Seděli jsme na baru ve třech, jemu bylo třiačtyřicet, jí dvacet osm. Mluvili jsme o starém punku, konkrétně o Hrdinech nové fronty. Řekl: „Abych jim jako středoškolák mohl uspořádat koncert, přihlásil jsem se do SSM.“
„Co to bylo SSM?“ zeptala se ona.
Svaz socialistické mládeže.
Blbost. Socialistický svaz mládeže.
Zarecitoval jsem pionýrský slib, přičemž on se na mě díval stylem, a jo, vlastně!, a ona stylem, no ty vole!
„… a svým jednáním chránil čest Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže.“
Začala vděčná přespůlnoční debata o tom, jaké to tehdy bylo, a nebylo. On vzpomínal na různé zákazy, překážky, buzerace, ona si gratulovala k tomu, že si tyhle drsný časy nepamatuje.
A já jim vyplašil špačky. „Socialismus byl dobrej,“ utřel jsem si pěnu ze rtů.
Neříkám, že se přímo lekli, ale pozorněji si mě prohlédli, to zase jo.
„Pro mě byl docela dobrej,“ dodal jsem, „protože jsem přesně mezi váma, je mi šestatřicet.“
Do první třídy jsem tedy nastupoval v září 1984,
měsíc po převratu slavil dvanáctiny. No a takhle staří kluci už to, alespoň v Praze, tam u nás, v Krči, měli dobré.
Snažím se rozpomenout, co mě tehdy nejvíc prudilo, a na žádnou šikanu nepřicházím. Zato nevytěsním z hlavy jedno slovo: televize. Jo, už to tak bude. Nejvíc mě štvala televize.
Nejde o to, že byla černobílá, já barvy nepotřeboval. Hrozné bylo, že vůbec nefungovala, nepamatuju, že bychom měli dobrý obraz. Každá postava měla svůj stín, my tomu říkali duchové. V praxi to znamenalo, že fotbal nehrálo dvaadvacet, nýbrž čtyřiačtyřicet hráčů. Přes obrazovku navíc lítal pruh: představte si, že pustíte zprávy, vteřinu vidíte pana hlasatele normálně, ale pak se vynoří pruh, stoupá vzhůru a hlasatel zpráv s ním – jako v páternosteru. Najednou nemá hlavu. Pak se ta hlava objeví úplně dole, pod nohama. Šílené. Zajímalo by mě, nakolik sledování létající socialistické televize s duchy ovlivnilo moje duševno. Neposílo ho určitě, ale na druhou stranu – nerad bych vinil z rozkladu svojí osobnosti pouze telku, jak jsme té obstarožní bedně se dvěma programy říkali.
A nevinil bych vlastně ani socialismus, protože příbuzní ani sousedi takhle hrozný obraz neměli. Děda v Prostějově měl dokonce televizi barevnou, za což jsem si ho velmi, velmi cenil.
Ale naši na televizi kašlali. Intelektuál Josef a inteligentka Eva si raději četli.
V jiných rodinách se dospělí dívali pravidelně na večerní zprávy, ale u nás ne: „Strašně lžou,“ rozčílil se jednou otčím, „nikdy už si to nepustím.“ Výborné alibi: Když na to nekoukáme, proč bychom ten křáp nechávali opravovat? O možnosti, že bychom koupili přístroj nový, se u nás nemluvilo nikdy. Na to se ani nemyslelo. Upřímně řečeno, poprvé jsem ten smělý nápad dostal až já, teď a tady. S pětadvacetiletým zpožděním – to bych se, ty vole, víš co.
Skoro každý večer naši poslouchali v kuchyni, konkrétněji u stříbrného kazeťáku Sony, dárku od tety Jany ze Švýcarska, stanici Hlas Ameriky, což jsem záviděl, protože tohle rádio vedle spousty jiných řečí referovalo i o dění v NHL, do které se právě tou dobou dostával můj oblíbenec Jiří Hrdina. Mě tehdy fascinovaly všechny sporty, dokonce i formule 1 nebo box, tedy disciplíny, ze kterých dnes přepínám kamkoli jinam, klidně na Šlágr. Je ovšem pravda, že takovou formuli jsem mohl zahlédnout jedině na návštěvách u strejdy Peštuky v Kroměříži nebo u prababičky z Kuchařovic, protože tihle dva příbuzní chytali rakouskou televizi, na níž se v neděli odpoledne střídaly jeden sportovní přenos za druhým, což mě činilo výjimečně šťastným.
Všude jsem vykřikoval, že se stanu sportovním komentátorem.
Nestal jsem se.
Ale skoro.
Alespoň píšu, někdy i o sportu. Třeba teď:
V květnu roku 1985 mě vzal otčím Josef
na jeden zápas mistrovství světa v hokeji.
Bohužel nikoli na naše, budoucí mistry, nýbrž na Sověty proti Američanům, což nemohlo skončit jinak, než skončilo. Jedenáct jedna pro Tichonovova, tipuju – plus minus gól.
