Narodila jsem se na nově postaveném pražském sídlišti, stejně jako stovky či tisíce dalších dětí ve stejnou dobu. Sídliště bublalo dětskými lumpárnami, děti se hemžily všude. Pár důchodců se občas ohradilo proti neustálému křiku a vyvádění. Třeba když někdo posté pod okny volal na rodiče, že chce napít, převléct nebo čůrat, vyklonili se z okna a hulákali také, což bylo dost k smíchu; ani z dospělých jim nikdo nevěnoval pozornost.
Lavičky byly obležené maminkami, které povídaly, pletly a háčkovaly, kočáry s malými miminy půjčovaly na hlídání holčičkám. Byla jsem pyšná, že jsem často vozila kočár s dvojčaty. Matky nám řekly, kdy přesně se s kočáry máme vrátit, pak jsme se všech kolemjdoucích ptaly naučenou větu „prosímváspanínevítekolikjehodin?“
Sídliště bylo ohraničeno silnicemi, k těm jsme měli zakázáno chodit, což byl asi jediný zákaz, který jsme dodržovali. Jinak uvnitř mezi domy bylo prostředí, kde jsme mohli dělat cokoli bez většího dozoru rodičů. Každé dítě chodilo ven s partou dětí z nejbližšího okolí. Když si někdo rozbil koleno nebo nos, vždy byl blízko někdo starší nebo přímo dospělý, kdo věděl, kde dítě bydlí, a odvedl ho domů. Nedávno jsem se na tom sídlišti byla podívat, když jsem viděla ten kopec, který jsme na kolech sjížděli s nohama na řidítkách a s rukama nad hlavou, zatrnulo mi. Nikomu se ale nikdy nic nestalo.
Když mi byly čtyři roky, narodil se mi sourozenec. Nastal problém, máma začala chodit ven s kočárem, a to mi narušovalo pocit svobody. Brzy jsme si to ale srovnaly a dál jsem mohla dle svého trávit čas lítáním s partou, zavěšená na „zeměkouli“ – všudypřítomné kovové prolézačce, nebo zavěšená na kolotoči hlavou dolů tak, že vlasy „zametaly“ písek. Nemusím asi připomínat, že další děti kolotoč rychle točily. Když to samé zkusil na hřišti můj syn a já s radostí přihlížela, okolostojící rodiče vypadali, že budou okamžitě volat policii, sociálku a TV Nova.
Do dvou let mě přes den hlídala babička. Když přišel táta z práce (tehdy se pracovalo od šesti nebo sedmi, takže návrat domů byl dost brzy odpoledne), už jsem čekala u dveří a jeli jsme spolu „do města“. Obešli jsme tátovy známé, prošli se po městě, dali si zmrzlinu. Milovala jsem ty výlety. Všichni známí byli skvělí, nejvíc mě zaujal jeden malíř a jeho byt plný zajímavých věcí. Známí ale postupně zmizeli do Ameriky, babička umřela a já musela do jeslí.
Jesle jsem nesnášela, ve školce to pak už šlo. Do jeslí mě ubrečenou vozila ještě v kočárku maminka, která pracovala až od osmi nebo dokonce půl deváté. Tety z jeslí bych s časovým odstupem hodnotila jako sadistky, křičely a bála jsem se jich. Jedna holka brečela tak, že zvracela, na tu řvaly nejvíc, možná ji polévaly ledovou vodou, mám jen útržky vzpomínek. Každopádně jsem se tam od tet naučila si doma sednout na křesílko, nohy na svůj stoleček, pastelku mezi prsty a „kouřit“. Rodiče se hodně divili, kde jsem to mohla vidět. Můj mladší bratr v jeslích řval tolik, že vypadal, že umře, máma to nevydržela a podařilo se jí s ním být doma déle.
Do práce chodili všichni. Komunisté to prezentovali jako pokrok v ženských právech. Fakt ale byl, že platy mužů tehdy byly prý tak nízké, že ženy pracovat musely. Když dítě onemocnělo, matka dostala potvrzení na ošetřování dítěte, zpátky do kolektivu pak dítě smělo až s razítkem, že je zdravé. Žádný zaměstnavatel nemohl nic namítat, jak by také mohl, když to byl v každém případě stát. U žen se počítalo s tím, že mají děti a s těmi jsou často doma. Jejich matky většinou také ještě pracovaly, takže role babičky, co hlídá vnoučata, nebyla moc běžná.
Ve školce se mi líbilo, bylo tam plno hraček, pořád jsme něco dělali. Dodnes, když se chci protáhnout, slyším, jak říká paní učitelka „ a teď trháme jablíčka“. Stejně ale, když někdo mohl jít domů „po O“, tj. po obědě, byl to sváteční den a všem se tím chlubil. Jednou nám paní učitelka vyprávěla, jak je krásné, že se v naší vlasti dobře žije, říkala to tak hezky, že jsem si to štěstí a spokojenost opravdu svým způsobem uvědomila.
Když jsem to doma řekla jako krásné tajemství mamince, zachmuřila se a zasvětila mne detailně do toho, jak se u nás žije špatně kvůli zlým komunistům, jak tatínek nesmí pracovat a mnoho dalšího. Vysvětlila mi, jak to nesmím před lidmi říkat. S tím jsem problém neměla, znala jsem sprostých slov asi mnohem více než rodiče a věděla, že musím vybírat, co kde říkat a co ne. Také jsem věděla, že v autobusu nemám komentovat, jak strašně tlustá paní sedí naproti a jak funí, a tak jsem to, že se nemluví o komunistech, přijala jako součást dobrého vychování. To, abych maminku poslechla a žilo se mi špatně, mi problém dělalo a celé mi to bylo nepříjemné. Měla jsem z toho pocit stísněnosti, spíš jsem se naučila neříkat, že mám z něčeho radost.
Párkrát ale přece jen došlo k „nehodě“. To třeba, když jsme jako prvňáčci ve škole malovali Auroru, a já doma neskryla, že se mi to ohromně líbilo a nakreslila jsem ji nejkrásnější z celé třídy. Byla jsem dost divoké dítě a zaujal mne i samopal partyzána, to jsem ale ututlala. Na prvního máje jsme zase ze čtvrtky vystřihli kolečko, omotali nádhernými barvami krepového papíru a už zbývalo jen jít do průvodu, opravdu jsem si přála mávat svým mávátkem, čistá radost. Na prvomájový průvod jsem se poprvé dostala až se spolužáky z gymplu. Šli jsme na něj rovnou z oslavy narozenin, krátce před tím jsme se dozvěděli z Hlasu Ameriky, že vybuchl Černobyl. Tuším, kdo navrhl, že tam půjdeme v protiatomové výstroji z branného cvičení – pláštěnce a pytlíkách na končetinách. Asi je dobře, že nám pochybená konzumace alkoholu nedovolila nápad realizovat.
Během školních let jsem zjistila, že o komunistech se sice nemluví, mezi dětmi ovšem byla politická témata stejně atraktivní jako zájem o otázky rozmnožování, prostě zakázané věci. Mezi dětmi byl dobrý přehled, kdo má rodiče komunisty „uvědomělé“ tj. ty, co tomu fakt aktivně věří, a komunisty běžného typu „bez rudé knížky to nešlo“.
Zcela paradoxně se ukázalo, že otec mojí největší kamarádky ze základky převzal vysoce postavené místo, které z politických důvodů musel opustit můj otec. Rodiče to brali s nadhledem, vlastně jakoby se nic nedělo, ani se příliš nelišila naše životní úroveň. Do třídy chodila jedna holka, která měla ony „uvědomělé“ rodiče, matka učitelka, otec policista. Měla dlouhý tlustý cop a recitovala na všech besídkách k výročím, po všech stránkách byla úplný exot. Současným slovníkem bych řekla, že jsme ji trochu šikanovali.
Já jsem ovšem ve třídě byla exot také, všechny chytré děti odešly ve třetí třídě do jazykové školy. Mě rodiče do „jazykovky“ nepustili, nechtěli, abych dojížděla. Strávila jsem pak šest let v kolektivu, kde jsem měla jen jednu kamarádku, se kterou se dalo bavit, jinak holky řešily nanejvýš šampony z Tuzexu a Bravíčka. Mě zajímaly jakékoli záhady, černé díry, částice hmoty. To nebylo dobré téma ani pro učitelky. Nejraději jsem byla doma a četla si literaturu, která „nebyla určena mému věku“, jak mi jednou řekla češtinářka.
Žádné dítě neušlo dobře míněné radě třídní učitelky, aby se zapsalo do Pionýra. Spolužáci chodili do místní organizace, já jsem od třetí třídy chodila do skautského oddílu vedeného též pod Pionýrem (skautské oddíly bez většího omezení byly buď pod Pionýrem, nebo organizací TOM – Turistické oddíly mládeže). Oddíl byl dívčí, někdo by se zaradoval, už tehdy mi ale bylo jasné, že tam něco chybí. Scházely jsme se v klubovně, jezdily na výpravy, chodily na koncerty a jezdily na festivaly (Porta, Svojšický slunovrat).
Letní tábory byly ty typicky krušné – příjezd na zelenou louku, sekerku do ruky a stavět. Čas v přírodě byl nádherný, pozorování hvězd při nekonečných nočních hlídkách, ranní opary a východy slunce, vůně bouřky a deště. Organizovaná činnost celý den ale pro mě, naprostého anarchistu, byla obtížnější. Občas nás navštěvovaly ideové matky zakladatelky a slídily, zda jsme dost šikovné, odvážné, statečné, umíme překonávat bolest (která se v přítomnosti naostřených seker, hřebíků, nožů, ohně, pálek na softball aj. hojně objevovala), naučily nás ovšem i dost krásných písniček.
Přijímačky na gymnázium v osmé třídě byly velký stres. Byl jen jeden pokus. Dostala jsem se. Bylo nám čtrnáct a začínal čas, kdy už člověk za sebe úplně rozhoduje, dělá si vše po svém. Dostala jsem se do specializované třídy, v rámci školy se nám tolerovalo skoro vše. Vyváděli jsme dost a byli jsme skvělá třída, hlavní známé jsem ale postupně nacházela spíš venku.
Je mi záhadou, jak jsme tehdy komunikovali, byly jen pevné telefonní linky, a tu ještě neměly všechny byty (mobily a internet ještě nebyly). Když se něco domluvilo třeba na týden dopředu, platilo to. Asi jsme věnovali mnohem větší pozornost tomu, co kdo říká, dnes overkomunikace rozmělňuje základní sdělení a člověk má větší problém rozpoznat podstatné informace.
Tehdy jsme se hodně scházeli. Hledala jsem si přátele, kteří mi byli blízcí. Poznali jsme se většinou přes hudbu a literaturu. Knihy a kazety či vinyly se půjčovaly. Skoro to působilo tak, že každý, kdo měl nějakou zajímavou hudbu nebo knihu, si ji mohl náležitě užít, až když je sdílel s ostatními. Napadá mě, že i dnes se svoboda testuje přes možnost sdílení hudby. Lidé se hodně identifikovali s hudbou, kterou poslouchali, rozlišení si už moc nepamatuji.
Část lidí třeba poslouchala Depeche Mode, těm se říkalo novoromantici a chodili v černém a měli takové specifické sebeprožívání. Pak byli popináři, ti poslouchali Duran Duran aj., ti se poznali podle patky a „veksláckého pásku“, který vlastně vypadal přesně jako ten, co nosím teď. Dále byli folkaři a pankáči. Já jsem na základce díky skautu byla mezi dětmi vedená jako „folkáč“, kterým se říkalo také „somráci“, nejoblíbenější jsem ale měla Genesis, Lennona, Yes, Pink Floyd a podobné, to poslouchali dokonce i rodiče. Později jsem si zakládala na odmítání komerce. Zkraje gymplu to byl Frank Zappa, Edgar Varése, Glenn Branca, později kapely známé jako rock v opozici. Z českých kapel jsem chodila na Krásné nové stroje, Psí vojáky, MCH Band a podobné, měla jsem moc ráda i Odřicha Janotu a mnoho dalších.
