První dvě třetiny mého dětství, respektive prvních deset let (pokud budete souhlasit s tím, že dosažením pubertálního, většinou velmi prudkého patnáctého roku věku se dětská nevinnost vypaří jak pára nad hrncem) jsem trávil v pražských Holešovicích. V ulici U Průhonu stávala na rohu pošta. Bylo, myslím, jaro roku 1968 a při jedné z návštěv na této poště, kam mě snad zavlekla moje tetička z důvodu stresujícího zaplacení složenek, nebylo v dlouhé frontě co dělat, a tak se moje pozornost upínala na různé plakáty a tiskoviny v místnosti. Nakonec byla upoutána jakýmsi letáčkem rozměru A5, který byl ve štosu narovnán na jedné z přepážek. Byl to barevný komiks, vlastně reklama oznamující fakt, že jedno ostravské nakladatelství začne po mnoha desítkách let vydávat příběhy Rychlých šípů, a pokud má někdo zájem, může si objednat postupně všechny sešity.
Bylo to první setkání s tvorbou Jaroslava Foglara vůbec. Reklama obsahovala jeden příběh a to konkrétně ten, kdy mezi RŠ a Bratrstvem kočičí pracky proběhne šiškový boj, kdesi v pískovcových skalách. Můj první dojem? Bylo mi Bratrstva velmi líto. Všichni RŠ se mně jevili v tom příběhu velmi nesympatičtí, Bratrstvo krutě porazili, byli v přesile a vůbec. Ale protože mě kreslené příběhy, stejně jako filmy, velmi bavily, umluvil jsem rodiče a oni objednávku učinili. Tak jsem začal od podzimu téhož roku RŠ odebírat a krok za krokem se seznamovat s hlavními protagonisty, na které jsem postupně měnil názor.
Důležitým zlomem byl však i ten fakt, že jsem od onoho podzimu vstoupil do 18. skautského vodního oddílu s klubovnou na pražských Vinohradech. Snad v každém skautském oddílu byl Jaroslav Foglar uznávanou veličinou, byl skloňován ve všech pádech a díky politické situaci a náladě, obecně známé jako Pražské jaro, došlo k reedici pomalu všech jeho knížek, které se do té doby vydávat nesměly. Bylo tedy možné se postupně začít seznamovat i s celou jeho knižní tvorbou. Ta postupně začala v mé dětské knihovně patřit spolu s romány Alexandera Dumase, Karla Maye, J. M. Trosky, Otakara Batličky a Julese Verna mezi ty nejcennější.
Knihou, která mě snad zasáhla vůbec nejvíc, pak bylo Dobrodružství v zemi nikoho a hlavně Chata v jezerní kotlině. Mám v živé paměti emoce, které jsem cítil; a kdy jsem se po jejím dočtení skálopevně rozhodnul, že nikdy nebudu kouřit. To jsem vydržel až do svých dvaceti let. Od té doby se sice vůči tomuto předsevzetí prohřešuji, ale přesto si troufnu tvrdit, že této knize jsem vděčný za to, že jsem nezačal už třeba ve čtrnácti. Nicméně komiksy s příběhy RŠ hrály svojí naprosto nezastupitelnou roli. Byly krátké, vtipné, daly se číst pomalu všude, a to i ve škole pod lavicí.
V roce 1970 začala Československá televize uvádět seriál Záhada hlavolamu. Prožíval jsem to pekelně a zase mám dodnes v živé paměti ty okamžiky, kdy díl končil vždy a na potvoru zrovna v tom nejnapínavějším okamžiku, třeba v tom, kdy vypukne ve Stínadlech válka mezi Vonty a kdy signálem k zahájení závěrečné rozhodující bitvy je zapálení dynamitové šňůry vedoucí k jakési náloži. Šňůra hořela o sto šest, ale ve chvíli, kdy měla dohořet a splnit své poslání, se obraz zastavil, jak říkají filmaři, v tzv. mrtvolce a našinec musel čekat celý další týden na pokračování. Obdivoval jsem Široka a jeho skoky po stínadelských střechách a na dvorku se pak snažil sestavit si vlastní létající kolo Jana Tleskače, což se mně naštěstí nepodařilo. Hrdinové seriálu byli mými vzory a já strašně toužil po tom se jim podobat a prožívat stejně napínavá dobrodružství.
Jenže faktický život je jiný než ten románový, a k mé první velké deziluzi došlo skrze Červenáčka, kterého v seriálu hrál Roman Skamene.
Moje babička bydlela v Plané nad Lužnicí. Někdy jsem tam trávil Vánoce. Byla zima a řeka pod mostem byla zamrzlá. Po ujištění, že led je dostatečně pevný a že se neproboří a nedopadne to tak špatně jako v jednom z příběhů RŠ, jsem se vydal se svým bratrem bruslit. (Vůbec je zajímavé, co si člověk z rad Mirka Dušína zapamatoval – čeho by se měl vyvarovat, aby nepřišel k újmě na zdraví – neskákat uhřátý do vody, nevystrkovat nohy z vlaku, nebruslit na tenkém ledu, nelézt bez lana na skály apod.) Starší kluci tam hráli hokej. Jeden z nich měl dlouhé vlasy, kouřil dýmku, na krku měl krucifix a v ruce ulomenou hokejku. Strašně machroval. Byl to Roman Skamene – Červenáček. Pamatuji se, jak jsem ani nebyl schopen si zavázat brusle, snad jsem se ani nakonec k tomu bruslení nedostal. Bylo to zkrátka první setkání s realitou a bylo to první asi i vážnější uvažování nad tím, co je a co není, co se čím zdá a co se čím jeví, aniž by to odpovídalo skutečnosti.
Nikdy jsem na tento zážitek nezapomněl. Byl to asi začátek jakéhosi procesu dospívání, ve kterém zmíněné iluze sice postupně ztrácíte, ale pokud máte jen trochu kliku, zdravý základ a taky nějaké to odhodlání, ideály si prostě zachováte. Nicméně dodnes se pyšním tím, že po dobu svého dětství jsem postupně nashromáždil snad všechny knihy Jaroslava Foglara a všechny kreslené příběhy Rychlých šípů, a to dokonce i pár sběratelských rarit, tedy originálů časopisu Mladý hlasatel z dob tzv. první republiky. A ani náhodou nemám problém přiznat, jak moc mě Foglarova tvorba ovlivnila, byť se to dnes může zdát leckomu velmi naivní.
Václav Marhoul
Filmový režisér, scénárista a producent. Celovečerní filmy: Mazaný Filip a Tobruk. Zakládající člen divadelního sdružení Pražská pětka a výtvarné skupiny Tvrdohlaví. Člen Divadla Sklep.