Na tribuně v Juldě Fuldě jsme bez zábran skandovali, „Jů es ej, jů es ej“, a nikomu to nevadilo, naopak, osobně jsem dostal od jednoho Rusa odznak s gólmanem Treťjakem: „Máš kuráž, roztomilej malej kluku,“ mohl ten pán pravit, pokud se na tom teď shodnu se svou fantazií. A proč se neshodnout? Něco takového jistě řekl, jenom rusky, pročež jsem mu nemohl rozumět. Ruština se vyučovala od druhého stupně a mně bylo při hokejovém mistrovství světa v Praze teprve sedm.
O rok později mě máma přihlásila na němčinu, kterou jsem nenáviděl. Učila nás ježibaba Brůhová, a navíc byla hodina vždycky ve středu odpoledne, tedy v den, kdy se ostatní spolužáci bavili na pionýru.
Vzpomínám, že jsem doma brečel, že do toho pionýra chci, jinak že zemřu, a nějak jsem si to i vybrečel. Vždycky mě překvapuje, když dnes někdo spojuje pionýrskou organizaci s politikou, protože my jsme si, odhlédnu-li od květnových čestných stráží u památníků padlých za druhé války, od které tou dobou uplynulo čtyřicet let, což mi připadalo jako věčnost – dnes už mi to jako věčnost nepřijde, čtyřicet roků, vždyť je to jen pár lusknutí, dokonce mě překvapuje, že byly v dobách mého dětství odklizeny válečné trosky, to se tedy stihlo rychle, všechna čest – ale abych se vrátil k myšlence, tak my jsme u nás na Jánošíkově 1320 žádnou politiku na pionýrských schůzkách neprobírali. My jsme si normálně hráli, třeba na schovávanou v Kunratickém lese, tam kde je dnes IKEM, kde se pasou mufloni.
Mufloni tam bývali už tehdy, navíc oslice Máša. Schoval jsem se na hranu potočního koryta, pod kořen vrby, do takové jeskyňky, a nikdo mě nemohl najít, to jsem byl pyšný. Za dvě hodiny mě našli příslušníci Veřejné bezpečnosti a naštvaná máma rozhodla, že budu zase chodit na protivnou Brůhovou. Nein. Aber ja!
Když jsme byli o pár let starší, jednou jsme s Karlem Chvojkou zamkli Brůhovou ve třídě, odešli domů, a tím pro nás němčina navždy hasla – ale to už muselo být v letech devadesátých, protože pamatuju, že jsme se s Karlem na té cestě bavili o obřízce, význam kteréhožto slova jsem na prvním stupni neznal. I teď bych si asi musel vygooglovat, co přesně to je, obřízka. Asi nejlépe jsem tomu rozuměl tenkrát s Karlem u Modrého pavilonu.
Našim bylo třicet let, třicet a kousek.
Chodili na demonstrace, domů nosili oxeroxované Lidové noviny, na komunisty nadávali v hospodách i na vernisážích.
Otčím je fotograf. Vzpomínám, jak jednou vyblejskl ve stanici metra policajta – ten si toho všiml a začal Josefa honit. Vyběhli ven, do ulic, nakonec ho někde, myslím, dostihl, otčím musel vyndat film. Ale nebál jsem se. Připadalo mi to jako dobrodružství.
Mohli jsme si koupit Nohavicovu první desku a já se zamiloval, tahle láska vydržela dodnes. V benešovské hale jsme se tlačili na vyprodaném koncertě Pražského výběru – jak já se tehdy, v deseti letech, děsil Kocábovy masky Ropotáma!
Na pionýrských táborech jsme zpívali Bratříčka s Andělem, a pak taky jeden spirituál, jehož text byl nejspíš tvořivostí lidovou, fakt nevím.
Neberte nám starou víru – je i pro vás dobrá dost.
Byla dobrá pro Jardu Hutku (Karla Kryla, Plastic People),
je i pro nás dobrá dost.
Byla dobrá pro Karáska, Karásek je naše láska…
Je i pro nás dobrá dost.
Nikoho za to nezavřeli.
Listopad 1989 byl nádhernej,
protože se moc neučilo, legálně jsme si mohli hrát s ohněm a já slyšel Kryla s Hutkou naživo; opravdu mě to dojímalo.
Letenská pláň řvala, Dubček na Hrad!
Můj otčím vzkřikl: Dubček na Hrad nepatří! Jeho hlas měl, ukáže se za měsíc, váhu.
V červenci jsem se pak poprvé dostal za hranice, do Švýcarska. Teta mě vzala na curyšskou bohoslužbu Sváti Karáska – pořád ještě to bylo docela dojemné.
Ale míň už. Mše se konala večer a byla dlouhá. Přišel jsem kvůli ní o finále fotbalového mistrovství světa v Itálii.
Teď už by ta revoluce klidně mohla skončit, řekl jsem si.
Dnes ale vím, že jsem o nic nepřišel. Byla to tehdy mezi Německem a Argentinou veliká fotbalová bída…
Tomáš Poláček
Novinář. Od nepaměti do léta 2014 v MF Dnes, nyní redaktor magazínu Reportér.