Když se chystal nějaký koncert, který nebyl přímo uveden v programu klubů, dali si všichni vědět velmi rychle. Třeba o koncertu v Plzni Lochotíně, kam měli přijet Einstürzende Neubauten, mi o přestávce řekl spolužák z vyššího ročníku, já to řekla další spolužačce a po škole jsme jen dali vědět rodičům, že dnes přijdeme dost pozdě domů, sedli jsme na vlak a jeli. Výhodou bylo, že ještě nebyly mobily, a tak nikdo nebyl vystaven ataku doplňujících dotazů ze strany rodičů. Celkově by se dalo říct, že podle hudby se dalo rychle dešifrovat, jak asi člověk, kterého zatím neznám, uvažuje. Přátelství se ale někdy komplikovala. U jednoho kamaráda musela zasednout rodinná rada a vážně mě upozornit, že otec kamaráda, který mě zrovna poměrně dost inspiroval, je nade vší pochybnost aktivní spolupracovník STB (fízl). Bylo to nepříjemné, ale nic víc se nedělo, prostě jsem to jen věděla.
Plíživý pocit oddělení od zbytku společnosti, úplného odcizení a nepochopení lidí, kteří bez náhledu na absurdnost svého počínání pracují v soukolí nelidského režimu, asi nejlépe vyjadřovali The Residents. Tyto pocity jsem jednoznačně přičítala životu v nesvobodné socialistické zemi, pro moji generaci byla zároveň typická naprostá idealizace všeho, co se týkalo Západu. Nyní už vím od mladších známých, že mnoho pocitů omezení, u kterých jsem za důvod považovala státní zřízení, zažívali dost stejně, pouze původ vnímali jiný.
Jediný rozdíl mezi generacemi jsem nalezla v postojích k Romům, tehdy Cikánům. V sedmdesátých letech jsem cestovala několikrát kolem pravých východoslovenských cikánských osad a bez idealizace mi bylo jasné, že tato skupina obyvatel má svá specifika. Zároveň jsem věděla, že na Východním Slovensku dělají těžkou práci v lese, v Čechách pracovali na stavbách, Romové pro mě byli těžce pracující lidé. Tehdy se za jakousi podřadnou skupinu lidí považovali „policajti“ a soudruzi, na toto téma kolovaly tisíce vtipů.
Cokoli, co jsme já a lidé v mém okolí dělali, bylo programově namířeno proti režimu. Zdálo se například, že základní nástroj represe byla povinnost pracovat. Kdo nebyl student a neměl v občance razítko zaměstnavatele, byl příživník, podvratný živel. Razítko v občance bylo první, co příslušníci VB (policisté) kontrolovali, když se jim člověk vizuálně moc nezdál, nemusel se ani podezřele chovat. Představovali jsme si, že kdyby naše společnost byla svobodná, práci by nikomu nikdo nemohl přikazovat a tím ho omezovat. Stačilo by snížit životní nároky, pracovat jen pár hodin měsíčně a zbytek času smysluplně využít.
Nejtěžší v socialismu bylo sehnat bydlení, ale pokud člověk jednou bydlel, jakkoli, už bydlel nastálo. Pokřivené socialistické myšlení nám nedovolilo představit si variantu, že se nájmy mohou zvednout na položku, které si člověk musí všimnout. Maminka kamaráda byla žena v domácnosti, prosadila si to proti komunistům a já ji obdivovala jako největšího bojovníka za svobodu.
Marketingu se tehdy říkalo propagační tvorba. Plánované hospodářství netrpělo na nadprodukci a tak se propagoval hlavně mír, pětiletka, srp a kladivo, práce, dělnická třída. Na budovách a v krajině byly místo billboardů umístěny nápisy nebo plastiky, většinou v kombinaci červené a žluté barvy např. „ Míru zdar“, „ Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“.
Rodičům se v socialismu žilo asi dost špatně. Řekla bych, že otec své kamarády, kteří emigrovali, postrádal víc, než si připouštěl, bylo to nesmírně smutné. Maminka emigraci nepřipouštěla kvůli svým příbuzným. Vím, že v Americe bychom se měli velmi dobře, měla bych i úplně jiné vzdělání a vše by bylo jinak. Život v socialismu byl ale určitým způsobem i mikroklima, které sice působilo jako děsivá klec, někdy ale i jako živná půda pro rychlejší rozvoj individuality. Jsem docela ráda, že naši zůstali a narodila jsem se tady.
Anna S.
Marketér a psavec.