Recitační kroužek (Markéta Pilátová)

K smrti ráda jsem jako malá recitovala. Chodila jsem do recitačního kroužku a tam jsme nacvičovali recitační pásma. Recitovala se zejména budovatelská poezie nebo poezie ruská. Recitační kroužek byl ale hlavně osvědčená ulejvárna, protože když se nacvičovala recitační pásma, šla stranou jakákoli nedůležitá hodina matematiky, chemie nebo fyziky. Náš recitační kroužek recitoval leckde, ale k tradici patřilo každoroční vánoční vystoupení v psychiatrické léčebně.

Mají tam nádherný divadelní a taneční sál. Dnes je všechno krásně opravené, ale když jsem byla členkou recitačního kroužku, připomínal sál kulisy z hororu. Pamatuju si, že jsem tam recitovala báseň o Leninovi a jeho strastiplném útěku, zřejmě z Ruska do Finska. A namísto „A Lenin na placaté čepici ještě mokré jehličí, jak se prodíral finskými lesy…“ jsem pateticky zarecitovala: „A Lenin na placatém jehličí ještě mokrou čepici, jak se prodíral finskými lesy“.

Nikdo, kromě paní učitelky, která málem omdlela, to nezaznamenal. Pacienti nadšeně tleskali jako každý rok, my se klaněli a já jsem si uvědomila, že tady něco nehraje. Zimní přízračné odpoledne zalézalo za nehty, pacienti seděli v pocintaných, neforemných županech v potemnělém sále s oprýskanou omítkou a odněkud se linula vyšinutá vůně nemocniční šlichty smíšená z desinfekcí. Přišlo mi, že se od těch lidí postižených nejrůznějšími bludy, neurózami a temnými smutky nijak neliším, že jsme všichni na stejné lodi plné bláznů a že je jedno, jestli měl Lenin na placaté čepici ještě mokré jehličí, nebo čepici na mokrém jehličí.

Najednou jsem v jedenácti letech pochopila, že žiju v psychiatrické léčebně, kde všichni trpíme těžkou formou schizofrenie. Doma mi říkali jiné věci než ve škole, vyprávěly se vtipy o komunistech a dělalo se pššštt, neříkej to ve škole. A já věděla, která učitelka je větší komunistka, a že ředitel je ten největší komunistický papaláš. Přesto jsem recitovala budovatelské hovadiny a přišlo mi to v pořádku. Až do toho přeřeknutí v blázinci. Pak už jsem se až do svých sedmnácti, kdy přišla revoluce, jenom styděla.

 

Markéta Pilátová

Spisovatelka, novinářka. Učila na univerzitách v Olomouci a v Granadě, učila češtinu v Brazílii a Argentině, pracovala v týdeníku Respekt, v Lidových novinách a v pražském Instituto Cervantes. Vydala prózy Žluté oči vedou domů, Má nejmilejší kniha a Tsunami blues, sbírku poezie Zatýkání větru a pět knížek pro děti. Její romány byly přeloženy do sedmi světových jazyků.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *