„Opatrně, ať si nesrazíte vaz!“ říkala maminka, ale my jsme už s tatínkem brali sáňky z kočárkárny trochu zaprášené a šli do Gröbovky. I bráška byl nadržený a nechtěl zůstat doma, číst Arsen Lupin kontra Herlock Scholmes a cucat bompary.
Svítilo krásně sluníčko a nový sníh, který nás oslňoval, pěkně křupal pod nohama, jak kostřičky čerstvě vylíhnutých holoubátek. Po cestě se táta stavil „U Fárů“, kde do sebe naklopil pár prcků s ostatníma tátama, jejich kluci pili žlutou jako my, ale táhli na šňůrce pekáče rudé, plastové a pomalé jak doba a nikdo neměl závodní z první republiky s okovanými lyžemi, co když se rozjely, byly jak táta po vánoční besídce na fakultě.
Vylezli jsme až nahoru k Juldovi-Fuldovi a trochu jsme se tam zalekli toho sešupu, protože naše „závodní“ jely jak namydlené, a my tři dohromady, to už byla neovladatelná masa a váha (sto deset kilo bez kostí). Když si člověk nedal pozor, mohl skočit až dole v Botiči, a na to jsme se všichni tajně těšili. Táta se na nás usmál, zapnul si zip šusťákovek až ke krku, štouchl bráchu do žeber v očích plamínky, posadil si nás na před sebe a řekl jak z mayovky: „Inšalách!“
„Do prkenný ohrady! Snad ne zlomená ruka? Zasratí bolševici!“
Pavel Karous
Sochař. Vytváří objekty, věnuje se site specific instalacím, intervencím do veřejného prostoru, architektuře výstav, scénografii a designu. Se svým dlouhodobým projektem „Vetřelci a volavky“ dokumentuje výtvarné umění ve veřejném prostoru v reálném socialismu a v reálném kapitalismu. Publikace Vetřelci a volavky získala 1. místo v soutěži Nejkrásnější kniha roku 2013 v kategorii Odborná literatura. (podrobný profil)