Když mi bylo deset let, měl jsem z okna našeho paneláku na pražské Pankráci výhled na velké heslo, napsané na vysokém betonovém pylonu: V BUDOVÁNÍ SOCIALISMU A LEPŠÍCH ZÍTŘKŮ JE NAŠE BUDOUCNOST.
Ptal jsem se tenkrát mámy, proč tam není něco srozumitelného a úderného, jako třeba BOHÁČ SE NACPÁVÁ, CHUDÁK POPLAKÁVÁ. Měl jsem totiž pod vlivem četby knihy Neználek na Měsíci představu, že rozdíl mezi socialismem a kapitalismem spočívá především v tom, že všichni mají co jíst.
Svět desetiletého dítěte byl tehdy značně černobílý. Tak třeba v humoristickém časopise Dikobraz býval americký prezident Ronald Reagan vždy zobrazován jako kovboj v klobouku, který měl za pasem atomové rakety. Případně na atomové bombě seděl, letěl na ní, měl ji za tím kloboukem a tak podobně. Britská premiérka Margaret Thatcherová – coby jeho hlavní přisluhovač – mívala podobu tyrana horníků, dělníků, umírali kvůli ní vězni držící hladovku. Děsivé monstrum, děsivější o to, že byla žena.
Podobné ikonické principy se používaly i na další politiky z imperialistického tábora. Tak například Jimmy Carter míval kromě atomovek i pytlík buráků, neboť před nástupem do prezidentského úřadu podnikal v oboru pěstování podzemnice olejné. Německým politikům konzervativního ražení zas obvykle zpod šosu vykukoval hákový kříž nebo se táhl zástup revanšistů.
Naštěstí měl režim pro nás děti přichystány i pozitivní příklady. Nedostižným z nich byl Lenin. Dodnes si pamatuji na gramatické cvičení v učebnici českého jazyka pro šestou třídu. Krátký článek popisoval situaci, kdy do obleženého Petrohradu během Velké říjnové socialistické revoluce zemědělci poslali soudruhu Leninovi vlak plný brambor. Když se to Lenin dozvěděl, nevzal si ANI BRAMBŮRKU, ale rozhodl, aby všechno bylo rozděleno dělníkům. Lenin totiž nebyl žádný sobec! Být to Thatcherová na jeho místě, určitě by všechny brambory snědla sama a nikomu nic nedala.
Propaganda volně vplývala do celé výuky. V diktátech rudoarmějci přijeli/přijely, fašisté hynuli/hinuli, sovětské tanky a partyzáni bojovali spolu/zpolu. Nástěnky tříd zdobily plakáty s holubicemi míru. Největší postavou socialismu byl kosmonaut Gagarin. K výročí VŘSR se konaly lampionové průvody, dodnes si vybavuji tu vůni voskové svíčičky přichycené uvnitř lampionu. Na revoluci nemohlo být nic špatného, když byla spojena se svítícími lampiony.
V dějepisném historickém atlase bylo všechno přehledně, tudíž i nepochybně pravdivě nakresleno. Mapa vývoje lidstva zabírala celou dvoustranu předsádky učebnice, kterou jsem měl na lavici rozevřenou. Začalo se prvobytně pospolnou společností, minulost končila kapitalismem, kde podvyživené děti umíraly na souchotě v zakouřených továrnách. Nezaměstnaní žili pod mostem, chudí neměli co jíst. Pak byl socialismus. Tam jsme byli my. Do kosmu létali kosmonauti, všichni měli dostatek jídla, měli ústřední topení a jezdilo moderní metro. Dále vpravo už byl pouze komunismus – jako do nekonečna se táhnoucí budoucnost, kde všechno bude patřit všem a všichni budou šťastní.
Měl jsem radost, že jsme tak daleko, a bylo mi líto těch západních zemí, které se tam ještě nedostaly. V Americe trpěli černoši a lidé neměli práci – pokud se ovšem dalo věřit paní učitelce dějepisu a občanské nauky. A mě nenapadlo jí nevěřit, vždyť to byla paní učitelka. Takhle malé dítě žilo v době velkých lži a velkých transparentů.
O mnoho let později, v době sametové revoluce v roce 1989, stál jsem na tramvajové zastávce přes svým gymnáziem. Na sloupu elektrického osvětlení tam byl přilepený černobílý plakátek Občanského fóra – SVOBODNÉ VOLBY PRO VŠECHNY. Díval jsem se na něj, když v tom ke sloupu přistoupil starší pán a také si plakát prohlížel.
„Co na to říkáte?“ zeptal jsem se.
„Tohle na to říkám,“ odpověděl a plakát strhnul.
O několik týdnů později se však kácely ty jeho transparenty.
Jakub Horák
Spisovatel, cestovatel, hudební producent. Debutoval v roce 1992 novelou Ostrov. Jako hudební producent stál za návratem české EBM legendy Vanessa i comebackem Bruna Ferrariho. Jako první Čech objevil v Číně ztracené rodné místo Soudce Ti.
