Jak jsem se stal motýlem (předmluva)

Příběh o efektu motýlích křídel člověk slyšel mnohokrát. Ale představit si tenhle zvláštní obraz na hranici reality a fantazie pro mě bylo mnohem těžší. Jak uchopit tu působivou metaforu, že všechno souvisí se vším, že i malé mávnutí křídel jednoho drobného tvora v jedné části světa dokáže spustit hurikán na opačné straně zeměkoule?

Až jsem se jedním takovým nepatrným motýlem nějakou podivuhodnou shodou okolností a náhod sám stal. Je stále trochu nepochopitelné, že právě teď čtete mou předmluvu v knize, která se zrodila z pěny nadšení desítek lidí, kteří uvěřili jednomu impulzivnímu nápadu a pomohli mu na svět bez jakéhokoliv nároku na odměnu, s velkým zaujetím, s mimořádnou ochotou a v extrémně krátkém čase.

Už zpětně nejsem schopen úplně přesně rekonstruovat tu chvíli, kdy mě napadlo dát dohromady vzpomínky na dětství v socialismu. Zatímco Marcel Proust se do hledání ztraceného času pustil díky vůni madlenky namočené do čaje, mně vlastní dětství před rokem nečekaně připomněla vůně zcela odlišná. Přesněji, byl to zápach. Úplně stejný, jakým byla cítit před mnoha a mnoha lety zpuchřelá zahradní hadice, roztékající se na horkém letním slunci u tety na chalupě. Řetězec asociací se pomalu dal do pohybu. A když jsem si letos na jaře četl komiks Marzi o dětských vzpomínkách francouzské autorky polského původu na socialistické Polsko, odhaduju, že zřejmě někdy v tu chvíli kolečka v mé mysli zapadla do sebe.

Když však člověk dostane nápad zavzpomínat si a zároveň na to sám nestačí, řekne si o pomoc. Nejdřív šlo jen o pár kamarádů. Pak dostal projekt název a začali se přidávat další autoři; jak novináři a lidé z internetové branže, které pravidelně potkávám, tak kamarádi, dávní spolužáci i známé osobnosti, které jsem si troufnul oslovit. A když se před námi objevilo 25. výročí oslav listopadové sametové revoluce, všechno to začalo dostávat nový rozměr a vlastně i smysl.

Zadání bylo úplně jednoduché – podívejte se zpátky a zkuste prostřednictvím svých dětských očí přiblížit dobu, která byla o tolik jiná než ta dnešní. Vždyť tu atmosféru, pravidla a zákonitosti tehdejší společenské hry, rysy prostředí, typické předměty a zážitky předurčené tehdejším režimem a jeho limity si už dneska těžko představuje i ten, kdo ji zažil, natož mladší ročníky, pro něž zprávy z doby, která měla existovat „na věčné časy“, už vypadají jako z jiné planety.

I proto jsem rád, že v rukou držíte pestrou mozaiku silných příběhů a vzpomínek, které tehdejší atmosféru přibližují lépe než historické studie a analýzy. Ve svém celku vytvářejí skutečně jedinečný plastický obraz doby, ve které se narodila stále ještě naprostá většina naší společnosti.

Až při čtení všech příspěvků jsem si uvědomil, jak šťastné bylo zvolit pro vzpomínání dětskou perspektivu. Nerozděluje, nýbrž spojuje, má v sobě nevinnost, která ve zpětném pohledu umožňuje odstup a nadhled. Můžeme se na sebe dívat s ochranou někdy až desítek let zkušeností a s mnohem větším pochopením, protože události a dějiny se nám jako dětem jen děly, aniž bychom za ně nesli odpovědnost. Ukazuje se, že se s nimi můžeme vyrovnat s lehčím srdcem, když není prvním úkolem našich vzpomínek obhájit sebe sama a vlastní svědomí.

Bylo by iluzorní myslet si, že se ta doba na nás všech nepodepsala. Mentální nastavení, které získáte s mateřským mlékem, situace, které formují vaši dětskou duši, společenské návyky, které si vryjete pod kůži – to všechno předurčuje a podmiňuje naše chování dodnes. Na své tehdejší zvyky jako jednotlivci i jako celá společnost navazujeme, a nebo na ně narážíme, musíme se s nimi každodenně potýkat a překonávat je. České společnosti se dle mého bohužel dlouhodobě nedaří vyrovnávat se zdravě a sebevědomě se svou vlastní minulostí. Nemá dostatek kuráže podívat se zpříma do zrcadla. A právě proto bych si přál, kdyby se osobní vzpomínky staly tou branou, která se pootevře směrem k potřebné sebereflexi a k odbourávání toho, co jsem jednou nazval české nesvědomí. Zvláště když poslední vývoj politické situace ve světě naše zkušenosti z doby před rokem 1989 činí nebezpečně aktualními.

Bylo mi ctí během dvou měsíců léta 2014 pobývat při přípravě této knihy v tak vybrané a skvělé společnosti. A přeji i vám, abyste se v ní cítili stejně dobře. Pokud vás vzpomínky na věčné časy dojmou, nadchnou, rozesmějí nebo seznámí s něčím, co jste dosud neznali nebo jste si ani nedovedli představit, zkuste při té příležitosti zavzpomínat taky. Pro sebe, pro své děti a přátele, pro čtenáře na blogu… Protože když budeme lépe znát naši vlastní minulost, zvýšíme tím šanci, abychom ji nemuseli prožít znovu, abych parafrázoval jedno slavné heslo.

A jak ukazuje i tento projekt, každé motýlí mávnutí, zvlášť když se k němu přidají s důvěrou a otevřenou myslí další, může dokázat úžasné věci. I za tuhle zkušenost a přesvědčení vděčím knížce, kterou právě začínáte číst. Děkuji všem, kteří na tom mají svou neocenitelnou zásluhu.

Ján Simkanič

Praha, září 2014