Pro Karolínu a její dlouhé vlasy (Kateřina Sidonová)

Slyšela je za dveřmi. Když si mysleli, že už dávno spí.

Seděli nad lahví vína a možná ten večer už nebyla první.

„Tolik peněz se mi nepodaří sehnat,“ řekl táta.

Máma si dolila. „Kolik je to?“

„Deset tisíc,“ odpověděl a hmátl po balíčku tabáku. „Za jednoho,“ dodal.

„A když to nezaplatíme?“

Chvíli mlčel. „Tak se nemůžeme legálně vystěhovat.“ Ubalil si bachratou, trochu beztvarou cigaretu.

Vystěhovat?

Karolíně bylo dvanáct. Nikam se stěhovat nechtěla.

Co by bylo s babičkou? A s ostatníma? To už by je nikdy neviděla? Nikdy v životě, třeba?

 

Teď stála u okýnka, do očí se jí hnaly slzy… to od větru a od toho, jak se jí svět míhal rychle před očima. Už byli za Plzní a za chvíli zastaví na hranicích.

Věděla, že máma má v podprsence a v kalhotkách schovaný peníze. A že vezou i nějaký šperky a že se to nesmí. Bolelo ji z toho břicho.

Do tváře jí šlehla přerostlá větev. 

„Zavři to okýnko, dostaneš z toho zánět spojivek,“ řekla máma. „Nebo ti něco spadne do oka.“

Nebo mi něco v té tmě usekne hlavu, napadlo ji.

Přála si být doma, ve své posteli a zítra normálně vstát a jít do školy.

„Už budeme u hranic.“ Táta se zvedl a postavil se vedle Karolíny. Také vyklonil hlavu z z okna.

Když se na něj podívala, usmál se. Asi aby se tolik nebála.

 

Doma se o tom mluvilo už dlouho. Dva, tři roky.

Zůstat nebo odjet?

Legálně se vystěhovat, nebo odjet a už se nesmět nikdy vrátit? A kde vzít tolik peněz?

 

„Proboha…“

V předsíni se válelo oblečení ze skříně, v obýváku to bylo ještě horší. Po zemi rozházené knihy, papíry, oblečení. V psacím stroji uvízl cár kopíráku.

„Kde je táta?“

Máma stála v tom bordelu a snažila se ovládnout, uvažovat racionálně, nenechat se přemoct strachem, co se na ni sápal.

„Vykradli nás?“ zeptala se Karolína. „Měli bysme to ohlásit na polici.“

Máma zavrtěla hlavou. „To asi nebude třeba.“

Konečně to Karolíně došlo.

„Myslíš, že tátu zavřeli?“

Máma pokrčila rameny. Pak se podívala na hodinky. „Pustíme si Svobodnou Evropu, kdyby ho zavřeli, tak tam o tom budou mluvit.“

Rozhlédla se po pokoji. Nadechla se. „Musíme to tady uklidit. A zjistit, co všechno odnesli.“

Karolíně se sevřel žaludek. Co jestli?

Běžela do svého pokoje a hmátla pod matraci.

Nebyl tam. Oni ho taky vzali. Její deník.

 

Večer byl jejich byt plný lidí. Kouřili, pili čaj a povídali. O tom jak tamten odjel do Švédska, jiný do Ameriky. A kdo tady nakonec v tý zemi zůstane? Tominovým estébáci zmlátili na ulici kluka. Kam až se ty svině neštítěj zajít?

A pak se v noci vrátil táta.

Šli se s mámou projít. Karolína se dívala na světla na stropě a bránila se spánku. Dveře klaply, až když svítalo. Pak teprve zavřela oči.

 

Přikázali jim zavřít okna. Vlakem procházeli vojáci se psy. Oknem viděla jiné vojáky, jak na ně míří samopaly. Za nimi kotouče ostnatého drátu. Projížděli hraničním pásmem.

Pak vlak zastavil a psi i vojáci vyskákali ven.

„Můžu už otevřít okno?“ zeptala se Karolína. Táta kývl. Máma si mu položila hlavu na rameno. Objal ji a přitáhl si ji blíž k sobě. Zavřela oči.

Karolína vystrčila hlavu z okna a nechala ve větru vlát dlouhé vlasy.

  

Kateřina Sidonová

Spisovatelka, překladatelka a výtvarnice. Vydala několik knih: Syn stromu a jiné pohádky, Jsem Kateřina, Jakub a Jeden den ve IV.D. Nejvíce ji dnes naplňuje kreslení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *