Setkání se Štrougalem (Patrick Zandl)

V Pardubicích byly tři vodácké oddíly. Jeden prestižní, na starém rameni Labe, které měl celé pro sebe, dělil se o něj jen s pár štastnými chatkaři. Tam chodili ti nejlepší. Pak ten druhý, na soutoku Labe a Chrudimky. Tam chodili ti, kteří se nedostali mezi ty nejlepší. Když jsem se rozhodl, že se stanu vodákem, samozřejmě jsem zamířil do toho nejlepšího oddílu, a přes doporučení kamarádů jsem se tam dostal. Jenže to bylo málo zábavy, mnoho disciplíny a vojenského drilu. A všichni to brali zatraceně vážně. Bylo mi jedenáct, nechtěl jsem začít život brát vážně a už vůbec se mi nezdálo, že by lidé, kteří berou něco tak vážně, mohli dosáhnout něčeho, čeho bych chtěl dosáhnout já, natož abych přesně věděl, čeho chci dosáhnout. Rozloučili jsme se s Martinem, mým partnerem na lodi, já jsem kráčel bez ohlédnutí vstříc hvězdám a on svým dvěma olympijským medailím.

Ten druhý oddíl byl pouze druhý. To samé jako ten první. Dril, kázeň, výsledky a kluci, kteří tě berou jako svého konkurenta. Kdybych chtěl sem, do naleštěné loděnice, mezi tělovýchovné profíky, mohl jsem rovnou zůstat v tom nejlepším oddíle.

A tak jsem se přihlásil mezi ty třetí. Mezi lidi, které osazenstvo prvních dvou loděnic popisovalo jako odpad vodáctva, ne-li přímo vyvrhele. Už před tím jsem je někde viděl na závodech, v ručně dělaných lodích místo profesionálních skifů, v orvaných, záplatovaných pestrobarevných šusťákovkách místo novotou se blyštících stejnokrojů. Bylo mi to… takové blízké, takové sympatické. A tak jsem se přišel podívat na pardubické KVT, abych viděl, jak to u nich funguje v praxi.

Nejvyšší vedoucí se ušklíbl, když jsem mu na otázku po mé praxi odpověděl, kde jsem doposud sbíral zkušenosti, ale na otázku, proč jsem odtud odešel, jsem zřejmě odpověděl správně, neboť jsem řekl, že na mne to bylo moc nafoukané a nóbl.

“Dobře, pojedeš s Míšou, ať vidíme, co s tebou,” řekl nejvyšší vedoucí a dodal, že on se jmenuje Petr Gloss a všichni, tedy i já, mu říkají Glosák. Pak mne zavedl za Míšou, instruoval ho, že se mnou pojede na kanále, a ať na mě dává pozor. Míša se zatvářil nasraně, protože byl už domluvený jinak, ovšem odporovat se neodvážil. Tak mi podal duši z pneumatiky, maličkatou pumpičku a nakázal mi: “Tu duši pumpuj tak dlouho, dokud nepraskne nebo dokud nebudeš černej,” a odešel nakládat lodi.

Osaměl jsem v tmavé, špinavé, prastaré loděnici, která byla protikladem všech těch novotou svítících loděnic, které jsem až doposud znal. Když asi za čtvrt hodiny přiběhl Míša i další kluci, vyděšeni obrovskou ránou, nahlásil jsem mu po pravdě, že jsem ještě ani nezačal černat a duše praskla. Všichni dostali záchvat smíchu, Míša pravil, že jsem asi debil a že nám to asi přeci jen spolu docela dobře půjde. Tak jsem poznal Miško řečeného Vtipkára, bratry Načeradyovce, mladého Glosáka, Špalkovy, Dočekalovce, Borůvku, Křivkina, strýčka Sluníčka a vůbec jedny z nejfajnovějších lidí svého života. A přesně sem jsem patřil, mezi ty třetí. A přesně mě potřebovali, někoho, kdo bude hlubinám jejich vyvrhelství dělat dno. Zůstal jsem, dokud mne osud neodvál pryč, a dodnes jim závidím, že zvládli zůstat spolu a své vymizení vidím jako velké osobní selhání, které jsem si ale tehdy neuvědomoval.

Tohle je jeden z našich nejslavnějších společných příběhů. Je to takový ten příběh, který se dodnes vypráví u táborových ohňů, vzpomíná se na něj před dětmi, před dorůstající omladinou, jeho původ se ztrácí v šeru dávnověků, až je zaměňován s legendou. Jenže tenhle příběh se stal mně, byl jsem u něj, byl jsem jeho součástí a zaznamenávám jej jako poctu všem lidem z TJ KVT Pardubice. Byl součástí mého dětství a pak, k mému překvapení, mě vyprovodil i do dospělosti.

Jeli jsme Lužnici. Tradiční letní akce, na kterou se všichni těšili, kdy jsme strávili sedm dní na “mekce” českých vodáků. Právě jsme přijížděli do Sezimova Ústí, tam už je řeka pěkný volej kvůli jezu, takže jsme zaveleli “katamarán”, všechny lodě se zaklesly navzájem pádlama a nechali jsme se unášet proudem k tábořišti, zatímco starý Glosák vyprávěl, že v Sezimově Ústí je vila prezidenta Beneše. Moc se nám to líbilo, měli jsme rádi jeho příběhy o starých časech, a když jsme zjistili, že táboříme přímo přes řeku před areálém Benešovy vily, nás napadlo, že bychom vilku měli okouknout. Tak jsme tři kluci vzali lodě: já, starší Načerady a Honza. A přeplavili jsme se přes řeku.

Copak o to, park kolem vily za vysokým kovovým plotem byl moc hezký, ale z vily nebylo moc vidět, protože byla daleko v zahradě. Tak jsem navrhl, že bychom mohli situaci okouknout blíže, když už jsme tady. Tedy, že bychom se, jak jsme odborně říkali, mohli přeplotit. Návrh byl schválen, přeplotili jsme se do zahrady a šli si obhlédnout vilku.

Vilka byla moc hezká, okoukli jsme ji ze všech stran, a když jsme se vraceli k plotu, potkali jsme na cestičce staršího pána s paní. Třináctiletým klukům každý pán tehdy přišel starší.

“Co tu děláte,” zeptal se nás notně překvapeně. “Prohlížíme si Benešovu vilu,” odpověděl jsem způsobně. “Ale tady asi nemáte co dělat,” namítl pán poněkud nejistě. “Pan prezident Beneš už umřel, takže vilka patří lidu,” namítl jsem jsem na oplátku já a dodal jsem, že v tom případě by tady neměl co pohledávat ani on.

K našemu překvapení se pán usmál: “A vy mě nepoznáváte?”

To byla otázka do pranice. Dali jsme hlavy do hromady. Poznávání prvorepublikových politiků jsme měli v oddíle nedávno jako praktickou zkoušku, byli jsme si téměř jistí, že nepoznáváme, a o tomto výsledku jsme pána informovali a ujistili ho, že Beneše bychom poznali a vůbec, že politici by se tady netrajdali v teplákách, ale slušně oblečení. Tentokrát se rozesmála ta paní a pán si rozpačitě prohlížel svoje tepláky.

“A chcete si to prohlídnout vevnitř,” nabídl pán, jenže my jsme se museli omluvit, že až někdy jindy, že musíme na tábor na večeři a denní rozkaz, navíc by z toho byl průšvih a že by taky měl vypadnout, než na něj někdo vlítne. Ještě ho Honza ujistil, že my utíkáme dost rychle, ale kdyby někdo načapal je dva, tak že budou mít problém. S tím jsme se rozloučili. Pán si sundal tučné černé brýle a utíral si je kapesníkem, když se s námi loučil.

Přeplotili jsme se, vzali věrné vodní oře a vrátili se do tábora. Samozřejmě trochu pozdě.

“Kde jste sakra kluci byli,” ptal se naštvaně Glosák a my jsme mu vysvětlovali, že v Benešově vile, o které tak vyprávěl, a že jsme tam potkali nějakého pána, který nám o ní také hezky povídal.

Starý Glosák, který seděl u ohně a četl si noviny, než jimi vycpe boty, aby vyschly, v tom okamžení zkameněl. Pak pomaličku, velmi pomaličku, otočil hlavu k nám. “Cože jste? Tam někoho potkali?” “Jo, takovej starší pán, ale je to v pohodě,” potvrdil Načerady. “A jak vypadal?” “No, starej, šedivej, tlustý černý brýle, tepláky,” popsali jsme dotyčného. Glosák na nás obrátil noviny, titulní stránku Rudého práva. “Tenhle pán?” A tam byl ten náš pán. Akorát bez tepláků, v šedých tesilkách a s učesanějšími vlasy.

“Jo, to je von,” přikývl Honza. Glosák znovu otočil stránku k sobě, podíval se důkladně na fotku, zda se přeci jen nespletl, a pak se nás znovu přeptal: “A víte vy pitomci, kdo to je?” Pokrčili jsme svorně rameny. “Ministerský předseda Lubomír Štrougal, vy blbci,” pravil Glosák a zabořil hlavu do dlaní. Chvíli mu trvalo, než se vzmátořil, vstal od ohniště a šel zavolat na další vedoucí.

To jsme se vážně nepředvedli v nejlepším světle, usoudili jsme s klukama, když jsme nepoznali šéfa státu. No, a byl jsem to já, kdo navrhl, že bychom situaci měli odčinit tím nejpřirozenějším způsobem, tedy vrátit se do vily, vyhledat předsedu vlády a vysvětlit mu, že je všechno v pořádku, že ho poznáváme. Nápad byl třemi hlasy přijat, takže jsme stáhli lodě do vody a rychle se přeplavili, protože Glosák nebyl v dohledu. Jen z dálky se ozývaly jeho výkřiky, z nichž jsme rozpoznávaly útržky slov jako “premiér”, “průser”, “než přijedou” a “zatýkání”.

My se mezi tím na druhé straně přeplotili, a to nejméně pravděpodobné se stalo skutečností. Zase jsme na cestičce potkali starého pána i s paní. Tak jsme ho slušně pozdravili a řekli jsme mu, že už víme, kdo je. “A kdo jsem,” zeptal se pán pobaveně. “Lubomír Štrougal, předseda vlády,” představili jsme mu sebe sama. “Viděli jsme vás v novinách, vedoucí nám je ukazoval,” doplnil jsem informaci. “A co říkal vedoucí?” zajímal se předseda vlády. “Že jsme pitomci a že se nechováme slušně,” odpověděl po pravdě Načerady a my jsme kývali hlavou. “A jste?”

“Nejsme, je nám třináct, nemůžeme znát každého předsedu vlády, vidíme teprve prvního,” ujišťoval jsem pana Štrougala. “Vy jste nějakého ve třinácti znal?” “To ne,” připustil předseda vlády. “Tak vidíte. A neslušný nejsme už vůbec, přišli jsme vás pozvat na večeři,” dodal jsem. “Budeme mít lahůdku, zelenou bábovku a modrý brambory,” zasnil se Načerady.

“Cože?” přeptala se paní vedle předsedy vlády. Načerady považoval za nutné upřesnit náš recept: “Dali jsem do toho barvu na vajíčka, Kačka Špalková bude čubrnět, to je takové naše kuchařské tajemství…” a zamrkal, aby výrazu tajemství dodal váhu. Paní vypadala, že poprvé v životě je odhodlána tajemství udržet. “Já se bojím, že to dneska nevyjde, už tu večeři máme,” upozornil nás předseda vlády. “Snad příště…” dodal ještě.

Ještě chvíli jsme konverzovali, pak jsme se rozloučili, přeplotili a šli Glosákovi oznámit, že jsme slušně vychovaní hoši, předsedu vlády jsme pozvali na večeři, ale dneska nemohl. Bohužel to nebyl prostor šířeji objasnit, protože od kotle nad ohněm se ozval výkřik, Káča Špalková vytáhla modré brambory z vody a začala nás honit. Teprve později, u ohně, se příběh rozebral ze všech stran. A starý Glosák byl ráno nevyspalý, protože ho budil každý vzdálený zvuk automobilu. To naslouchal, zda nehoukají přijíždějící antony.

Takhle jsem se seznámil s předsedou vlády. A tím jsem si také myslel, že to skončilo, jenže příběh už žije vlastním životem. O našem setkání s předsedou vlády se vyprávělo nejenom u táboráků. O tři čtvrti roku později, až půjdu na kobereček do ředitelny kvůli balónkovému atentátu na činovníky strany v prvomájovém průvodu, se mě třídní učitelka povzbudivě zeptá, zda je pravda, co slyšela, že se znám se soudruhem Štrougalem. Po pravdě odpovídám, že se u něj občas stavujeme v létě na vilce v Sezimáku. “To je to jediné, co by ti mohlo teď, Patricku, pomoct,” říká třídní a má pravdu. Dostávám jen ředitelskou důtku.

O deset let později se seznamuji s jiným skvělým člověkem, který premiéra Štrougala osobně znal, a rutinně s ním jako pracovník ministerstva spolupracoval. Vyprávění o té době nám zabere hodně času a já začínám chápat věci, které jsem v propasti dětského času chápat nemohl.

O dalších téměř přesně deset let později se zmateně ptám svého kamaráda, proč mu Petra říká mladý Štrougal. Vysvětluje mi, že to proto, že někdejší předseda vlády je jeho dědeček. Dostávám záchvat smíchu a vyprávím mu tento příběh, považujeme to za zajímavou shodu okolností. Vyptávám se, jak se starý pán má.

Později mi kamarád říká, že příběh vyprávěl dědovi na návštěvě. A děda si jej pamatoval. Prý tu příhodu sám před těmi dvaceti lety vyprávěl na zasedání politbyra, když mu šéf policie vysvětloval, jak nepřátelské nálady mezi lidem jsou. Naše modré brambory proti policejním svodkám.

Knihu pamětí Lubomíra Štrougala s osobním věnováním jsem založil do knihovny jako vzpomínku na politika, který měl odvahu čelit třináctiletým klukům.

Ten příběh nemá zřejmě žádné morální ponaučení, žádné jiné rozuzlení. Pro mne je mementem doby. Směsicí vzpomínek na krásné časy dětství, na kamarády, které jsem měl rád, ale i na jednu z největších absurdit, jakých jsem byl svědkem. Vlastně to byla pitomost. Drobnost. Ale jak je možné, že mi kůži zachraňovala známost s člověkem, se kterým jsem se vlastně neznal? Co to bylo za dobu, kdy učinit zázrak odpuštění stačil pouhý mýtus o našem přátelství, protože přeptat se dotyčného nikdo neodvážil, a bylo lepší se chovat tak, jako by ono přátelství existovalo?

Příběh je pro mne také vzpomínkou na lidi, kteří tvořili něco, čemu sami věřili. Na to, že český socialistický experiment nebyla jen slepá víra v příkazy z Moskvy, ale i velmi chytří lidé za ním, kteří pro své konání měli velmi racionální důvod, ačkoliv právě onu racionalitu je pro dlouhou ušlou cestu těžké nahlédnout, rozpoznat. Poznání toho, že je třeba zkoumat racionalitu doby jejich očima, abychom se vyvarovali slepých cest.

A mimochodem, pardubické KVT existuje do dneška. Stále je to ten “jiný” vodácký klub, kam má cenu chodit, pokud pro své děti nechcete nablyštěné zakázkové šífy a designové dresy. Navíc, ti lidé, o kterých byl tento příběh, jej vedou. A to stojí za to.

 

Patrick Zandl

Internetový podnikatel, novinář a spisovatel. Založil server Mobil.cz, působil v řadě projektů zabývajících se mobilními a digitálními technologiemi. Dnes se věnuje společnosti Energomonitor, kterou spoluzaložil. Vydal knihy Flotila Země, Koncernová pětiletka, Apple: cesta k mobilům a Příběh strýčka Martina.