Socialismus mě minul (Daniela Drtinová)

Mentálně mě doba socialismu a komunismu úplně minula. Nevnímala jsem ji. Narodila jsem se a rostla v tak zvláštním, vlastním vnitřním světě, plném podivuhodných stavů, snů a příběhů, že vnější realita vedle té niterné byla tak bezbarvá, slabá a nepostačující, že ke mně téměř vůbec nedoléhala. Dlouhé roky, v raném dětství, jsem žila ve dvou paralelních příbězích: ve vnějším – školu jsem zvládala s vyznamenáním na jakéhosi „autopilota“, a v tom vnitřním – se všemi reáliemi, svébytnými postavami, dějovými linkami a mnohými detaily – pro mě mnohonásobně podstatnějším, než byl život a svět „tam venku.“

Jako dítě jsem dlouhé hodiny sedávala na stromě na zahradě a četla si knihy o andělech, lesních vílách, propadlém zvonu a zakletých pannách od Elišky Krásnohorské a dalších autorů, které se u nás doma zachovaly z nekomunistických dob. Vzdáleně si taky vzpomínám na jakýsi komiks o Enšpíglovi, který mi učaroval. Občas jsem na ryngli usnula a spadla do socialistických brambor, které rostly pode mnou. V komunistickém parku Flora v Olomouci jsem v jednom kuse cválala na metle, později na kole, v představě, že je to můj velký, černý kůň, který mě unáší dávnými, pohanskými časy v mém příběhu plném naléhavosti, nebezpečí a velkých změn.

Vzpomínám si, že když jsem proplula bytem a šly zprávy, zírala jsem minutu na ně a říkala jsem si, co to asi je za bizarní, šedý a nudný svět, ve kterém se takové události dějí, jako kdyby to bylo místo v nějaké vzdálené galaxii. Někdy na druhém stupni se o jedné naší ne moc bystré spolužačce tradovalo, že ani v 7. třídě nevěděla, kdo je Lenin. Ani já jsem to nevěděla. Naučila jsem se všechno nazpaměť, s pomocí své fotografické paměti, a druhý den po písemce či vyzkoušení, to s pomocí Boží ze sebe zase všechno zdárně vymazala.

Na televizi jsem se nedívala vůbec. Jako šesti nebo sedmiletá jsem na milost vzala, těžko říct proč, jen rumunský muzikál Veronika a české Tajemství proutěného košíku.  Později, na gymnáziu, kdy jsem trochu zdivočela, mně s komunismem pojily jen názvy některých míst, či ulic, kde jsme něco s mojí kamarádkou provedly, proto si je taky pamatuju: kino Pohraniční stráž či Moskva, kde jsme několikametrovým koštětem na čištění plátna honily uvaděčku nebo Leninova ulice, kde jsme házely seschlou kukuřici po pomocné stráži Veřejné bezpečnosti. Terčem se nestal kvůli té pásce na paži, ale byl to náš soused a nadával nám, když jsme mu lezly na meruňky.

Taky se mi vybaví z té doby heslo z politického přehledu občanské výchovy na gymnáziu „nikaragujský prezident Daniel Ortega.“ Ten se mi z nějakého důvodu vryl do paměti, strašil mě a nepodařilo se mi ho vymazat. Možná proto, že je prezidentem i dnes. A taky – měla jsem štěstí: názvy ulic, v nichž jsem se jako dítě pohybovala, byly víc než snesitelné: bydlela jsem na Štítného, do školy jsem chodila na Wolkerovu, základka byla Dvořákova a gymnázium Jiřího z Poděbrad. Zkrátka mé dětství za socialismu by mohlo dostat všemožné přívlastky, jen ne to „socialistické.“

 

Daniela Drtinová

Televizní moderátorka, která po 21 letech působení v České televizi spolu s Martinem Veselovským založila nový internetový projekt DVTV (Drtinova-Veselovsky TV). Je nositelkou novinářské ceny K. H. Borovského, za pořad Události, komentáře celý tým obdržel TV cenu Elsa.

Drtinova - foto

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *