závěrečnou znělku ukončující relaci, tudíž jsem se ho bezelstně zeptal:
„To už je konec?“
„Konec ne. Ale začátek konce,“ řekl s temně prorockým výrazem a jeho obličej se vínem červenal.
„To mu nesmíš takovéhle věci říkat,“ ozvala se matka. Zda pak přišla hádka, už si nepamatuji, spíše mám pocit, že otec jen mlčel.
Jednou otec se svým kamarádem popíjel doma: komentovali pohřeb Leonida Brežněva v roce 1983. Tento kamarád, sám člen komunistické strany, začal trochu podroušen komentovat situaci, kdy se sovětským vojákům, kteří spouštěli rakev se zesnulým šéfem Sovětského svazu, uvolnila lana a ozvala se hrozná rána, jak tělo se sovětským generálním tajemníkem sletělo do hrobu.
„Já to slyším a říkám si – to už jsou salvy?“ křičel otcův kumpán. „A ne – von jim tam Brežněv spadnul! Teď má ten voják dvě možnosti: Sibiř, nebo Leninův řád za zneuctění památky nenáviděného Brežněva,“ dodal zvýšeným hlasem. Těžko říci, zda vlastně nešlo o prozíravá slova. Možná, že voják šel skutečně za trest nejprve do nějakého tábora na Sibiři. Ale už za pár let bude Brežněvova éra v Sovětském kritizována.
S Brežněvovým úmrtím se ovšem váže jiný příběh, který si velice dobře pamatuji. Seděli jsme ve třídě a najednou se ozval školní rozhlas s nějakou populární hudbou, snad něco jako „Už nejsem volná“, i když to vlastně vzniklo až po Brežněvově smrti, ale prostě ten typ. Okamžitě to zase vypnuli, ale za chvíli se rozhlas opět ozval. Teď už žádná popmusic, ale zarmoucený hlas četl pomalu neobyčejně dlouhou větu plnou různých funkcí a titulů, možná nejdelší větu, kterou jsem v životě slyšel: „Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, Prezidium Nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik a Rada ministrů Svazu sovětských socialistických republik s hlubokým zármutkem oznamují, že včera v 16 hodin zemřel generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a předseda Prezidia Nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik soudruh Leonid Brežněv.“
Vyučování bylo přerušeno, vyhlašoval se státní smutek – šli jsme tedy rovnou na oběd do školní jídelny a jakýsi žák ze 7C, z obávané hokejové třídy namakaných raubířů a tyranů na schodech vcelku nahlas pronesl: „Brežněv chcíp, vole.“
Moje základní škola se jmenovala základní škola kapitána Jána Nálepky. Kapitán Ján Nálepka, měl v prvním patře síň tradic. Byl tam nápis, zněl asi takto: „Poslední slova kapitána Jána Nálepky: Bijtě okupantov! Bijtě fašistov!“ Kapitán Ján Nálepka byl ale všude oblečen v takové zvláštní uniformě: teprve za pár let mi došlo, že to byla uniforma Slovenského štátu, fašistického režimu, který byl spojencem nacistického Německa. Ano, Nálepka bojoval na východní frontě na straně Německa, ale posléze přešel k partyzánům.
Prostřednictvím školy, nikoli pionýra jsem se však dostal do situace, která mi dnes z těch dětských let přijde snad nejbizarnější a nejvíce zlověstná. Přednášel jsem totiž básničky, dokonce jsem měl s Fráňou Šrámkem a Seifertem mírné úspěchy v recitační soutěži Pražské vajíčko, tudíž jsem byl vybrán v naší třídě, abych byl jedním z přednášejících zvláštního recitačního pásma. Šlo hlavně o básně z druhé světové války, ale končilo to něčím budovatelským – od té doby totiž umím vyřvávat začátek písně „Bez chleba nejde žít a bez vody nejde pít, bez hlasu se nedá zpívat, bez svobody nejde žít,“ která z magnetofonu recitační pásmo podmalovávala. Přišlo mi prima, že kvůli pásmu nemusím sedět ve třídě, ale jedna akce byla zvláštní i z mého dětského pohledu. Projeli jsme skrze závoru do jakési budovy v Dejvicích, šli jsme velkou vstupní halou z tmavého kamene s širokým schodištěm, po kterém chodili jak civilisté v oblecích a tesilových kalhotách, tak i vojáci (později jsem pochopil, že šlo o vojska ministerstva vnitra); nakonec jsme pásmo v sále odrecitovali před nějakými penzisty. Teprve později mi došlo, že jsme se nacházeli v budově Státní bezpečnosti v pražské ulici Thákurova (dnes jde opět o Masarykovu kolej). Dodnes je mi divně při vědomí, že jsem tam coby dítě velice pravděpodobně recitoval před vysloužilými důstojníky a důstojnicemi StB, kteří byli aktivní v hrůzných padesátých letech – a já vůbec netušil, o koho jde.
Přitom jsem zhruba ve stejné době vídal jejich normalizační estébácké kolegy. Žádný můj hrdinný boj, ale sousedem v naší ulici byl Václav Havel a čas od času se tam zjevila volha a v ní pánové: potkával jsem je cestou do školy a ze školy. Většinou se tvářili znuděně, někdy u sebe měli malý televizor (to bylo v mých dětských očích něco). Doma mi nějak vysvětlili, že jsou to tajní policisté, kteří sledují „pana Havla“. Co přesně mi o něm řekli, si ale nevzpomínám, něco jako, že je proti režimu.
Další zažitek s Havlovými se pojí s tím, jak jsem se tehdy snažil (bez velkých úspěchů) drezúrovat shetlandského ovčáka, kterého si naše rodina pořídila. Dle předpisů z knihy o psech jsem ho trestal měkkým obuškem ze shrnutých novin, když žral na zahradě věci, které neměl: Olga Havlová tehdy vyšla na balkon a zavolala na mě. „To nesmíš toho psát bít, taky potřebuje nějakou svobodu“. Jejich psi, stejně jako majitelé, totiž měli svobodu značnou, pořád svobodně konzumovali odpadky kolem popelnic, pouze když příšerně štěkali, Olga na ně zakřičela „Ajda, Golda!“. Inu, svoboda byla u Havlů vždycky na prvním místě.
Michal Musil
Novinář a komentátor. Editor magazínu Reportér. Pracoval jako zástupce šéfredaktora v Lidových novinách, v Týdnu a v MF DNES, odkud odešel poté, co vydavatelskou společnost MAFRA koupil Andrej Babiš.